Madeleine - 21.část

Nedočkavě jsem vešla do stáje, lehké vrznutí vrátek mne prozradilo a vzápětí se ozvalo radostné zařehtání. Přistoupila jsem k Audrey a něžně ji pohladila po šíji, pak ji políbila na bílou hvězdičku na čele.
„Tak vidíš, má princezno, není to tak dávno, co jsem tě krmila z láhve, a ty už budeš maminkou! Ničeho se však neboj, budu pořád s tebou, zvládneme to, uvidíš.“
Řekla jsem povzbudivě a jemně zabořila prsty do její nádherné černé hřívy.
Krátce odfrkla a něžně se dotkla nozdrami mé tváře, jako by rozuměla tomu, co říkám.
Pak zastříhala ušima a zahrabala kopytem, protože vrátka znovu zaskřípala. Pohlédla jsem
ke vchodu, kdopak nás to vyrušuje?
Byl to Justin, v jeho tváři však nebyla ani stopa po nedávném úsměvu, byl bledý a rty měl pevně sevřené, jeho oči vypadaly zlověstně, jako dva černé uhlíky.
Přišel až k nám, netušila jsem, proč se jeho nálada tak náhle změnila.
„Musela jsem za ní, je to drahoušek, určitě bude statečná.“ Usmála jsem se na něj omluvně a chtěla jej pohladit, prudce se však ode mne odtáhl, zabolelo mne to, protože se to stalo poprvé, za celou dobu, co jsme spolu. Jeho pohled mne neúprosně probodával.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se stísněně. Nic neodpověděl a natáhl ke mně ruku. Ustrnula jsem,
protože v dlani svíral můj dopis. Bezděčně jsem si sáhla dozadu na sukni, tím jsem se ale zřejmě
prozradila.
„Nemusíš se namáhat s hledáním, je to on…“ řekl suše.
„Ty jsi ho četl, viď? Ale to se přece nesluší, číst cizí psaní“ řekla jsem s nejistotou v hlase.
„Skutečně? Tak to se opravdu hluboce omlouvám, zřejmě jsem ti vzal možnost dále mne obelhávat!“
Odsekl jízlivě.
Chvíli bylo mrazivé ticho, pak se zeptal zastřeným hlasem.
„Kdo je to, hm? To ti ta krátká doba v cizině stačila k tomu, abys na mne zapomněla?“
„Justine, co to říkáš? Já na tebe přece nezapomněla! Alexandr byl mým učitelem baletu, velice dobře jsme spolu vycházeli, nic víc!“ snažila jsem se zachránit, co se dalo, nebyla jsem si ale jistá, zda se mi to vůbec podaří.
„A ták, učitel baletu, zřejmě mistr ve svém oboru, který, jak se zdá, očaroval další ze svých žaček, hm? Smím se zeptat, co všechno mimo tvých sladkých rtů jsi mu ještě nabídla?“
„Tohle si nezasloužím, Justine!“ vykřikla jsem zoufale a tváře mi lehce zrůžověly.
„A já snad ano? Teď již chápu tvé váhání ohledně mé nabídky. Nemusíš se obtěžovat s bezpochyby pro tebe nelehkou odpovědí na ni, má drahá, beru ji zpět!“ s těmito slovy vyběhl ven ze stájí.
Chvíli jsem stála jako přimražená, srdce mi divoce bušilo, pak jsem se rozběhla za ním.
„Justine, počkej přece! Vysvětlím ti to!“
Bohužel už mne neslyšel, vyskočil na Mefista, který se pásl na louce, a uháněl tryskem k lesu.
Z očí mi vyhrkly slzy, v rukou jsem mačkala ten nešťastný dopis a po chvíli běžela domů.
Ve dveřích jsem se srazila s otcem.
„Madeleine? Copak se to děje, proč Justin tak spěšně odjel? A co znamenají ty slzy?“
„Nech mne být, prosím! Teď opravdu nemohu!“ odbyla jsem jej, rozplakala se a utekla do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel, schoulila se do klubíčka a přitáhla si kolena k bradě, zmítaly mnou rozporuplné pocity, hrozně mne mrzelo, že jsem Justinovi ublížila, na druhé straně jsem cítila jakousi zvláštní úlevu, že mu zřejmě nemusím už nic vysvětlovat a zejména přijmout jeho nabídku k sňatku. Stále jsem ho měla ráda, uvědomovala jsem si však, že tyto něžné city přehlušuje něco mnohem silnějšího, co jsem snad ani nechápala a nedokázala ovládnout.
Zůstala jsem ve svém pokoji skoro celý den, nepřišla ani k obědu, snažila se začíst do knihy, chvíli vyšívat, ale stále jsem nemohla zaplašit pocit viny. Vytáhla jsem pak ze zásuvky medailonek, přitiskla na moment ke rtům a pověsila si jej kolem krku, usoudila jsem, že teď už jej nemusím ukrývat.
K večeru jsem se konečně odhodlala vyjít z pokoje.
Otec seděl u klavíru a komponoval nějakou moc krásnou skladbu, její líbezné tóny mi ale opět vehnaly do očí slzy, jako by se čistá a průzračná melodie dotkla mé rozjitřené duše.
Položila jsem mu ruku na rameno, přestal hrát a otočil se, jeho oči pod bílou maskou mne přísně sledovaly.
„Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě chovala…promiň…“ povzdechla jsem lítostivě.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.
Pokývl hlavou, stále ale nemluvil, a to mne mrzelo. Přemýšlela jsem, kde a jak mám začít.
Vždy jsem se mu mohla svěřit, pomáhal mi s mými problémy, nebyla jsem si však jistá, zda pochopí i tohle, musím to aspoň zkusit.

Přisedla jsem si k němu a položila na víko klavíru pomačkané psaní.
„Víš, vše dnes vzniklo kvůli tomuhle dopisu…“ začala jsem váhavě.
Udiveně povytáhl obočí a jeho pohled sklouzl k mému medailonku, s nímž jsem si nervózně pohrávala.
„Vzpomínáš, když jsem byla ještě dítě, říkal jsi, že každý z nás má ve svém srdci komůrku, ve které schovává před světem svá tajemství.“ Začala jsem zvolna.
„Já jsem jedno donedávna také měla. Při svém pobytu v Petrohradě jsem totiž někoho poznala, jmenuje se Alexandr, byl to můj učitel baletu, nesmírně vzdělaný a nadaný muž, také jsme spolu vystupovali při premiéře Giselle. Hodně mne naučil, zdokonalil svou neúnavnou pílí mé umění, jsem mu za to nesmírně vděčná. Tenkrát jsem ho brala jen jako staršího přítele, nyní jsem však zaskočena svými pocity, které mne dnem i nocí pronásledují.
Nemohu jej dostat ze své mysli, ať se snažím sebevíc. Vědomě tím ubližuji Justinovi, vím to, ale
nemohu za to, opravdu. Uvědomuji si, že to působí lehkomyslně, v tak krátké době moje třetí
vzplanutí, obzvláště pro tebe, který celý svůj život, když vynechám mou mámu, toužil jen po jediné ženě a o ni ze všech sil bojoval. Ale na svého učitele bohužel nemohu zapomenout.“
Řekla jsem tiše a provinile sklopila hlavu.
Pobaveně se na mne podíval a odvětil.
„Občas se to stává, že žačky velmi tíhnou ke svému učiteli, zeptej se na to Christiny, slečna Daaé by ti
o tom kdysi určitě řekla své….“
Usmála jsem se, bezpochyby jej napadla velká podobnost naší situace, jako mne.
Jenže Alexandr byl od počátku krásný muž z masa a kostí, žádný tajemný Anděl hudby,či Fantom, ukrývající se za zrcadlem a unášející objekt své lásky do doupěte v podzemí, kde kolem něj tiše chodil po špičkách.
Alexandr mne odnesl pouze na pohovku v divadelní šatně, ale při tom pomyšlení mne prostoupilo horko. Žádné kouzlo či tajemný sen, pouhá realita, která obrátila můj život naruby.
„Ten dopis je od něj? Hádám, že jej Justin asi četl“přerušil otec vír mých myšlenek.
Přikývla jsem a povzdechla si.
„Opravdu nepříjemná situace, těžko ti mohu poradit, či tě jakkoliv soudit, musíš se sama rozhodnout, na čí straně jsi. Zvážit všechna pro a proti, je to jen ve tvých rukou. Ale zbytečně a násilně ničit své city bys neměla, znám to ze své zkušenosti, tak jako nelze přesvědčit vítr, aby vanul jiným směrem, než si žádá sama příroda. Přirovnávat k tomu však můj vztah s Christinou opravdu nemůžeš, ten má své vlastní kouzlo, které nic nepřekoná, ano, nezničil jej ani čas, ani nelítostný osud, ale především Jeanette, tvá matka, mi kdysi dávno hodně pomohla, svou bezmeznou láskou a oddaností mi ukázala tu správnou cestu a hlavně mi dala tebe“.
Při těchto slovech se jeho hlas lehce zachvěl dojetím.
Ulevilo se mi, zdálo se, že je na mé straně.
Napadlo mne se nyní zmínit o té návštěvě.
„Víš, to ještě není vše. Příští týden přijede do Paříže, společně se svým otcem, snad se nebudeš zlobit, ale zná ode mne celý tvůj příběh, oba by tě moc rádi poznali, byli také tenkrát svědky požáru Opery Garniére. Jeho otec pochází z Francie,ze Saint-Etiénne, jmenuje se Léon Pillet.“
Zarazil se a udiveně na mne pohlédl.
Léon Pillet, říkáš? To jméno mi je nějak povědomé, ale muselo to být hodně, hodně dávno..“ zamyslel se.
„Takže na tu schůzku přijdeš?“ zeptala jsem se v naději.
„Dělám to sice nerad, ale popřemýšlím o tom“odpověděl váhavě.
V duchu jsem se zaradovala, snad se mi povede jej přesvědčit, moc mi na tom záleželo.
„A teď už běž, musím ještě dnes dokončit tuhle skladbu, za chvíli už bude večer.“
Políbila jsem jej na tvář a odešla do stáje, dát dobrou noc Audrey.
Trochu mne píchlo u srdce, protože Mefisto už stál na svém místě, ale Justin nikde nebyl, zaslechla jsem jen zvuk odjíždějící bryčky.
Odjel odtud bez jediného slůvka rozloučení.