Lunojasné noci - 10. díl

Druhý den odpoledne

Sbírala jsem do košíku červené třesně, které už pomalu dozrávaly na zahradě paní Donelové, a přitom si nechala dopadat jemné sluneční paprsky – jež ke mně pronikaly skrze koruny stromů – na ramena a tváře.
Erika si mezitím hrála se sousedovým kocourem, pyšnícím se dokonale bílou srstí, kterou zdobil jen jediný černý flíček na pravé tlapce.
Usmála jsem se. Panovala tu nesmírně příjemná atmosféra. Připadala jsem si chvílemi skoro jako v pohádce.
Erika si několikrát došla pro hrst třešní, které mi uloupila přímo z košíku. Nechala jsem ji, ale když to udělala po třetí, bylo mi jasné, že to sama nemůže sníst, a tak jsem se dívala, co udělá.
Sedla si do trávy, rozložila si třešně na klíně a jednu podruhé začala vypeckovávat, přičemž je rovnou podávala tomu bílému chundeláči.
Zakroutila jsem usměvavě hlavou a dala se znovu do trhání, když v tom jsem zaslechla jakési hvízdnutí. Otočila jsem se za ním a v zápětí spatřila Matta, mávajícího na mě přes pletivo branky. Nechápavě jsem si ho měřila, ale přesto jsem se mu vydala naproti otevřít.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ho jako první. Šibalsky se usmál a na pozdrav mi odpověděl.
„Co tady děláš?“ ptala jsem se a při tom otevírala branku, aby mohl vejít na zahradu. Trochu se zachmuřil. „Copak tě nemůžu navštívit?“ ptal se rozmrzele.
Překvapeně jsem zvedla obočí. „Můžeš…“
Usmál se. „Takže, co děláš?“ zajímal se.
„Sbírám třešně, Darci pak udělá něco dobrého.“
„Darci?“ nechápal.
„Ano, moc milá paní, pracuje tu v kuchyni.“ vysvětlila jsem.
„Můžu ti pomoct?“
„Tak jo.“ souhlasila jsem a podala mu prázdný košík. Střetli jsme se při tom pohledem, rozpačitě jsem se usmála a chtěla se podívat jinam, ale jeho oči mi to nedovolovaly. Bylo v nich cosi jiného, snad naděje, potlačovaná strachem ze zklamání. Než jsem si je však stihla pořádně prohlédnout, uhnul pohledem jako první. Skousla jsem si ret a pomalu začala vkládat do košíku další třešně.
Najednou jsem si vzpomněla na včerejší večer.
„Co jsi dělal tak pozdě v parku?“ zeptala jsem se a po očku ho sledovala.
Zdál se však být úplně klidný. „Nic, šel jsem se projít.“ řekl ledabyle.
„Aha!“ pronesla jsem věcně a otočila se.
Nastala dlouhá chvíle ticha, tak dlouhá, že jsem později zapomněla, že tu nejsem sama. Zaposlouchala jsem se do uklidňujícího cvrlikání ptáčků a vdechovala příjemnou vůni léta.
„Zlobila ses.“ řekl do ticha a na jeho hlase bylo znát, že se usmívá.
Střelila jsem po něm pohledem. „Cože?“
„Včera, nelíbilo se ti, že tě nesu.“ vysvětlil a pořád se potutelně usmíval.
Zašklebila jsem se a s potupným úsměvem pokračovala v činnosti. Periferním viděním jsem však měla možnost zahlédnout jeho rozpačitý pohled, ve kterém se ale zračila jiskra jakéhosi nepatrného štěstí.
Oba jsme utichli a práce šla naráz rychleji. Za chvíli už jsme měli oba košíky přeplněné. Společně jsme je donesli do kuchyně, kde už Darci připravovala těsto na ovocné knedlíky. Usmála se, když nás spatřila, a začala si prohlížet Matta, stojícího ve dveřích. Trochu jsem se zastyděla, že mě samotnou nenapadlo je představit. Unaveně jsem si otřela čelo a pobídla Matta, aby vešel.
„Tak tohle je Darci.“ Usmála jsem se na Matta, který ihned sevřel Heldinu ruku. „Darci, tohle je Matt.“ Usmála jsem se tentokrát na Heldu.
„Rád vás poznávám.“ řekl Matt mile a Darci mu oplatila stejně líbezným, téměř medovým hlasem.
„Směl bych teď vzít na chvíli Jolanu na procházku?“ zeptal se jí a já překvapeně zamrkala.
Darci se znovu usmála. „Ale jistě.“ řekla ihned a mrkla na mě.
Vůbec se mi nelíbilo, že jednali, jako bych tu s nimi ani nestála. Proč se Matt nezeptal mě? Copak za mě rozhoduje Darci?
Teď však bylo příliš hloupé odmítnout, když ji o to požádal. Věděl to, a proto to udělal.
Povzdychla jsem si a zanedlouho se po Mattovém boku ocitla na kamenité cestě, vedoucí kolem lesa.
Cítila jsem jeho pohled na své tváři a i přesto, že se na mě díval s jakousi něžností, mi byl jeho pohled nepříjemný. Snad mě jím znervózňoval.
Zamrkala jsem, jako bych si myslela, že ho tím odradím. To se ovšem nestalo. S povzdechem jsem se na něj otočila. Trochu znejistěl, ale stále si mě se zaujetím prohlížel. Z vážného výrazu se mu obličej postupně začal měnit v pobavenou grimasu, a na rtech se mu usadil smích.
Rozesmála jsem se také. „Co to děláš?“ ptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Stále nemůžu uvěřit, že tu jsi. Chci si tu chvíli užít.“ Když domluvil, otočil se zpět na cestu a soustředěním svraštil obočí. Snad jakoby se snažil zakrýt, co cítí.
