V objetí zimy - 45. kapitola

Měl jsem toho docela dost. Ráno jsem strávil soubojem a tím byla ta lepší část dne u konce. Pak mě čekalo jen oficiální jednání s Radou. To bylo rychlé a provázela ho přímo dokonalá ukázka podlézavosti. Král za mnou stál dost rázně a přítomní šlechtici proti němu neměli šanci. A vlastně ani nevypadali, že by proti jeho požadavkům měli nějaké námitky. Takže jsem byl opět lordem Daregem, svrchovaným pánem Daregu. Dostal jsem zpátky naši rodovou tvrz i leníky. Jo, a ještě kopu zlaťáků jako odškodné za utrpěné příkoří. A k mé malé radosti i místo v Radě. Z toho jsem nebyl nijak nadšený. Chápal jsem, že král si myslí, že mi tím prokazuje čest, ale opak byl pravdou. Nejraději bych se co nejdříve vrátil domů. Kam by to ale vlastně bylo, jsem ještě netušil. Do hor nebo do Daregu? V duchu jsem nevybíravě jsem zaklel. K čertu s tímhle vším! Že jsem se do toho vůbec pletl! Kdybych to neudělal, tak by Robin byl ještě naživu! Jo, král Štěpán by to už měl za sebou a Anastázie by byla manželkou toho surovce, ale to už by nebyla moje starost! Každej jsme měli svůj život, ne? Došel jsem ke dveřím do svých pokojů, otevřel je a zůstal překvapeně stát. Byly prázdné! Zpoza rohu se vynořila služebná a věnovala mi zářivý úsměv. „Vaše věci byly přesunuty do vhodnějších komnat, pane! Zavedu vás tam!“ Přikývl jsem a následoval ji. Připadala mi nějak povědomá, ale nedokázal jsem přijít na to, kde jsem ji už viděl. Odvedla mě ke dveřím, otevřela je a pokynula mi, ať vejdu. „Čeká vás tam koupel, pane! A taky děvče, které se o vás postará! Jsem si jistá, že vám ve všem vyhoví, pane!“ dodala se spikleneckým úsměvem. „To není nutné!“ odvětil jsem rázně. „O tyhle služby nemám zájem!“ Pokrčila rameny. „Když se vám nebude líbit, tak ji vždycky můžete poslat pryč, ne?“ pronesla umíněně a otočila se na podpatku. Mlčky jsem sledoval, jak se vzdaluje. Tohle nebylo zrovna uctivé! prolétlo mi hlavou. Zamyšleně jsem vešel dovnitř. Pane jo! Tyhle pokoje byly opravdu výstavní! Nacházel jsem se ve velkém předpokoji. Ten byl vkusně zařízený a rozhodně ne nábytkem, který se dá koupit na tržišti! Taky tam byly nějaké tretky jako obrazy, vázy plné květin a tak. Jako celek to působilo hezky, jen jsem si tam nepřipadal moc pohodlně. Raději jsem přešel do ložnice. Ta vypadala podobně a stálo v ní obrovské lože s nebesy. Jo, a podle velikosti bylo evidentně manželské. Bezva! V duchu jsem obrátil oči k nebesům. Copak se král zbláznil? Raději bych zůstal v těch starejch pokojích, ale jak jsem ho dnes poznal, tak nemělo smysl se s ním dohadovat. Dokázal být tvrdohlavej jako mezek. Z přilehlé šatny jsem zaslechl šplouchání vody a zamračil jsem se. „Koukej odsuď zmizet!“ křikl jsem tím směrem. Nehodlal jsem zjišťovat, kdo to je. „Jdi za svým milým nebo kam je ti libo!“ Počítal jsem s tím, že ta holka to jen uvítá, ale mýlil jsem se. „Já nesmím odejít, pane!“ Ztuhl jsem. Ten hlas jsem přeci znal! „Paní by se na mě rozzlobila a určitě by mě potrestala …“ hlesla zkormouceně. Pomalu jsem se otočil a jen na ni beze slova zíral. Stála tam s hlavou sklopenou a očima upřenýma k podlaze. Měla na sobě prosté tmavě hnědé šaty, přes ně šedivou zástěru. Vlasy si zapletla do jednoduchého copu, který ji splýval skoro až k pasu. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale rozhodl jsem se hrát s ní. „Opravdu?“ zeptal jsem se ostře. „Musíš mít hodně přísnou paní, děvče!“ Vzhlédla ke mně a já se málem ztratil v těch jejích kukadlech. „To ani ne, pane! Jen nemá ráda, když neplním přesně její příkazy!“ Odepjal jsem si opasek s mečem a položil ho na stůl. „A jaký máš příkazy ohledně mě, děvče?“ otázal jsem se zájmem. Byl jsem zvědavý, co z toho vlastně vyleze. „Pomoct vám s koupelí a postarat se, aby jste měl všechno, co potřebujete! Neposílejte mě pryč, prosím! Paní si bude myslet, že jste nebyl spokojen a já za to dostanu výprask!“ dodala prosebně. Pousmál jsem se, ale dal jsem si dobrý pozor, aby si toho nevšimla. Tak odsud tedy vítr fouká! A proč ne? „Ten dostaneš i ode mě, když nebudu spokojenej!“ zavrčel jsem na ni. „Udělám všechno, co bude v mých silách, pane, aby jste byl spokojen!“ vyhrkla spěšně. „To bych ti taky radil, děvče!“ tvrdě jsem si ji přeměřil. „Sežeň mi něco k jídlu a pak mi umeješ záda!“ nařídil jsem jí nesmlouvavě. „Jistě, pane! Na co máte chuť, pane?“ To bylo snadné. Na tebe, holka! Rovnou tady na týhle posteli! Ale předstíral jsem, že o tom přemýšlím. „To je jedno! Jen ať se to dá jíst, jasné?!“ Přikývla a rychle odběhla. Začal jsem se svlékat a těšil se na věci nadcházejí. Vypadalo to na velmi zajímavý podvečer …