Ve stínu Airthrey - 6. díl

Se zatajeným dechem jsem nevěřícně zírala na Marthu. „Co tím myslíte?“
„Má dcera byla výborná řidička… Jenže policisté, co tu nehodu vyšetřovali, tvrdili, že takovéhle věci se stávají i zkušeným řidičům… Jenže ne Sarah, chápeš?“ sypala ze sebe o překot, skoro jako kdyby jí ten zármutek docela zatemnil rozum. „Byla opatrná, nikdy by nepodcenila kluzkou vozovku! Akorát byla příliš důvěřivá… to byl celý její problém… Už ani nevím, proč jsem jí ten příběh vlastně vyprávěla… měla jsem tušit, že si to nenechá pro sebe…“
„Říkáte, že do ní někdo úmyslně naboural?“ zašeptala jsem zdráhavě a připadalo mi, že můj hlas zní v téhle stísněné komůrce mezi kamennými zdmi téměř ustrašeně.
„Ovšem! Jenom netuším, kdo to mohl udělat! Taková hrůza! Moje Sarah by nikdy nikomu neublížila, bylo to hodné děvče!“
„Já vím,“ přikývla jsem rozpačitě.
„Za všechno může ten deník!“ pokračovala vášnivě dál, nejspíš mě ani pořádně nevnímala. „Je to jako zoufalé volání o pomoc… jenže ten, kdo ho vyslyší, riskuje svůj vlastní život!“
„Jaký deník?“
„Deník někdejší hradní paní… Lady Aileen… Našla jsem ho během úklidu pod uvolněným prknem v podlaze. Kéž bych ho tam bývala nechala odpočívat! A nebo ho spálila! Ale přemohla mě zvědavost… a já si ho přečetla… A pak si ho přečetla i má nebohá Sarah…“
Martha s hlasitým vzlykem klesla na kolena. Myslela jsem si, že se jí prostě podlomily nohy, a tak jsem k ní přispěchala, abych jí pomohla nahoru, nicméně jakmile jsem viděla, co dělá, zarazila jsem se. Zkušeným pohybem nadzvedla jedno z prken, pod kterým by mě ani náhodou nenapadlo něco hledat, a vytáhla z úkrytu pod ním malý balíček omotaný tmavou látkou.
„Tady…“ podávala mi ho a já ho dosti neochotně přijala.
„Kdo byla lady Aileen?“ vyptávala jsem se, aniž bych byť jedenkrát pohlédla na předmět ve svých rukou.
„Choť lairda Baldricka, pána na Airthrey… O jejich soužití se toho údajně mnoho neví… byl to jeden z domluvených sňatků, jakých tehdy byla ostatně většina, a podle všeho splnil svůj účel, když mu lady Aileen porodila syna Aidana. Sama zemřela o pár let později na otravu. Laird Baldrick z toho vinil vzbouřence, kteří prý vždy usilovali o jeho život a majetek, a na základě této události na ně zahájil nemilosrdný hon, jenž neustal, dokud jejich vůdce spolu s pár jeho nejvěrnějšími nezajal a nenechal popravit. Vše ve jménu krále Eduarda III., jehož byl oddaný služebník.“
„A udělali to ti vzbouřenci?“ otázala jsem se věcně, ačkoli Marthin tón zněl natolik skepticky, že už jsem vlastně odpověď dopředu znala.
Sledovala jsem, jak pomalu vstává. „Přečti si její deník…“ vybídla mne tiše. „A utvoř si svůj vlastní závěr, Izabelo. Jsou to zápisky nešťastné a týrané ženy… Pokud by ji někdo otrávil, prokázal by jí tím spíše milosrdenství. Jenže středověk neproslul právě milosrdnými skutky…“
Konečně jsem se zadívala na zabalený svazek, který jsem tak křečovitě svírala. „I kdyby tomu bylo jinak, než jak tvrdí historické záznamy, proč s tím děláte takové tajnosti? Neměl by se ten deník někam odevzdat? K prozkoumání historiky nebo něco podobného?“
Martha po mně šlehla nevlídným pohledem. „To ať tě ani nenapadne! Nepřineslo by to nikomu štěstí ani užitek… Až ten deník dočteš, přines ho zase mně a já ho vrátím sem, kam patří. Buď ale opatrná a nikomu se o něm nezmiňuj… protože i v dnešní době existují lidé, kteří by nebyli příliš rádi, kdyby vyšlo najevo, že jejich prapředek nebyl zase takový lidumil, jak se o něm traduje.“
„Tak proč mi ten deník vlastně dáváte?“ nechápala jsem.
„Protože si to Sarah očividně přeje. A zřejmě k tomu má své důvody…“ řekla prostě a já posléze přikývla. Opatrně jsem ho zastrčila do brašny a i když to byl samozřejmě nesmysl, zdálo se mi, jako kdyby hned dost citelně ztěžkla.
„Přinesu Vám ho co nejdřív,“ přislíbila jsem, ale Martha nevypadala, že by ji právě tohle trápilo.
