(Ne)šťastná náhoda

Druhý den na nich bylo vidět, ž se něco stalo. Michal se tvářil ztrápeně, kdežto Raka zářila jako sluníčko.
„Michale, děje se něco?“ zeptal se ho jeho kamarád Pavel.
„Proč myslíš, že se něco děje?“
„Protože ty se tváříš jako boží umučení, ale Radka má očividně krásnej den.“
Smutně přikývl.
„Jo, máš pravdu, děje. – Včera se zase naštvala a odešla.“
„Ale zase se vrátila, ne?“
„Jo, vrátila, v doprovodu nějakýho chlapa. – A tvářila se nadmíru spokojeně. Dokonce už mi ani nevynadala ani se na mě nemračila, byla totiž duchem úplně jinde.“
„A sakra“ řekl Pavel „tak s tim by si měl rychle něco dělat.“
„Jo, to bych měl. Jenže jak? Sotva něco řeknu, hned je naštvaná.“
„To je problém, ale určitě se to nějak podá.“
„To doufám“ řekl Michal a Pavel odešel.

Radka zářila jako sluníčko a rozdávala kolem sebe úsměvy. Už se nemohla dočkat večera. Na Davida se moc těšila a celý den přemýšlela, co si vezme na sebe. Náladu jí nezkazil ani pocit, že se na ni někteří lidé občas divně podívali, jakoby si mysleli, bůh ví co.
Doma pak nemohla vydržet. Nejenže se těšila na Davida, ale hlavně se nedokázala dívat na Michala. Nakonec tedy odešla ještě mnohem dřív, než musela.
Ale nešla rovnou na smluvené místo k řece, ale toulala se po parku. Na most přišla jen pět minut předem, on dorazil naopak o pět minut později.
„Ahoj“ pozdravil ji „promiň, zdržel jsem se.“
„To vůbec nevadí, pět minut není žádná tragédie.“
„Tak to jsem rád, že to takhle bereš. Nepůjdeme se projít?“
„Jasně.“

Procházeli se parkem a povídali si asi čtvrt hodiny, když se David zeptal: „Nepůjdeme se někam sednout?“
„Klidně můžeme.“
„Bezva“ řekl a šli směrem z parku.
V kavárně pak seděli další dvě hodiny. Poté ji opět doprovodil domu.
„Ozveš se mi?“ zeptala se ho.
„Jasně že jo, hned zítra.“
„Dobře, budu se těšit, zatím pa“ řekla a zašla do domu.
„Ahoj“ řekl ještě.
Otočil se na patě a šel pryč.
Bože, řekl si, ty ženský jsou tak naivní. Člověk je veme na procházku parkem, veme je na kafe, chvíli jim šeptá sladký žvásty a ony si hned myslej, jakj nejsem romantik. Přitom já s nima mám jen dva úmysly – pohrát si s nima a přefiknout je – a pak už sou mi ukradený.

Michal šel spát ještě dřív, než se Radka vrátila. Nechtěl se jí totiž dívat do tváře. Nedokázal to, a proto raději zabořil svůj obličej do polštáře a rozbrečel se. Nevěděl, co má dělat, aby si Radku udržel. Chtěl s ní být stále, ale zároveň pro něj byla muka, zůstat s ní v jedné místnosti. Slyšel ji přicházet, ale dělal, že spí.

Žárlivost ho mučivě sžírala. Jakmile šla Radka opět ven, jel nenápadně za ní. Radka byla natolik zaujata nadcházející schůzkou, že si ho vůbec nevšimla. Tentokrát byla s Davidem domluvená, že se sejdou v jednom baru, nechtěla se s ním scházet příliš blízko jejich bytu, protože nechtěla, aby ji někdo poznal. Tentokrát přišel jako první on. K Michalovu štěstí (nebo neštěstí?) seděli tak, že na ně měl krásný výhled.

Srdce jí poposkočilo radostí, když zjistila, že už na ni David čeká.
„Ahoj“pozdravila ho s úsměvem.
„Ahoj.“
Během jejich hovoru si David všiml, že je zvenčí sledu jakýsi muž na vozíku.
Že by Radčin přítel? napadlo ho, ten nenávistný pohled tomu jen nasvědčuje.
„Omluvíš mě na chvíli?“ zeptal se.
„Samozřejmě.“
Když se vrátil, sedl si jakoby náhodou blíž než předtím. Ještě chvíli si povídali, a pak ji vzal za bradu a pomalu se k ní naklonil.
Michal je pozoroval se zatajeným dechem.
Odstrč ho, modlil se v duchu, odstrč ho, prosím.
Ale Radka ho neodstrčila.
Kolikrát už jsem tohle dělal? přemýšlel David, pořád ty samý pohyby, stejný gesta, stejný slova, ale pořád na ně platěj.
Radka se do jeho polibku naprosto ponořila. Vůbec netušila, co se kolem ní děje.

Michal byl v šoku. Němě zíral před sebe a nemohl uvěřit tomu, co zrovna viděl. Ona ho vážně podvedla! Z tranzu ho dostal až fakt, že se Radka a David zvedli a chystali se k odchodu. To ho přimělo rychle jednat. Jel rovnou domu, ale jinak neměl tušení, co bude dělat.