Výměnný pobyt 5.díl

Už jsem doma byla týden od mého kolapsu ve škole. Začínala jsem se hrozně nudit. Co tu mám pořád dělat? Navíc mi už bylo o 90% lépe, což znamená, že už bych nejspíš mohla zase i normálně fungovat. Rozhodla jsem se okamžitě, natáhla jsem se pro župan, vlítla jsem neslyšně do sprchy, konečně se pořádně umyla, protože mýt se skoro ve spaní opravdu nejde, a navlékla si domácí oblečení. Po dlouhé době jsem sešla dolů do prvního patra domku a nasnídala se bez cizího přisluhovačství. Konečně jsem se cítila jako člověk! Po své snídani jsem si umyla nádobí a šla zase zpátky do mé „karantény“, abych si poklidila, vyvětrala peřinu a otevřela okno do krásně začínajícího dne.
Vypnula jsem vysavač a odhodila si vlasy z čela, tak to bychom měli. Můj pokoj po týdnu zase vypadal jako obývací prostor a ne jako skladiště. Špinavé oblečení letělo do koše, neumyté hrnky od čaje se právě teď drhly v myčce a zaprášený koberec zase „svítil“ čistotou. Byla jsem spokojená, všechny stopy po mé nemoci zmizely, akorát jsem se ještě trochu cítila unavená, ale to je všechno. Kdo ale z mého uklízení zrovna radostí ke stropu neskákal byla Annie. Přišla na mě zrovna po tom, co jsem zandávala do úklidové komory vysavač.
„Co to proboha děláš? Ty jsi luxovala?“A okamžitě vykročila směrem k mému pokoji. Naprostá čistota jí vyrazila dech. „Ale Veru, vždyť jsi po nemoci a ty tady takhle uklízíš, já bych to udělala. Stačilo říct.“
„Ne to ne, já už se cítím dobře a opravdu nechci, aby mi tu někdo dělal služku. Uklidit si umím sama, navíc mě už nebavilo pořád ležet v posteli. Prostě se cítím dobře, chtěla bych si lehnout ven na zahradu a načerpat trochu sluneční energie, přeci jen jsem světla moc nepobrala.“Obhajuji se naprosto pravdivými argumenty.
„No to máš pravdu,“zasmála se Annie, „ opravdu jsi toho světla moc nechytila, jsi hrozně bledá. No dobře, překecala jsi mě, tak si běž, hlavně na sebe dávej pozor, ať se ti to zase nevrátí.“
„Neboj, dám pozor, pořádně se obléknu.“A už jsem pospíchala do pokoje pro teplejší věci. Přehodila jsem si přes sebe mikinu a šla si na trávník rozložit lehátko. Do uší jsem si pustila sluchátka, nastavila bledý obličej jarnímu slunci a zavřela oči. Prostě relax. Za očima se mi promítaly sny a představy, plány o mých budoucích návštěvách památek, výlet na kole. Už jsem se hrozně těšila, až si budu moct tohle všechno užít.
Pak mě ovšem zahalil stín a já si o mých představách a snech mohla nechat opravdu jen zdát. Snad zase nebude pršet, znechuceně jsem zkřivila obličej, až pak mi došlo otevřít oči a podívat se, co se vlastně děje. Zaslechla jsem totiž něco připomínající smích. Opatrně jsem přinutila zvednout unavená oční víčka, asi mě ten úklid vážně zmohl. Přede mnou stála Katey a chránila mě proti slunečním paprskům.
„A já myslela, že bude pršet.“řekla jsem naoko naštvaně. Pak jsem s ovšem usmála a sundala si z uší sluchátka. „Co tady děláš?Přišla jsi mě navštívit?Vždyť prý vypadám, jak kdybych vylezla z hlubokého podzemí. Musím nachytat trochu toho bronzu, jinak mě „rodiče“nepustí do školy.“Takhle ukecaná hned na začátku nebývám, asi mám z té karantény povídavý deficit.
„Prosím tě, neříkej mi, že chceš do školy? Vlastně jsi tu na návštěvě a ještě by ses chtěla učit.“Zakroutí nade mnou Katey hlavou. Dost se tomu divím, ona je přeci na školu taktéž docela vysazená. Pak do mne ovšem žďuchne, odstrčí mi nohy a sedne si ke mně na křesílko.
„Ale jo, docela se těším. Samozřejmě jen na tvou společnost, ty tři „modelky“ nemusím ani vidět. Doufám, že můj úprk z hodiny nebudou nijak komentovat.“Řekla jsem s lehkou nejistotou v hlase, opravdu by mi to nebylo příjemné. Ještě aby to vyhlásili po celé škole! Stačí, že už teď jsem celkem dost populární, na to, že jsem z naší zemičky. Populární zrovna u těch lidí, u kterých bych ani nemusela. I když,…takoví Max a možní i Lucas se zase tak špatní nezdají. Dost, nebudu přeci myslet zrovna na ně! Fajn, o čem jsme mluvili? Jo, už vím.
„No, ani bych moc nedoufala. Víš, že štěstí je vratká věc.“To jsi mi milá Katey zrovna moc nepomohla.
„Jo, právě že vím. Ach jo, to zase dopadne.“V hlavě se mi toho honilo více, ale nebudu rozebírat všechny mé obavy nahlas. Nějak se tím prokoušu sama, jako vždycky ne?