„Nech si ho tak dlouho, jak jen budeš potřebovat, Izabelo. A kdybys ještě potkala Sarah, řekni jí, že ji mám moc ráda a chybí mi, ano?“ poprosila mne, než otevřela dveře a vyvedla mě opět před hrad, a já jí to bez odporu přislíbila.
Zřejmě to však byla chyba, neboť poté, co jsem zamířila zpátky do Alexander Court, nedalo mi to, abych se ještě jednou neotočila. A dost mě znepokojilo, když jsem zjistila, že Martha stojí stále na tom samém místě, kde jsme se rozloučily, a upírá na mě pohled plný naděje. Rozpačitě jsem jí zamávala a co nejrychleji jsem se jí klidila z očí, což naštěstí pro mne nebylo díky okolo rostoucím stromům zas tak těžké.
Původně jsem měla v úmyslu zastavit se v bytě, ukrýt deník ve svém kufru, abych s ním nebloumala po areálu, a poté jít konečně za MacDowellovou poprosit o nový pokoj. Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem neodolala a ten deník jsem z toho kusu látky, do kterého byl pečlivě zabalený, vymotala. A hned vzápětí jsem udělala další, protože jsem neovládla svou zvědavost a rovnou ho i namátkou otevřela kdesi v polovině. A než jsem si stihla uvědomit, co to vlastně dělám, seděla jsem na posteli, všechny starosti ohledně bytu i učebnic zdárně zapomenuté, a louskala jsem ten úhledný a zdobně vyhlížející rukopis stránku po stránce.
A takhle mě tam o několik hodin později zastihla Kira. Akorát že to jsem ještě navíc měla tvář zbrázděnou slzami a mascaru nepochybně až někde na bradě. Hřbetem ruky jsem si je rychle setřela, naneštěstí ne včas, aby si jich nepovšimla.
„Doufala jsem, že už tě tu nenajdu…“ prohodila odměřeně. „Copak to děláš? Svěřuješ se deníčku, jak jsou tu na tebe zlí?“
„Proč se staráš?!“ odsekla jsem podobně přívětivým tónem.
Rázně jsem zaklapla knížku, která vlastně nebyla nic jiného než tvrdé desky, v nichž volně spočívaly všechny listy, a hodlala jsem projít kolem Kiry ven, protože jsem to její nesnesitelné chování už vážně nemínila dál snášet. Nic hrozného jsem jí neprovedla a včera jsem se také hned omluvila, ale jí se člověk prostě nezavděčil! O to víc mne zaskočilo, když znenadání sevřela mé rameno.
„Počkej! Co to máš?“ otázala se ostře a upřeně hleděla na deník v mé ruce. Pro jistotu jsem si ho přitiskla k hrudi a objala pažemi.
„Do toho ti vůbec nic není!“
„Vyhlíží dost staře… a cítím z ní…“ Kira zamyšleně svraštila čelo, jak se snažila najít vhodný výraz. „… jakýsi druh energie…“ dokončila nakonec váhavě, nicméně bylo zřejmé, že to není přesně to slovo, které hledala.
„Vážně? No, neboj, už ti tu nehodlám zaclánět ani minutu!“ vyhrkla jsem zlostně, ale Kira na to nijak nereagovala. Namísto toho přiložila svou dlaň na kožené desky, které jsem k sobě tak pevně tiskla.
„… bolest… smutek… beznaděj… krev a slzy…“ zamumlala s přimhouřenýma očima a já překvapeně strnula.
„Jak to víš?!“
Můj důrazný hlas jako kdyby ji vytrhnul z transu. Zmateně zamrkala.
„Je tím dočista prosáklá… Mnoho knih má svou vlastní auru, ovšem jen málo až takhle intenzivní… Osoba, která ji psala, musela prožívat skutečně velké utrpení…“
„A to poznáš dotykem, jo?“ pronesla jsem skepticky.
Kira se trochu zamračila. „Dotykem se dá zjistit ledacos. Teď mi ale pověz ty, proč ji vlastně čteš. To tě tak těší bolest druhých?“
„Samozřejmě že ne! Jenom jsem se chtěla dozvědět něco víc o lady Aileen!“ ohradila jsem se proti tomu sprostému nařčení.
„Takže to je její deník?“
Neochotně jsem přisvědčila. Co mi zbývalo, když jsem to právě sama mimoděk prozradila.
„A dáš mi ho přečíst?“ zeptala se Kira skoro prosebně.
„Proč?!“ vyhrkla jsem a raději o krok ustoupila směrem ke dveřím. Napadlo mě, že Martha by ze mě zřejmě neměla ani trochu radost.
„Protože někde v těch řádcích je možná skryta nějaká nápověda… Způsob, jak ji vysvobodit…“
„Vysvobodit?“ zopakovala jsem nechápavě.
„Ano. Stále bloudí kolem Airthrey… A někdy, když se zvedne vítr, můžeš slyšet její tichý zpěv…“