Samuel - 11.díl

Peklo snad nemůže být horší, než to, co jsem v poslední době prožil, pokud se to dá vůbec nazvat životem, někdy o tom skutečně silně pochybuji.
Díval jsem se do bílé tváře muže, či spíše tvora, který byl pravděpodobně mým otcem, zřejmě nade mnou viselo nějaké hrozné prokletí, které mne ohrožovalo, jako pověstný Damoklův meč. Skutečnost opravdu ubíjející.
Pozvedl hlavu od mé paže a dlaní si otřel z úst krev….mou krev! Několik kapek ještě utkvělo na jeho ostrých zubech. Co je to vlastně za otce, který tohle dělá svému synovi?
Ne…to nemůže být pravda….náhle mne vytrhl z přemýšlení.
„Je to pravda, Samueli, ať se ti zdá jakkoliv hrozná. Věř, že to, čím procházíš, prožíval jsem já také…“
Řekl zvláštním tónem.
Samozřejmě, proč se namáhat s mluvením, když stejně přesně ví, co se odehrává v mé mysli.
Jen jsem si pohrdavě odfrkl a odměřeně jsem mu odvětil.
„Ptal se mne snad někdo, zda chci přijmout tenhle osud? Stát se vampýrem, nebo co to vlastně jste? Kdo Vám a mé matce dal právo takto rozhodnout o mé budoucnosti tím, že mne stvoříte, i když jste oba dobře věděli, že budu odsouzen k věčnému zatracení?“
„Svou matku neobviňuj, to já jsem si ji vybral, neměla zpočátku o ničem ani tušení, byla po těch dlouhých staletích novým světlem v mé temné existenci, její vznešený vzhled antické bohyně, esence čisté krve a tvárná duše, to vše mne zcela uchvátilo, jedině ona mohla zajistit pokračování mého královského rodu, ať už jsem jakkoliv prokletý.
Zpočátku vše probíhalo bez problémů, dokonce jsem jí poslechl, když mne prosila, abych ušetřil jejího muže, lorda Hamingtona.
Pak, když se dozvěděla celé mé tajemství, začala se mi vyhýbat a zrazovat mne, dokonce se mi snažila zatajit, že čeká mé dítě.
To jsem jí nemohl odpustit. Nechtěla přijmout můj úděl, i když jsem ji denně přesvědčoval, a to ji stálo život. Zradu nestrpím! Po smrti ale nenašla svůj klid, přiznávám, že mou zásluhou, bloudila pod rouškou noci
v podobě krvechtivého přízraku, chtěl jsem jí dát ještě jednu šanci, vzepřela se však i údělu nemrtvých, našla k tobě cestu a dokonce se proti mně spojila i se svým mužem. To už bylo příliš, svou mocí jsem ji zničil..“
Jeho oči při těchto slovech jakoby zajiskřily.
„ Zůstal jsi však po ní ty, má jediná naděje. Chtěl jsem zoufale syna, tedy ho mám, byl jsem šťasten, že jsem tě mohl zachránit z těch zničujících plamenů, jak málo scházelo, a já bych zůstal opět sám. Díky mým znalostem magie a alchymie, podařilo se mi zachovat tě takového, jaký jsi byl.
Jsi mým dílem, k jehož dokončení už mnoho nezbývá, bohužel kromě nevšedních vlastností neseš i můj žalostný úděl, mrzí mne to, stejně jako skutečnost, že tvou spalující žízeň nikdy neuhasí nic jiného, nežli krev……“
Podíval jsem se na něj s odporem.
„Jakživ nepozřu něco takového, tím si buďte jistý!“ řekl jsem odhodlaně. Pousmál se.
„Bez ní bys ale již dávno nepřežil, už ji také potřebuješ ke své existenci, jako já.
Víno, které zde celou dobu piješ, není tak docela čisté..“
Měl jsem pocit, že se mi opět zvedá žaludek, tak proto ta jeho podivná chuť! Otřásl jsem se.
„Už se ho nikdy ani nedotknu!“ řekl jsem tvrdohlavě.
„To jsem si kdysi velmi dávno také myslel, do té doby, dokud jsem neuštval svého prvního koloucha. Naše proměna si žádá své, poznáš to sám, musíš to přijmout.“
Na chvíli se odmlčel a pokračoval.
To co jsem pak uslyšel, bylo opravdu strhující,
neuvěřitelné…..seděli jsme blízko sebe, a přesto vzdáleni dlouhými věky, otec a syn, jedna ztracená duše a druhá volající marně o pomoc.

Vše začalo před dávnými staletími, za dob vlády mocných faraonů….zaposlouchal jsem se do jeho vyprávění, ve snaze se s tím nějak smířit a hlavně to pochopit.
Jeho slova mu plynula z úst pomalu, jako voda v obrovské řece, v jeho hlase i přes to, kým vlastně byl, jsem poznat dojetí.
Z těch slov na mne dýchla velmi dávná minulost mé krve.

„Mé skutečné jméno je Dareios, a v době, kdy jsem narodil, vládla v Egyptě XVI.dynastie králů, mocným panovníkem v zemi byl tehdy mladý faraon jménem Neferikar.“
„Vaše nynější jméno však zjevně egyptské není…“
podotkl jsem s patrnou jízlivostí v hlase.
„Jak jsem je získal, to se také dozvíš, musíš být trpělivý.“ Řekl nevrle a poté pokračoval.
„ Má matka byla velmi krásná, jmenovala se Shiriné a sloužila v královském paláci jako lazebnice. Mladý král v ní našel brzy zalíbení a tak mezi nimi vznikla láska, neznající žádných hranic.
Brzy se však dostavily následky jejich sblížení, čekala dítě. Faraonova matka ji okamžitě vykázala z paláce do vyhnanství, bylo nepřípustné, aby dítě, pocházející z tohoto nerovného vztahu, bylo všem na očích.

