V objetí zimy - 54. kapitola

S Vladanem jsme se milovali ještě několikrát. A bylo to nádhernější, než jsem si kdy troufla doufat. Jistě, dobře jsem si pamatovala, jak pozorný dokázal být tehdy ve srubu, ale tuhle vzpomínku překryly noci s mým prvním manželem. Bolest, ponížení … tohle všechno jsem měla také v živé paměti. Vladan to asi tušil, protože byl něžný, ale ani mi nedal šanci nějak protestovat nebo se ztratit v bolestných myšlenkách. Prostě se postaral, aby to všechno plynulo naprosto přirozeně … nakonec přes nás přetáhl přikrývku a pevně mě k sobě přivinul. „Takovéhle přivítání se mi líbí, ženo!“ zamumlal mi do vlasů a já se pousmála. „Takže jsi spokojen, muži? I když jsem tě obtěžovala zbytečnostmi?“ opáčila jsem tiše. Polohlasně se zasmál. „Ale příště už to raději nezkoušej, ano?“ varoval mě vážně. „Nemáš hlad? Nebo žízeň?“ vzpomněla jsem si na své povinnost. Byť trochu pozdě. „Ne!“ potřásl hlavou. „Jsem unavenej a chci se prospat!“ Zavrtěla jsem se. „Co to děláš?“ pevněji mě k sobě přitiskl. „Měla bych tě nechat odpočívat! A zajít se podívat za Martou, jestli něco nepotřebuje …“ Nespokojeně se zamračil, ale nakonec mě pustil. „Nikdy bych netušil, že to řeknu, ale nejsem nadšenej z tvejch povinností, holka!“ Raději jsem vstala, protože jsem si nebyla jistá, jestli si mě zase nepřitáhne zpátky. A ani zda se mu budu chtít vzpouzet … „Pošlu ti sem jídlo, ano?“ Začala jsem se oblékat. „Dobře! Ale ať mě nebuděj!“ Došněrovala jsem si živůtek a vrátila se k posteli, abych se s ním rozloučila. Něžně jsem přitiskla svoje rty na jeho. Bez váhání ten polibek prohloubil a mně se brzy podlamovala kolena. „Jak si přeješ, muži!“ řekla jsem, když mě přestal líbat. Před zrcadlem jsem si rychle pročísla vlasy a vyšla na chodbu. Tam jsem se srazila se služebnou, která nesla plný tác do našich pokojů. Sdělila jsem jí, že manžel usnul, tak ať to dá na stůl, ale potichu. Přikývla. Pak jsem se vydala do hostinských pokojů, které jsem nechala připravit pro Martu. Tichounce jsem zaklepala a když se nic neozývalo, tak jsem tam po špičkách vešla. Pootevřenými dveřmi jsem zahlédla Martu, jak leží na posteli. Přistoupila jsem k ní a ustaraně se na ni zadívala. Byla bledá jako smrt. Pod očima měla tmavé kruhy. Sevřelo se mi srdce. Spala jako … zabitá. Překvapeně jsem se rozhlédla pokojem. Kde je malá? Nikde jsem ji neviděla a to se mi vůbec nelíbilo. Vladan přece řekl, že je přivezl. Otočila jsem se na podpatku a vyběhla jsem ven. Okamžitě jsem zamířila do své pracovny, abych si tam nechala povolat … koho vlastně? Kdo by o Marušce mohl něco vědět? To jsem netušila. Nejraději bych se zeptala Vladana, ale toho jsem nechtěla budit. Opravdu vypadal, že si potřebuje odpočinout. Už tak jsem měla výčitky, že jsem ho zlákala k milostným hrátkám! Jak jsem procházela kolem schodů do haly, tak jsem se zarazila. Dole seděl Guntr a kolem něj se batolila droboučká postavička. Jen jsem zalapala po dechu. To snad není možné! Pohled na toho válečníka, jak dobromyslně sleduje tu holčinu, byl prostě neuvěřitelný. Mlčky jsem je pozorovala. Zvedl pohled nahoru ke mně a zašklebil se. „Marta byla utahaná jako pes! Tak jsem jí řek, ať se prospí, že se o holku postarám!“ vysvětlil mi klidně, jako by se nechumelilo. „Aha …“ sestoupila jsem k nim. Guntr ji vzal do rukou a podal mi ji. „Vemte si ji, paní! Musím už jít!“ Převzala jsem ji a on bez dalšího slova zmizel venku. Malá se začala kroutit a zakňourala. „Copak se děje?“ oslovila jsem ji tázavě, ale ona začala nabírat do pláče. To mě vyděsilo. Co si s ní mám, sakra, počít? Bezradně jsem se rozhlédla kolem. Povzdechla jsem si. Kde jsou ty moudré staré služebné, když je jeden potřebuje? Sebrala jsem se a vzala jsem si ji do své pracovny. Posadila jsem se s ní na předložku u krbu. „Tak co budeme dělat, Maruško? Povím ti pohádku, ano?“ Kupodivu, malá se uklidnila a naslouchala mi. Povídala jsem jí o jedné smutné princezně, která potkala svého vysněného prince. A o zlém čaroději, který jim jejich lásku nepřál … K mému údivu po chvíli usnula. Držela jsem ji na klíně a prohlížela si její tvářičku. Byla strašně podobná Martě, ale měla Robinovy oči. Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Robin … Litovala jsem, že už ho nikdy neuvidím. Moje poslední vzpomínka na něj byla, jak ležel u nich ve srubu a z ramene mu trčel šíp. Jak ráda bych mu řekla, že je mi to líto! Třeba kdybych se nechovala tak naivně, tak by ho Arnulf nezranil …