V objetí zimy - 51. kapitola

Bylo pozdě odpoledne, když na dveře mé pracovny někdo nesměle zaklepal. S úlevou jsem zvedla unavené oči od listiny, kterou jsem studovala. Ten, kdo ji psal, měl přímo úděsný rukopis, a já musela skoro každé druhé slovo pracně luštit. „Ano?“ zavolala jsem tázavě a dovnitř nakoukla Saša. Mladinká služebná, která měla přímo hmatatelnou hrůzu z jakéhokoliv setkání se mnou nebo s mým manželem. Ani jeden jsme ovšem nechápali proč. Několikrát jsem se jí na to zeptala, ale vždycky se rozplakala a nebyla mocna slova. „Co se děje, Sašo?“ zeptala jsem jí laskavě. „Omlouvám se, že vás ruším, paní, ale pán se vrací! Strážní ho zahlédli!“ Potěšeně jsem se usmála. „To je skvělá zpráva! Je sám?“ Byla jsem zvědavá, jak dopadlo jeho setkání s Martou. Chtěla jsem tam jet s ním, ale rázně to odmítl. Služka zbledla, jako kdybych jí hrozila výpraskem. „Já … odpusťte, paní, ale tohle nevím!“ zašeptala tak tiše, že jsem jí sotva rozuměla. „Nic se neděje!“ pokusila jsem se ji uklidnit a snad se mi to i trochu povedlo. „Nech pro jistotu připravit pokoj pro hosta a taky pošli někoho do našich pokojů, aby přichystal koupel pro Vladana! A řekni v kuchyni, ať kuchařka nachystá něco k jídlu a pošle to nahoru! Kus studené pečeně, chleba a nějaké pivo bude stačit!“ Saša přikývla. „Jistě, paní!“ Rychle odspěchala, aby splnila moje příkazy. Opravdu bych ráda věděla, proč se mě to děvče tak strašně moc bojí! pomyslela jsem si s povzdechem. Zvedla jsem se a vydala se na hradby, abych se na vlastní oči přesvědčila, zda se Vladan opravdu vrací. A taky, abych zjistila, zda s ním přijíždí i Marta nebo ne. Sotva jsem vyšla na ochoz, tak jsem zasakrovala. Počasí v Daregu bylo nevyzpytatelné, a, jak mě Vladan ujistil, to bylo zcela normální! Skoro celý den svítilo slunce, ale teď lilo jako z konve a já byla v mžiku promočená až na kost. „Paní!“ Muž na hlídce po mně káravě loupl pohledem. „Měla byste na sebe být opatrnější!“ Odhrnula jsem si z čela pramen mokrých vlasů a pousmála se na něj. „Nejsem z cukru, Guntre! Trocha vody mě nezabije!“ Pokrčil rameny. „Jak myslíte!“ Postavila jsem se vedle něj a pokoušela se očima proniknout onu deštivou clonu, která nás nyní halila. Bezúspěšně. „Prý se vrací Vladan?“ Nakonec jsem to vzdala a raději se zeptala. „Ano! Zahlédl jsem ho, než se tohle svinst …“ zarazil se. „ .. než začalo pršet, paní!“ opravil se vzápětí. „Měl by dorazit tak za hodinu nebo nejvejš za dvě!“ Byla jsem ráda a moc jsem se těšila, až ho zase uvidím. Teprve nedávno jsme sem přijeli, trochu se rozkoukali a on mi ani ne po týdnu odjel! Lidé tu byli milí, sice dost nedůvěřiví, ale jejich nedůvěra se pomalu avšak jistě vytrácela. Vlastně jsem se jim ani nedivila. Vždycky, když se objeví nový pán, je to důvod k obavám. Zvláště, když byl kdysi obviněn z velezrady a vyhnán! A když si k tomu ještě nádavkem přiveze manželku, která je sestrou krále, tak je to přinejmenším znepokojující! Zimomřivě jsem si začala třít paže a Guntr se zamračil. „Měla byste jít dovnitř, paní! Je zima!“ upozornil mě celkem zbytečně. „Tady stejně nic nevykoukáte!“ dodal, když se mu zdálo, že váhám. „Ano, to opravdu je. Jen mi ještě řekni, jestli s ním někdo nejede?“ Chvíli na mě koukal, jako bych spadla z višně. „Má sebou svůj doprovod, paní!“ Měla jsem co dělat, abych neobrátila oči v sloup. „Myslím, někdo cizí!“ upřesnila jsem svůj dotaz. „Ale to přece nemůžu na takovou dálku poznat!“ namítl ublíženě. „Aha … to je vlastně pravda!“ přiznala jsem smutně. „Tak já jdu!“ Lehce se mi uklonil a jeho upřený pohled jsem cítila v zádech, než jsem zašla do hradu. Bylo mi chladno, tak jsem rovnou zamířila do našich společných komnat, abych se usušila a převlékla se. V předpokoji jsem se střetla se Sašou, která vyděšeně spráskla ruce. „Vypadáte jako vodník …“ zmlkla a ztěžka polkla. „Já … omlouvám se, paní!“ Mávla jsem rukou. „Nech to být, Sašo! A připrav mi šaty, ano? Vezmu si ty hnědé!“ Přivezla jsem si sem skoro celý svůj šatník, což přimělo Vladana k několika peprným poznámkám, jakmile spatřil tu hromadu truhlic a truhliček. Nicméně, jsem si zvykla nosit ty jednodušší z nich. A to hned z několika důvodů. Rozhodně byly teplejší než slavnostní róby a hlavně mnohem praktičtější. Svůj čas tady jsem trávila pobíháním po hradu nebo vysedáváním v pracovně. Ani k jedné z těchto činností se nehodily přezdobené plesové modely. A taky už jsem byla vdaná paní a ne dívenka, která se snaží upoutat něčí pozornost! Svlékla jsem si promočený oděv, zabalila se do osušky a u krbu se pokoušela vysušit si vlasy. Když se mi to jakžtakž povedlo, tak mi Saša pomohla s oblékáním. „Děkuji!“ usmála jsem se na ni. „Mám pak poslat někoho, aby se postaral o pána?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To není třeba! Udělám to sama! Jen sem nezapomeň poslat to jídlo!“ připomněla jsem jí. „Ano, paní!“ přikývla a nechala mě samotnou. Musela jsem se usmát. Tohle tady už jednou bylo, ne?