„Matte, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a pohlédla na něj až s přílišnou starostí. On však předstíral, že si toho nevšímá.
„Jasně!“ řekl a za doprovodu ironického úsměvu – který už nebyl tak pěkný, jako ten předešlý – si strčil ruce do kapes.
Jeho chování mě vyvádělo z míry a trochu se mě i dotklo. Nerozuměla jsem mu, ale chtěla jsem mu pomoct. Co bylo tedy špatného na tom se zeptat?
Mračila jsem se na špičky svých tenisek a rozčileně jimi narážela do hliněných hrudek na cestě. Ani jsem si neuvědomovala, že to přeháním s dramatičností.
Zastavil se, pevně stiskl mé zápěstí, a donutil mě tím také zastavit. Klopila jsem oči, snad jsem se styděla za své přehnané chování. Vznesl ruku do výše mé tváře a ukazováčkem mi pomalým pohybem zvedl hlavu, když jej zespodu přiložil k mé bradě.
„Jsi roztomilá, když se zlobíš.“ řekl náhle a na rty se mu usadil ten milý úsměv.
„Nejsi tedy moc originální,“ odvětila jsem rozmrzele. „a nezlobím se.“ dodala jsem s notnou dávkou podrážděnosti.
Pozvedl jedno obočí a pobaveně si mě prohlížel. „Že ne?“
Povzdychla jsem si, ale neodpovídala.
Stále moji ruku nepouštěl. Jemně ji svíral ve svých prstech a s úsměvem si ji prohlížel. Byla jsem najednou ještě nervóznější, než když se na mě předtím jen díval. Tohle bylo mnohem silnější, jelikož jsem cítila teplo jeho ruky. Začínalo to být skoro neúnosné, proto jsem svoji ruku z jeho dlaně s opatrností vymanila.
Chvíli jsme tam mlčky stáli a nechali si prostor k přemýšlení, než jsme se vydali na cestu. Tentokrát však na opačnou, jež vedla zpátky k domu paní Donelové.
Až po několika minutách mlčení se Matt odvážil znovu promluvit. Bylo na něm vidět, po celou dobu, že chce něco říct, a jelikož jsme se poměrně rychle blížili ke konci naší procházky, měl zrovna příležitost, kterou nejspíš neměl v plánu promarnit.
„Víš, chtěl jsem…“ Najednou utichl.
„Ano?“ vybízela jsem ho k pokračování.
Zavrtěl hlavou. „Vlastně už nic.“ řekl rychle.
Napnula jsem ruce, podél svého těla, a dlaně sevřela do pěstí. „Matte!“ výhružně jsem vyslovila jeho jméno a čekala až konečně promluví. Rozčilovala mě jeho nejistota, kterou jsem u něj nikdy dřív nezažila.
Otočil hlavou na stranu a mluvil, aniž by se na mě díval. „Zítra jdu s Borisem na červencovou pouť. Naši se o něj nemůžou postarat.“ Když o nich mluvil, zavrtěl nesouhlasně hlavou. Zdálo se mi dokonce, že se za ně stydí.
„Napadlo mě, že bys mohla jít i s Erikou s námi.“ Při posledních slovech už se mi zase díval do tváře, a tak jsem měla možnost si všimnout, že to nebylo všechno, co mi chtěl říct. Něco zatajil.
V jeho očích mu zaplála malá naděje, když čekal na moji odpověď. Nerozhodně jsem se podívala dolů a po chvíli nejistě přikývla. „Dobře, půjdeme.“ Usmála jsem se a jeho výraz se náhle vyjasnil.
Mezitím už jsme se ocitli před domem paní Donelové.
Bernard zrovna sekal trávu, a tak nebylo slyšet vlastního slova. Rozloučila jsem se tedy s Mattem pouhým mávnutím a vběhla dovnitř, kde bylo naopak pronikavé ticho. Šla jsem si tedy do pokoje pro sluchátka s hudbou. Ležely na okenním parapetu. Natáhla jsem se pro ně a jen letmo se podívala, skrze okno, ven. Nepohnutě jsem zůstala stát na místě a mžourala do Mattova smutného obličeje, který upíral někam směrem ke dveřím, kudy jsem před chvílí zmizela z jeho očí.
Ramena měl shrbená a hlavu pokleslou. Pomalým pohybem si strčil ruce do kapes, ještě pomaleji se pak otočil a vydal se pryč.
Několik minut jsem omámeně zírala z okna – na msto, kde stál – než jsem byla schopna jakéhokoliv pohybu. Teprve pak jsem vznesla svoji ruku do výše svých očí a dlaní ji přitiskla k ledově studenému sklu.
Vzpomněla jsem si na naše setkání po té dlouhé době odloučení. Teď už je vše dokonalé – řekl mi v objetí. Pořád ke mně něco cítil.
Roztřeseně jsem se nadechla a z očí mi začaly stékat teplé slzy. Přišlo mi to najednou všechno líto.
S očima stále upřenýma na místo, kde mi sešel z očí, jsem se posadila na dřevěný parapet, a dlaň nechával na studeném okně. Ten chlad byl opojný, jako by se jím zmenšovala veškerá bolest, která mě náhle pohltila.
„Matte,“ hlesla jsem do ticha a zavřela oči, které mě pálily s příchodem nových slz.
Zaslechla jsem čísi kroky, jejichž ozvěna se přibližovala k dveřím mého pokoje. Hřbetem ruky jsem si otřela mokré tváře a seskočila na zem, když v tom někdo zaklepal.
„Ano?“zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Ahoj Jolanko, tak už jsi doma?“ promluvila milým hlasem Helda.
„Ano Darci, hned přijdu.“
„Jistě,“ řekla stejně mile, a pak už jsem slyšela jen tlumené, vzdalující se kroky.