Matka však nezůstala v bídě, král ji v převlečení za kněžího tajně v jejím příbytku navštěvoval
a staral se o to, aby nám oběma nic nechybělo.
Vyrůstal jsem v poměrném blahobytu, hýčkán její bezmeznou láskou, když mi ale bylo patnáct let, náhle zemřela, na následky uštknutí jedovatým štírem.
Králi se podařilo mne tajně přestěhovat nedaleko paláce, k jeho strýci, jmenoval se Ahmos a byl v té době vyhlášeným alchymistou, musel mu ale nastínit,
kdo vlastně jsem.
Ten muž souhlasil a nechal si mne u sebe, zde jsem také později v jeho učení nabyl svých neobvyklých znalostí.
Ani král, ani já, neměli jsme však nejmenší tušení, co se skrývá pod rouškou přívětivosti tohoto vzdělaného muže.
Měl totiž podivnou zálibu v černé magii, na jeho ruce se leskl zlatý prsten se symbolem života,
komody i ostatní nábytek v jeho domě zdobil zvláštní znak hada, stočeného do kruhu….“
„…a pohlcujícího svůj vlastní ocas. Ten je vytepán i na dveřích krypty a na římse vašeho krbu…znamení života skrze smrt..“ přerušil jsem ho.
„Ano, správně, ale nepředbíhejme. Ve svých osmnácti letech jsem onemocněl záhadnou zimnicí, zmítal jsem se v horečkách, chvílemi upadal do bezvědomí, strýc se nabídnul, že mne bude sám léčit. Můj otec nic nenamítal. Po pár dnech jsem si všimnul malých ranek na svém krku. Svěřil jsem se tehdy jednomu z věrných kněží, Sachmetovi, který mne navštěvoval společně s otcem. Prohlédl si ranky na mém krku a později mi donesl zvláštní amulet, kočičí hlavu na zlaté stužce, symbol strážce, který mne měl chránit. Měl jsem jej stále nosit, ale neposlechl jsem.
Jednou v noci jsem se vzbudil obrovskou tíhou na své hrudi. Otevřel jsem oči a oněměl hrůzou, seděla na mně velká černá kočka a bezostyšně z mého hrdla sála krev.
Když viděla, že jsem se probral, uprchla do tmy.
Sáhl jsem si na stolek vedle lože, ale amulet byl pryč. Od té doby jsem jej nespatřil, až tenkrát na tvém krku, Samueli, tvé matce se jej někde podařilo získat, proto jsem se k tobě po dlouhá léta nemohl přiblížit.
Bez amuletu jsem byl ztracený, stal jsem se loutkou v rukou svého vlastního strýce, který postupem času ze mne vytvořil to, čím nyní jsem. Sachmet mne však neopustil, podařilo se mu vyzvědět tajemství strýcovy temné existence, včetně způsobu, jak jej zničit, což se nám nakonec podařilo. To úsilí jej ale stálo život, byl zákeřně otráven, ještě než zemřel, stačil mi předat vzácné esence života a smrti, uzamčené ve skříňce ze slonoviny, včetně klíče, kterým byl strýcův prsten.
Můj mladý život ale již byl nadobro zničen.

Obojí mne pak provázelo celými staletími, úzkostlivě jsem vše chránil, tuto relikvii se nepodařilo před dávnými časy ukořistit ani velmistrovi Templářů, který se lstí vetřel do mé přízně a jehož jsem musel nakonec zabít, i za cenu toho, že jsem byl pak pronásledován a musel se skrývat,všemi zavrhován a nenáviděn.
Tehdy jsem totiž poprvé ochutnal lidskou krev.

Prsten se mi záhadně před lety ztratil, opět jsem podezříval tvou matku a nemýlil jsem se.
Zase jsem jej našel u tebe, nyní však vidím, že jej nemáš. Tajemství skříňky tedy zůstane navěky uzamčeno…Nu, pro dnešek to stačí, zbytek ti dopovím zítra, nyní se zamysli nad tím, co jsi doposud slyšel, snad mi odpustíš, že to, čím jsem sám prošel, páchám nyní na tobě, ale je to nezbytná cesta k tvé dokonalosti, jen tak se tvoje tvář stane opět krásnou…
Jsem sice netvor, prahnoucí po krvi, ale lidský cit mi nezůstal cizí.
Blíží se půlnoc, nyní už sám jistě víš, co to znamená….“ Dodal tiše.

Hm…dopoví mi to zítra…připadal jsem si, jako v pohádkách tisíce a jedné noci, které mi vyprávěla má drahá chůva Mary, ale tohle byla bohužel skutečnost. Amulet jako ochrana před zlou mocí…také jsem ho ztratil, při tomto pomyšlení jsem se lehce zachvěl, otázkou bylo, zda by mi ještě v mém nynějším stavu byl vůbec k užitku.
Snažil jsem se nemyslet na to, že jeho hledaný prsten mám u sebe, aby to nepoznal.
Stejně jako na to, že v příštích dnech hodlám znovu tajně navštívit místa, kde se nachází můj rodný dům a znovu spatřit svou lásku, za jakoukoliv cenu.
Za pár okamžiků jsem se bolestně a nedobrovolně musel poddat svému údělu, vyrazili jsme poprvé společně do temných lesů, bok po boku, jako dva černé přízraky, plížící se tmou.
Stále jsem se ale nechtěl podvolit, nedovolil jsem mu, aby dokončil svoje dílo.
Jen zdálky ze stínu jsem pak s hrůzou sledoval, jak neúprosně skolil k zemi mladou laň…..