V objetí zimy - 52. kapitola

Přitáhl jsem si plášť těsněji k tělu a polohlasně zanadával. Měl jsem plné zuby tohohle počasí! A přitom to ráno vypadalo tak hezky! Ohlédl jsem se po povozu, na kterém se choulila v houni zabalená postava. Marta … Byl jsem z duše rád, že se mi ji podařilo přesvědčit, aby s námi jela. Když jsem jí řekl, co se stalo Robinovi, tak se beze slova sesunula k zemi. Ani jsem ji nestačil zachytit. Jediné štěstí bylo, že malá v tu chvíli seděla na podlaze a hrála si s nějakými dřevěnými špalíčky. Když se Marta probrala, tak mi vynadala, proklínala mě a nakonec se mi s pláčem vrhla do náruče. Žalostně vzlykala a stále dokola opakovala proč? Trvalo dlouho, než se uklidnila natolik, že mě byla schopná vyslechnout. Nepřítomně naslouchala, jak jsem jí líčil ty nejdůležitější události od doby, co jsme se neviděli. Nakonec jsem jí nabídl, aby i s dcerkou odjela se mnou za Stázkou. Chvíli to vypadalo tak, že odmítne. Ale pak přece jen přikývla. Tak jsem jí s muži pomohl sbalit vše, co si chtěla vzít sebou. Část svých lidí jsem poslal i k sobě, aby mi přivezli, co jsem chtěl. Ještě ten den jsme se vydali do Daregu. Marta mi připadala jako duchem nepřítomná, ale nedivil jsem se tomu. Doufal jsem, že se z toho brzy vzpamatuje! Rvalo mi to srdce vidět ji takhle zlomenou! „Psí počasí, co, pane?“ Jeden z mužů se ke mně připojil. „To jo! Už abychom byli doma!“ odpověděl jsem mu. „Ámen!“ souhlasně přikývl. Dojeli jsme k bráně, která se před námi jako kouzlem otevřela. To mi udělalo radost, protože to svědčilo o tom, že o nás věděli. Takže stráže si svůj žold zasloužily! Na nádvoří jsem seskočil, hodil otěže čeledínovi a šel pomoct Martě z vozu. „Vítejte doma, pane!“ Guntr ke mně přistoupil, aby mě přivítal. „Díky! Tohle je Marta!“ představil jsem mu prokřehlou postavu. „A tohle její dcerka! Postarej se, ať je ubytujou …“ Guntr mě zarazil. „Všechno je už připravené! Paní přikázala připravit pokoje, sotva jste se objevili na dohled!“ To se mi líbilo! Stázka se brzy vpravila do role hradní paní! „Dobře! Odveď je tam a …“ Zase mi nebylo dopřáno dokončit větu. Sakra, budu si tu muset zjednat nějakou autoritu! pomyslel jsem si pobaveně. „Vezmu je tam a ty by ses měl věnovat své paní, pane! Poslední dobou je taková nějaká smutná!“ Guntr se dál nezdržoval, popadl Martu i s malou do náruče a zmizel s nimi uvnitř. Užasle jsem se za ním díval. To jsem tedy dopad! Moji vlastní poddaní mi raděj, abych si více hleděl své ženy! Musel jsem si přiznat, že měl pravdu! Zamířil jsem tedy rovnou do našich pokojů. Stála v šatně u veliké kádě s vodou, ze které se kouřilo. „Dobrej večír, ženo!“ oslovil jsem ji. Otočila se na podpatku rozběhla se ke mně. Bez váhání jsem ji sevřel v náručí. „Celou mě zmáčíš! A já se budu muset zase převlékat!“ zlobila se naoko. „Zase?“ zpytavě jsem se na ni podíval. „Kdo tě objímal, ženo?!“ udeřil jsem na ni s předstíraným podezřením. „Nikdo! Jen jsem tě vyhlížela na hradbách a trochu jsem zmokla!“ přiznala s úsměvem na rtech. Zamračil jsem se. „Nechci, abys něco chytla a umřela mi!“ pronesl jsem vážně. „To ani já ne, Vladane! A proto se rychle svlékni! Dokud je voda teplá! Potřebuješ se zahřát!“ políbila mě na tvář a jemně se vymanila z mého objetí. „Vím o lepším způsobu, Stázko!“ navrhl jsem s pohledem upřeným na látku jejích šatů, která se jí lepila na prsa. „Na to zapomeň! Bez urážky, muži, ale páchneš jako kůň!“ odvětila se smíchem. Zavrčel jsem na ni, ale ona si z toho nic nedělala. Toliko k respektu mé osoby! Odložil jsem zbraně, shodil ze sebe mokré oblečení a s blaženým povzdechem jsem se ponořil do hřejivé vody. Bylo to nádherné! Jo, bej pánem má svý nepopiratelný výhody … „Jak jsi dopadl? Přivezls je?“ Vyrušil mě z rozjímání její ustaraný hlas. „Jo! Guntr se jich ujal!“ Sedla si na židli kousek ode mě. „Guntr?!“ překvapeně zopakovala jeho jméno. „Máš něco proti němu?“ otázal jsem se zájmem. „Ne … já … jen bych to do něj neřekla!“ Pokrčil jsem rameny. „Nesuď lidi jen podle prvního dojmu, holka! A jak to šlo tady?“ Byl jsem zvědavý, jak si tu vedla. „Normálně! Nic důležitého se nestalo!“ odvětila klidně. „Aha. A co to méně důležité?“ nespokojil jsem se s tou krátkou odpovědí. „Říkal jsi přece věcně a krátce, ne?“ Nedokázal jsem se ubránit úsměvu. „Jsem rád, že sis vzala má slova k srdci, ale nezlob mě! Nebo se tě budu vyptávat úplně jinak, ženo!“ pohrozil jsem jí. „Jen to ne, muži!“ mrkla na mě. „Budiž tedy! Správce říkal, že …“ Za chvíli jsem svého zájmu těžce litoval …