Ve stínu Airthrey - 7. díl

„Zpěv?“ zopakovala jsem s vykulenýma očima, protože se mi ihned vybavil onen okamžik, kdy jsem stála u Airthrey a naslouchala ševelení listů. „Třeba si to jenom namlouváš! A nebo jsi ji snad viděla?“
Kira téměř neznatelně zavrtěla hlavou. „Na to je lady Aileen moc plachá… Navíc od její smrti uplynula až příliš dlouhá doba…“
„Co to s tím má do činění?“ nechápala jsem.
„Podívej… to, co my můžeme spatřit, je zbytková energie… ta však nezůstává konstantní, ale slábne, až se časem vytratí docela,“ vysvětlovala trpělivě a zatímco mluvila, přešla ke své posteli a posadila se. „Pro zjednodušení si to představ asi jako baterku, jejíž světlo svítí zprvu jasně, pak méně a méně a nakonec už jen skomírá…“
Sledovala jsem ji, jak pozvolna otevírá hadrový batůžek, jak jinak než v černé barvě, který měla do té doby přehozený přes rameno, a nemohla jsem se nepousmát, když jsem na jeho dně spatřila schoulenou tvrdě spící fretku.
„A když se… ta energie… vytratí, tak ten duch zmizí? Najde konečně pokoj?“
„Nemám ráda označení duch…“ oznámila mi Kira se zřejmou nelibostí a naznačila mi, abych se posadila vedle ní. „Možná není úplně chybné, neboť v té zbytkové energii je i část duše zemřelého, ale nejenom ta. Je to spíše osobnost dotyčného zbavená fyzické podstaty. Prostě bez těla…“ dodala, když zachytila můj rozpačitý výraz.
„A ty už ses s někým takovým setkala? Víš, s někým, kdo je dosud… viditelný?“
„Ano. A soudím že i ty, když se tak vyptáváš.“
Ztěžka jsem klesla na její lůžko. „Já vlastně ani nevím. Včera mě sem vezla jedna dívka… A dnes jsem mluvila s paní, která tvrdila, že to byla její zemřelá dcera!“
Kira se trochu zvláštně pousmála. „Pak máš jistě na mysli Sarah…“
„Ano!“ vyjekla jsem a provinile zaznamenala, jak sebou Kleo jemně škubla. Radši jsem se zase ztišila. „Potkala jsi ji taky?“
„Párkrát. Její světlo je stále dosti silné, že?“ zkonstatovala Kira, jako kdybychom se bavily o něčem naprosto obyčejném jako je třeba počasí.
„Silné?! Vždyť jsem se jí dotýkala! Jela jsem s ní v autě! Pomáhala mi s kufry! To přece nemohl být… no, duch!“
Po tomhle mém vášnivém projevu už Kleo otevřela oči docela a hned jimi po mně vyčítavě loupla. Kira ji chlácholivě pohladila po hlavě.
„A proč by nemohl? Vše závisí na intenzitě energie, kterou vyzáří. Pokud je jí dostatečné množství, můžou se na omezenou dobu zhmotnit a být téměř k nerozeznání od lidí.“
„Takže lidi, které denně potkávám, můžou být klidně duchové?“ otázala jsem se poněkud rozechvěle. Nebyla to zrovna příjemná představa.
