V objetí zimy - 42. kapitola

Zaklepala jsem a vyčkala na bratrovu odpověď. Teprve pak jsem vstoupila a při pohledu na jeho vážnou tvář na mě padla tíseň. Bylo to poprvé od jeho nemoci, co jsem ho navštívila v jeho pracovně. Na jednu stranu jsem měla radost, že už je na tom tak dobře, ale na tu druhou jsem měla obavy, co se děje. Vždy, když si mě povolal takto oficiálně, to znamenalo potíže. Aspoň pro mě. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem si všimla, že bratr není sám. Kromě něho tam byl i Strážce pečeti, který se tvářil zachmuřeně. A vedle něho seděl strýc! Jen jsem zalapala po dechu! „Chtěl jsi mě vidět?“ otázala jsem se bratra se staženým hrdlem. „Ano!“ pokynul mi, ať si sednu naproti němu. Usedla jsem do křesla a položila ruce na opěradla. „Pověz, jak vypadalo tvé manželství!“ vybídl mě klidně. Polkla jsem. „Musím?“ hlesla jsem prosebně. „Ano!“ byl nekompromisní. „Nebylo moc šťastné …“ vypravila jsem ze sebe tiše. „To vím!“ mávl rukou. „Dál! A ušetři mě zbytečných ohledů!“ upřeně se na mě díval. Chtěla jsem se ho zeptat, proč mi to dělá, ale něco v jeho očích mě varovalo, že nemá náladu se se mnou dohadovat. „Jak si přeješ, můj králi!“ neodpustila jsem si však jemné rýpnutí. „Můj manžel mě bil a …“ zalétla jsem pohledem ke strýci. „ … znásilňoval.“ Všimla jsem si, jak pohrdlivě svraštil rty. Očividně si o tom myslel své. „Znáš lorda Darega?“ otázal se mě bratr ostře. „Ne!“ odvětila jsem rozhodně. „Nikdy jsem ho neviděla!“ Strýc se zlomyslně zachechtal. . „Nelži nám, Anastázie! Aspoň ne tak hloupě!“ Vytřeštila jsem oči. „Já přece nelžu!“ ohradila jsem se dotčeně. „Vaše jasnosti, vskutku není moudré to zatajovat!“ vmísil se do našeho hovoru Strážce pečeti. Bleskla jsem po něm hněvivým pohledem. „Nic nezatajuji!“ odsekla jsem mu studeně. „Paní, copak si neuvědomujete, že můžete být obviněna ze spiknutí s lordem Daregem za účelem vraždy vašeho manžela?“ Tohle byl snad zlý sen! Já se měla spolčit s někým, koho ani neznám, aby zabil toho tyrana, kterého jsem si musela vzít?! „Přeskočilo vám snad?“ vyhrkla jsem šokovaně. Bratr se zachmuřil. „Pozor na jazyk, Anastázie!“ napomenul mě přísně. „Omlouvám se!“ pronesla jsem ledově, ale nemyslela jsem to tak. A bylo to zřejmé. Strážce se znepokojeně ohlédl po mém bratrovi, ale ten jen mávl rukou. „Máme jiné starosti, než prostořekost mojí sestry!“ Strážce souhlasně přikývl. Bratr se opět obrátil na mě. „Podívej, nemá smysl lhát! Všichni vědí, že se s Daregem znáš a to dokonce velmi dobře! Přímo důvěrně, abych tak řek! A je ve tvém vlastním zájmu, abys …“ Přestala jsem ho poslouchat. Naprosto jsem nechápala, o čem to mluví? Lorda Darega jsem ani neviděla, natož abych ho znala osobně, tím méně důvěrně! Pravda, sice jsem ho měla v úmyslu vyhledat a promluvit si s ním o smrti mého manžela, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Ano, taky jsem Vladanovi v rozrušení řekla, že si toho lorda vezmu, ale to byl jen takový řečnický obrat, kterým jsem ho chtěla … Co vlastně? Naštvat? Urazit? Nebo spíš zranit? To bylo ono. Chtěla mu ublížit. Chtěla jsem, aby se cítil stejně podvedeně jako já, když jsem zjistila, a to ještě jen náhodou, že je naživu! V duchu jsem si malovala, jak ho zpráva o mém budoucím sňatku zdrtí a on se mi vyzná ze svých citů. Představovala jsem si, že začne prosit, abych to nedělala. Abych si vzala jeho … Jenže nic z toho se nestalo! Prostě se sebral a odešel pryč. Pokoušela jsem se ho později najít, ale jako by se do země propadl. Nikdo o něm nevěděl. Každý, koho jsem se zeptala na lovce z hor, jen pokrčil rameny. Nebo mi sdělil, že měl pohřeb. Byla jsem zoufalá! Vladan udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se se mnou znovu nesetkal. Dala bych cokoliv za možnost ho vidět! Za šanci mu to vysvětlit. Počítala jsem s jeho hněvem a byla jsem ochotná nést následky. Zvláště když jsem věděla, že si je zasloužím. Klidně bych snesla jeho bití, jen kdyby mě zase sevřel v náručí. Jen kdyby se mnou zůstal … Ani by si mě nemusel brát! Stačilo by mi být s ním v jeho srubu … „Anastázie?“ Z úvah mě vytrhl bratrův hlas. Netrpělivě na mě hleděl a já si uvědomila, že netuším, co po mně chce. „Nuže?“ dožadoval se netrpělivě. „Já …“ polilo mě horko. „Tys mě neposlouchala, co?“ pronesl kupodivu klidně. „Ano.“ přiznala jsem a zahanbeně sklopila hlavu. „Tak ještě jednou! Znáš toho Darega nebo ne? A tentokrát si to dobře promysli!“ Bylo jasné, že mi dal poslední varování. Hrdě jsem se na něho podívala. „Opravdu ho neznám, bratře! Přísahám!“ Strýc vyskočil na nohy a vítězoslavně se usmál. „Tady to vidíte! Doufám, že ji necháš řádně vyslechnout soudem, synovče! Protože je to zákeřná vražednice, abys věděl!“ Ztuhla jsem nad jeho drzostí! „Tak a dost! Mám téhle šarády už plné zuby! Nechápu proč s touhle krysou ztrácíte čas!“ Jako ve snách jsem se po tom hlase otočila. Stál tam on! Zatajila jsem dech. Vypadal jako skutečný lord. Černé nohavice, sněhobílá halena se šněrováním u krku, přes to smaragdově zelená zlatem vyšívaná vesta. Vlasy si nechal volně splývat po ramenou. U pasu se mu pohupoval mocný meč. „Lorde Danieli!“ oslovil formálně mého strýce, ale znělo to jako smrtelná urážka. „Obviňuji tě ze zosnování vraždy krále Vlastimila a jeho ženy. Dále tě viním z pokusu o vraždu krále Štěpána. Také z pokusu o vraždu princezny Anastázie Alexandry! A navíc tvrdím, že jsi zbabělec!“ Tohle byla jasná výzva k souboji! „Vladane, co to děláš?“ vyjekla jsem polekaně. Chtěla jsem pokračovat, ale bratr mě předešel. „Dobrá! Nechť tedy bohové rozhodnou!“