V objetí zimy - 47. kapitola

Pevně jsem ji k sobě tiskl a šeptal k ní konejšivá slova. Jenže ona mě nevnímala. Jenom zoufale opakovala, ať jí neubližuju. Tak jsem toho po chvíli nechal, vzal jsem ji do náruče a sedl jsem si s ní na klíně na lůžko. Vzlykala a třásla se jako list ve větru. Jemně jsem ji kolébal ze strany na stranu. Trvalo hodnou dobu, než se aspoň trochu uklidnila a přestala se se mnou prát. Spočívala klidně v mém náručí a jen tichounce pofňukávala. „Stázko …“ zlehka jsem ji pohladil po vlasech. Zachvěla se a to zabolelo. „Odpusť mi …“ zašeptala zlomeně. „Poznáváš mě?“ zeptal jsem se jí opatrně. „Ano. Jsi Vladan …“ odvětila ihned. To mě potěšilo. „Už je dobře!“ položil jsem si bradu na vrcholek její hlavy. „Omlouvám se …“ zamumlala ještě jednou. „Za co?“ Opravdu mě to zajímalo. „Všechno jsem zkazila …“ hlesla smutně. „A co všechno?“ trochu jsem uvolnil své sevření, ale ona se neodtáhla. Ani se o to nepokusila. „Já … nejdřív jsem chtěla, abys žárlil …“ začala rozpačitě. „A když jsi to neudělal, tak jsem se ti chtěla omluvit, jenže … nemohla jsem tě nikde najít! A pak jsem zjistila, kdo doopravdy jsi a naštvala jsem se, že sis ze mě tropil blázny a lhal jsi mi …“ chrlila to ze sebe tak rychle, že jsem ji sotva stačil sledovat. „ … a tak jsem se rozhodla, že ti to oplatím … a tohle měla být moje pomsta …“ Už jsem to začínal chápat. Chtěla si se mnou pohrát, aby mi oplatila stejnou mincí to, co jsem s ní, dle jejího názoru, dělal já. Jenže se jí to nějak vymklo z rukou. A já si byl jist, že jsem na tom měl svůj nemalý podíl. Byl jsem na ni až moc tvrdej! Měl jsem si uvědomit, že už není tou bezstarostnou holkou, kterou byla tam ve srubu. Měla toho za sebou víc než dost a já to přehnal. „Stázko, omlouvat bych se měl já, ne ty!“ odvětil jsem tiše. Překvapeně ke mně vzhlédla. „Proč?“ Povzdechl jsem si. „Protože jsem se choval jako pitomec! Když jsem tě našel, tak jsem tě měl plné zuby! A byl jsem naštvanej, protože jsem si myslel, že mi přineseš jen potíže!“ S tím jsem měl pravdu, ale to jsem si nechal pro sebe. „Tak jsem s tebou nejednal zrovna v rukavičkách. A taky jsem měl vztek na všechny lordy a lady … a taks to prostě odnesla za ně!“ Upírala na mě ta svoje kukadla a já si připadal hrozně. Jako největší mizera pod sluncem. „Vladane …“ vydechla. „ … byla jsem tak hloupá, odpustíš mi to?“ Políbil jsem ji na čelo. „Pod podmínkou, že i ty mě, ano?“ K mé radosti přikývla. „To jsem rád!“ Opravdu se mi ulevilo. Pevněji jsem ji objal a ona se ke mně přitulila. Vdechl jsem její vůni. „Hezky voníš!“ Polohlasně se zasmála. „Víš, že už skoro vůbec parfémy nepoužívám? A to dost udivuje ostatní dámy …“ Ani já jsem se neubránil úsměvu. Švitořila jako ptáček jarabáček. Chápal jsem to tak, že se potřebuje vymluvit. Najednou jsem si uvědomil, že jsem skoro nahý. A ona byla zatraceně blízko! A rozhodně mi nebyla lhostejná! A moje tělo mi to více než zřetelně sdělovalo! Stázka zaraženě zmlkla. „No tak, holka, tohle už přece znáš, ne?“ zažertoval jsem trochu. Zrudla jak pivoňka. „Ano, to znám …“ špitla a uhnula pohledem. „Copak se děje?“ Jemně jsem pozvedl její tvář. Polkla. „Já … hrozně se před tebou stydím, víš?“ Nechápavě jsem potřásl hlavou. „Proč? Nemáš přece důvod! Nahého jsi mě už viděla a já tebe taky, tak co?“ Opět stočila pohled stranou. „V tom to není … Já … jen … musíš si o mě myslet … moc nepěkné věci … snažila jsem se mu bránit, ale byl silnější …“ sklopila hlavu, ale já si všiml slz, které se jí leskly na řasách. „Nechci, aby ses tím trápila, rozumíš?“ pronesl jsem rezolutně. „Nemělas proti němu šanci! A ten zmetek to dobře věděl!“ Měl jsem na mysli jejího strýce. „Chtěl se tě zbavit! Nevyšlo mu to v horách, tak to zkusil takhle! Nemysli už na to, ano? Jsem tady postarám se, aby se tě nikdo ani nedotkl, jasné?“ Důvěřivě se na mě dívala. „Ano.“ přikývla prostě. „Po svatbě odjedeme do Daregu! Jak se usadíme, tak tam přivezu Martu a všem nám tam bude dobře!“ dodal jsem rázně. Opět přikývla. „A co bude s Robinem? Toho tam vezmeme taky? Nebo jste se nepohodli?“ otázala se zvědavě. Trhl jsem sebou, jako by mě udeřila. „Ty to nevíš?“ Z tváře se jí vytratila barva a jen němě potřásla hlavou. „Stázko, Robin je mrtvej …“ Vytřeštila oči. „To ne …“ vyjekla zhrozeně. „A co Marta? Jak je na tom?“ Zase jsem si připadal jako děsnej mizera. „Ona to ještě neví …“ Jen nerad jsem to přiznal. „Nebyl na to čas …“ pokoušel jsem se ospravedlnit svoje pochybení. Jen jsem nevěděl, jestli před ní nebo před sebou. Nejspíš obojí … „Vladane, musíme jí pomoct, jak jen budeme moci! Slib mi to!“ Děkoval jsem bohům za tahle její slova. „Už jsem ti řekl, že ji vezmeme do Daregu, ne? Teda jestli bude mít zájem …“ A o tom jsem docela pochyboval …