„To ne,“ uklidňovala mne Kira sebejistě. „Je to dost náročný proces a spotřebuje se při něm neuvěřitelné množství energie… to znamená, že se pak dříve vytratí.“
„A co se s nimi stane potom? Proč jsou vůbec tady? To tu bloudí všichni zemřelí, než se… nevysvítí?“
„Ne, pouze ti, kteří za svého života nestihli něco zásadního vykonat a nebo nezemřeli přirozenou smrtí. Zůstávají tu proto, aby to napravili, aby usvědčili svého vraha a nebo odčinili to, že spáchali sebevraždu. Ovšem čím slabší je jejich energie, tím menší je šance, že se jim to podaří. I poté, co ji docela spotřebují, jsou tu totiž nuceni setrvat, dokud není jejich úkol splněn. A někdy tomu tak bývá navěky…“
„Takže je pravda, že Sarah někdo naboural úmyslně?“
„Naneštěstí ano. A dokud nebude ten člověk, který to provedl, potrestán, je připoutána k tomuto místu.“
„Ale to je jednoduché, ne? Stačí se jí prostě zeptat!“
„To zní sice logicky, avšak má to jeden háček… Sarah nemá tušení, kdo to udělal. Jisté ale je, že nenajde klidu, dokud na to někdo nepřijde.“
„Takže proto se mi zjevila? Mám jí pomoct najít jejího vraha?“ hlesla jsem vyplašeně, protože tohle se mi zamlouvalo ještě míň. Nechtěla jsem se míchat do něčeho, kde jde o život.
„Co přesně ti říkala?“ dotazovala se Kira a zatímco jsem jí to co nejpřesněji papouškovala, něžně drbala Kleo jedním prstem na krku.
„To, že začala mluvit o Airthrey, není jistě náhoda,“ poznamenala, když jsem skončila. „Vždyť tě vlastně poslala za Marthou, chtěla, abys měla ten deník… A jelikož není pro zemřelé právě typické, aby si nezištně pomáhali, domnívám se, že smrt Sarah nějak souvisí se smrtí lady Aileen… Co ses dočetla v těch zápiscích?“
„Zatím nic moc. Spoustě věcí jsem ani nerozuměla, ale podle všeho byl ten její manžel pěkný parchant! Pravidelně ji bil a znásilňoval a pranic mu nevadilo, že u toho byl někdy přítomný i jejich syn. Taky se tam píše o tom, jak krutě se choval ke služebnictvu a poddaným… Čiší z toho hluboké zoufalství a bolest… no, přesně, jak jsi vycítila.“
„Hm…“ Kira sevřela v pěsti jeden z ornamentů, který jí visel kolem krku, a chvilku tiše dumala o tom, co jsem jí řekla. „Je to smutné, ale není to na tu dobu až zase natolik ojedinělé…“
„Takže…? Co s tím můžeme dělat? Ten Baldrick byl očividně tyran a násilník! A přitom podle toho, co mi pověděla paní Martha, se o něm historie zmiňuje více než vlídně! Být lady Aileen, tak mě to teda pořádně dožírá! Možná proto mám ten deník, abych o něm odhalila pravdu!“
„Nemyslím si, že se historické záznamy budou opravovat jenom kvůli zápiskům nějaké šlechtičny, která byla všeobecně považována za lehce labilní…“ prohodila skepticky.
„Bezva. A co teda navrhuješ?“
„Můžu?“ Kira ke mně natáhla ruce a já jí neochotně půjčila ten tenký svazek. Letmo v něm zalistovala, přečetla si pár řádků a pak vyhledala poslední popsanou stránku.
„Lochd chan ghabh thoir éirig sil aimsir, gach ciont riar bi uair ceart,“ snažila se to přelouskat, div že si na tom nezlomila jazyk jako já prve.
„Už jsem na to taky koukala, ale ještě jsem nezjistila, co to znamená,“ nadhodila jsem dychtivě, protože jsem doufala, že mi to přeloží.
„No, já ti to rozhodně nepovím,“ odbyla mne. „Jestli jsi to nepoznala podle mého přízvuku, tak opravdu nejsem zdejší, a tohle je podle mě navíc psáno starogaelštinou. Můžeme to ale zkusit opsat a zítra se zeptat profesora na angličtinu.“
„Můžeme? Já myslela, že se mám odsud co nejdřív pakovat!“ připomněla jsem jí uštěpačně.
