V objetí zimy - 48. kapitola

„Já si to ujasním! Jsi vdovou ani ne měsíc a už se chceš zase vdávat?“ Bratr se opřel v křesle a se zájmem si mě prohlížel. „Ano!“ bez problémů jsem mu čelila. „Ale to je zcela nepřípustné!“ ozval se Strážce pečeti. „Je to zcela oproti veškerým zvyklostem, veličenstvo!“ Střelila jsem po něm naštvaným pohledem. „To je mi jedno! Musela jsem si vzít toho hajz …“ zarazila jsem se. Přece jen by nebylo moudré používat takové výrazy právě tady a před nimi. „Musela jsem se provdat proti své vůli …“ zkusila jsem to znovu. „A bylo to peklo! Nemám teď právo na trochu toho štěstí?“ prosebně jsem upřela oči na bratra. „Anastázie, v tomhle problém není!“ povzdechl si. „Ale má pravdu, že by to nebylo právě nejvhodnější! Na lidi by to mohlo působit tak, že ses s ním skutečně spolčila a nechala tak zavraždit svého manžela!“ Tohle bylo jako zlý sen. „Na tom mi nezáleží!“ vykřikla jsem hlasitě. „Je mi jedno, co si o mě budou myslet!“ Bratr se zamračil. „Anastázie!“ okřikl mě rázně. „Ovládej se!“ Pak pohlédl na Strážce. „Nech nás o samotě!“ nařídil mu a on se ihned zvedl. „Jak poroučíte, pane!“ Rychle nás opustil a bratr mi pokynul, ať si sednu. „Tohle je dost ošemetná situace, sestřičko!“ Nalil sobě i mně pohár vína. Což mě více než překvapilo. Na dvoře platilo nepsané pravidlo, že ženám se nikdy víno nenalévalo. Sice ho pily, ale vždy jim ho přinesli již nalité. Jako malá jsem si dokonce myslela, že to jsou kouzelné číše … „Nechápu …“ hlesla jsem tiše. „Podívej, chápu, že si chceš Vladana vzít, dokud je svolnej, ale nejde to! Bylo by to moc narychlo, rozumíš?“ Tohle nebylo spravedlivé! „Ale …“ namítla jsem zoufale, protože jsem cítila, že tuhle bitvu nevyhraju. „Prosím … pro lásku boží, bratře! Nikdy jsem tě o nic neprosila, ale teď tě prosím!“ To byla pravda. Vždycky jsem začínala, já chci! „Klidně si před tebou kleknu, pokud budeš chtít!“ Ale on jen potřásl hlavou. „Je mi líto, Anastázie, ale moje svolení k dalšímu sňatku nedostaneš! Ne dříve než za rok!“ To bylo jako rána palicí. Tohle přece nemohl myslet vážně! „Bratře …“ začaly mi vlhnout oči. „Už toho nech!“ Vladanův hlas mě zastavil od dalších proseb. Bratr se zamračil. „Nenaučila tě matka klepat?“ Vladan jen pokrčil rameny. „Možná!“ Bez vyzvání usedl do křesla vedle mě a upřeně se zahleděl na mého bratra. „Děláš potíže, pane!“ Jen jsem zalapala po dechu. Tohle byl tedy úvod! „Já si ten protokol nevymyslel!“ ohradil se k mému údivu bratr celkem pokojně. „V pořádku! Takže, pokud odmítáš povolit nám svatbu, tak nemusíš!“ Prudce jsem se nadechla, abych promluvila, ale Vladan po mně bleskl varovným pohledem. Ten jsem dobře znala a raději jsem zůstala zticha. „Prostě se nevemem, odjedem do Daregu a budem si tam jen tak užívat!“ Bratr vytřeštil oči. „To si nedovolíš!“ vydechl zhrozeně. Vladan se natáhl po mém poháru a bez ostychu si z něho posloužil, než ho postavil zpátky na stůl. „A proč ne? Protože je princezna? Je to holka jako každá jiná! Vlastně ne! Ona je zatraceně pěkná, víš? A je moje!“ pronesl jen tak mimochodem a já na něj zírala s otevřenou pusou. „Nebo proto, že je to tvoje sestra?“ vrátil se k původní myšlence. „Většina holek má bratra! Nebo proto, že ty jsi král? Na to já kašlu!“ Nevěděla jsem, jestli se mám na něj zlobit pro tu majetnickost, s jakou se o mně vyjadřoval, nebo ho právě pro ni milovat ještě víc. Zdálo se mi, že ani bratr se nemohl rozhodnout, co si s Vladanem počít. „Mohl bych tě prostě nechat zavřít …“ navrhl nejistě. „Jistě! A dokázat tak všem, jak král prokazuje vděk?“ otázal se ho Vladan posměšně. „Nebo ji …“ Byla ve mně malá dušička. Už jsem se viděla v podzemní kobce nebo vysoko ve věži. „To bych ti nedoporučoval, pane!“ Vladan se napřímil. „Je moje a já si ji najdu všude, rozumíš?! A každej, kdo se mi bude plést do cesty, to odskáče, jasné?“ Po tomto jeho prohlášení se rozhostilo ticho. Skoro jsem se ani neodvažovala dýchat. Věděla jsem, co Vladan kvůli mně udělal. Otevřeně vyhrožoval králi! Za to mohl skončit na popravišti … K mému neskonalému údivu se však bratr hlasitě rozesmál. „Jsi neskutečný, pane! Přijdeš si sem, sdělíš mi, že mi hodláš zprznit sestru a jak tě znám tak rozhodně ne jednou, co?“ mrkl na něho a já cítila, jak rudnu. Tento směr hovoru se mi pranic nezamlouval! „A nádavkem k tomu mi hrozíš násilím na mé ctěné osobě! Pověsti o tobě vskutku nelhaly!“ Vladan se ušklíbl. „Nepřeháněj, pane! Jsem jen obyčejnej chlap, kterej se nemůže dočkat, až si konečně odvede svoji vyvolenou na manželské lože …“ Tohle už na mě bylo příliš. S tvářemi rudými studem jsem prchla z bratrovy pracovny. A v duchu jsem je oba proklínala …