„A to teprve až bude ten ples. Víš já už to úplně vidím, zase se tam budou nést, jako by pluli na mráčku, pánové jim budou klečet u nohou. No prostě děs, chápeš to? Takovéhle holky a mají větší štěstí než já. Já nechápu co…“Víc jsem jí nenechala domluvit. Ze začátku jsem vůbec nechápala, o čem že to mluví. Ale ona si toho byla asi moc dobře vědoma a žádný přeřek z její strany nepřicházel v úvahu.
„Cože jsi to povídala? Zopakuj mi to ještě jednou, prosím.“Promluvila jsem potichu.
„No že to zase dopadne, když je vidíš v těch růžových šatičkách, je mi z toho na zvracení.“Sice se vyjádřila trošku vulgárněji, ale nebudu vás přeci pohoršovat.
„Tohle jsem na mysli neměla. Já myslím, abys zopakovala, co že to má vlastně být, to místo, kde se holky tak nakrucují.“Doufám, že jsem se opravdu jen přeslechla.
„No ples přeci! Vždyť jsem ti…“
„To si děláš srandu!“Zděsila jsem se naprosto nefalšovaně. Já přeci na žádný ples tady nechci. Bude tam moc lidí, nejspíš i Peterova partička. Ale ne!
„Tys o tom nevěděla? Vždyť jsem se nejméně dvakrát zmiňovala, že bude ples. To je přeci paráda ne? Akorát sehnat doprovod, to bude trochu horší, ale jinak by to mohlo vyjít. Teď když tam budeš se mnou se nemusím ničeho bát. Sama tam rozhodně nebudu a aspoň budu mít spojence a můžu ty naninky přehlížet.“ Milá Katey, jsem hrozně ráda, že jsi mou účastí tam nadšena, ale já vůbec neřekla, že půjdu. Neříkám, že nemám ráda tanec. Naopak. Miluji ho, na plesy chodím ráda. Jen nějak nemám štěstí na tanečníky a ani na samotné lidi tam. S nikým si tam moc nepopovídám a o tancování ani nemluvě. Většinou pak stejně tančím sama. Tohle se však dá zvládnout. Ale co ty lidi? Nebojím se, nedám se přeci zastrašit, jenže tady v Anglii jsem si zatím moc přátel neudělala. Naopak se mi zdá, že tu mám více nepřátel než přátel. Vlastně jedinou mou přítelkyní je tu Katey, nevím jestli můžu Maxe počítat mezi mé přátele a Lucase už vůbec ne. Tu trojku ze školy přímo nesnáším, o Peterovi nemluvě a před nimi se mám producírovat v šatech?
„Tak teď to víš. Jestli se takhle tváříš jen kvůli šatům, vůbec se neznepokojuj. Nějaké doma mám a určitě tu budou. Nebudeš si přeci kupovat nové. Já už se strašně těším. Jen je škoda, že je to až za měsíc a půl, ale to nevadí. Alespoň stihneme všechny přípravy a tak dále. Třeba ještě někoho potkáme a on nás pozve. Naše škola a okolí je plné kluků, které neznáme. Možná bys mohla jít i s Maxem, nevidím žádný problém a …“A povídala a povídala a povídala. Nedala se zastavit, jakmile Katey něco vlezlo do hlavy, okamžitě to prodiskutovávala. Já jen tupě zírala na místo před sebe. Zrovna po trávě poskakoval kosáček. Ten se asi má lépe.
„Katey, uklidni se. Je to ještě daleko, takže mi to tu teď nemusíš rozebírat do podrobností. S šaty si nedělej starosti. Jedny s sebou mám a nejsou letní, nemysli si. Nějak jsem si říkala, že by se nějaká ta společenská událost mohla konat. Ale pozor! To že mám šaty ještě notně neznamená, že tam půjdu.“Stačilo mi spatřit ten vyděšený výraz v očích, abych okamžitě nezačala diplomatizovat. „Neříkám, že nepůjdu. Jen je to teď moc narychlo a já to nechci rozebírat. Nevím s kým bych tam šla, ale nějak to vyřeším. Není povinné někoho si s sebou přivést, že ne?“Jestli ano, tak asi nebudu moct jít. Kdo by se mnou asi chtěl jít? S takovým ztroskotancem?
Katey se mým úvahám nahlas zasměje, pak zvážní. Asi si připomněla podobnou situaci z předešlých let. „Ne nemusíš si s sebou nikoho přivést, nikdo to nenařizuje.“Podle očí jsem jí však vyčetla, že je to lepší, když si s sebou někoho přivedu a nebudu tam sedět jak pecka a pozorovat ostatní. No super. Asi jsem měla zůstat ještě v posteli.
„Jo a co jsi myslela s Maxem? Jako že bych tam šla s ním? Ty jsi se zbláznila, je to tvůj brácha a rozhodně neprahne po tom, aby se o mě musel nějak starat a mít mě na krku.“Určitě mu mluvím z duše.
„Obětoval by se. Však si to zasloužíš. Nevím, co jste si udělali, ale vypadá poslední dobou nějak sklesle a začalo to tím výletem na kole. Nevím, co mu přelítlo přes nos. Zdá se mi hrozně nevrlý.“Nevrlý? Čím by to mohlo být? Hm, má pravdu, přelítlo mu něco přes nos a myslím, že mou vinou. Já se s ním přela o jeho kamarádech. Tímhle „rozhovorem“ ze mě, jakožto jeho případné partnerky, bude skutečně dvakrát nadšenější. Ušklíbnu se pro sebe. V žádném případě nepočítám, že bych šla na ples s Maxem.