Kira se zatvářila rozpačitě. „Trochu jsem to přehnala, co? Jenomže nemáš ponětí, jak těžké je být jiná. V Rumunsku, odkud pocházím, není to, co dělám, ani jak se oblékám, žádnou zvláštností. Tady se na mě ale lidi dívají skrz prsty a pokřikují na mě hanlivými jmény. Není to nic příjemného. A když jsi sem přišla, obávala jsem se, že jsi také taková.“
„Proč? Já vím, zkazila jsem ti ten pokus, ale stejně… Cos tu vůbec prováděla?“ vyzvídala jsem, dokud byla Kira ve sdílné náladě.
„Připravovala jsem si očistný roztok.“
„Jako… pleťovou masku nebo co?“
Zasmála se. „Tohle by ti na pleť rozhodně neudělalo dobře. Ta podlaha to přežila jenom díky tomu, že jsem ji už dávno napustila neutralizátorem.“
Asi jsem na ni dost hloupě civěla, protože mi bez vyzvání poskytla další vysvětlení. „Neutralizátor je jakákoli kapalina, která když ji správně připravíš, dokáže odolat účinkům všemožných lektvarů. A očistný roztok používám tehdy, když je intenzita slunečního světla příliš nízká pro mé potřeby.“
Přinutila jsem se k úsměvu. „Já tvojí angličtině rozumím, ale musím říct, že stejně nemám ponětí, o čem to vlastně mluvíš.“
„Vysvětlím ti to… Ty ses mi ostatně taky svěřila ohledně toho deníku a Sarah… Proto soudím, že ti můžu důvěřovat, ale musí to zůstat pouze mezi námi, ano? Nic z toho, co ti teď povím, se nesmí dostat ven z tohohle pokoje.“
„To znamená, že tu s tebou můžu bydlet?“
„Ovšem. Musíme se přece pokusit nějak pomoct těm dvěma dívkám, ne? Předem mi ale slib, že se bez dovolení nebudeš dotýkat žádných mých věcí. Je to nebezpečné, víš?“
„Jo, slibuju,“ pronesla jsem bez váhání.
„Fajn. Kde jsem to skončila… aha… očistný roztok… Vidíš ty kameny kolem?“
Mlčky jsem přikývla. Musela bych být slepá, abych je přehlédla.
„Každý druh kamene má nějakou moc, buď mu byla dána přirozeně při jeho vzniku a nebo mu ji můžeš dodat uměle přes zaříkadla. Přirozená moc je samozřejmě čistší a účinnější a také déle vydrží. Není však jednoduché najít podobné kameny. Já jich mám ve své sbírce jenom pár. Ten zbytek tvoří prázdné nádoby… do kterých vkládám nejrůznější schopnosti. Jakmile nějaký takový kámen pozbude svou moc, je potřeba ho očistit, než se znovu použije. Nejlepší je na to ostré sluneční světlo, ale v září, kdy je většinou pořád zataženo, je raději ještě omývám v tom roztoku, abych se ujistila, že jsou čisté a připravené pro další použití.“
„Takže je vlastně sterilizuješ?“ shrnula jsem ten podivuhodný výklad.
„Ano. Ty na okně jsou použité a radím ti, abys na ně nikdy nesahala. I když už jsou vybité, nikdy nevíš, jestli v nich přece jen ještě něco nezůstalo. Ty na poličkách nechávám načerpat energii z měsíčního svitu. Pro některá zaříkadla je to nezbytné. A ty ostatní kolem… ty jsou prázdné… a bezpečné.“
„A kde máš ty… nabité?“
„Uložené v komoře,“ odvětila Kira a natáhla se pro jeden kámen ze stolu. Měl černou barvu a matný povrch. Když mi ho vzápětí podala, překvapilo mne, jak je hlaďoučký a na omak teplý.
„Na co je vlastně používáš?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si s ním pohrávala.
„Na všechno možné… pokud se nebojíš, můžu ti to hned předvést…“