Madeleine - 22.část

Den se jako zázrakem přehoupl do pozdního odpoledne, při dnešní úmorné zkoušce jsem si ani neuvědomila ubíhající čas. Ředitel André Moncharmin se zčistajasna rozhodl obnovit premiéru Labutího jezera, které při svém provedení před rokem sklidilo obrovské ovace.
Možná se chce vytáhnout před svým hostem…pomyslela jsem si s úsměvem.
Tentokrát ale naše vystoupení nebudou rušit neodpustitelné chyby Céline Varensové, díky bohu již náš sbor opustila, tančí nyní v nějakém pochybném kabaretu na předměstí Paříže. Opravdu slibná kariéra, vhodná akorát tak pro ni, pomyslela jsem si škodolibě.
Meg z nás dnes zřejmě hodlala vypustit duši, ale konečně se ozvalo vysvobozující zatleskání, oznamující konec zkoušky.
Obklopena štěbetajícími děvčaty jsem sestupovala dolů po schodech od baletního sálu, spokojeně jsem se utírala voňavým ručníkem, ještě jsme musely projít kousek přes chodbu kolem vrátnice divadla, než jsme se vydaly k šatnám.
Najednou jsem si zdálky všimla ředitele, jak hlasitě hovoří s nějakými dvěma muži. Oba byli velmi vkusně oblečeni, starší z nich byl asi ve věku mého otce, jeho tmavě plavé vlasy byly bohatě prokvetlé stříbrem, taktéž jako plnovous.
Ten druhý byl k nám otočen zády. Měl na sobě módní skvěle padnoucí kalhoty, světle šedý plášť, na hlavě cylindr stejné barvy a elegantní vycházkovou hůlku. Nemohla jsem se ubránit podivnému pocitu, který se mne zmocnil, ta postava mi byla povědomá.
Náhle se otočil a já jsem ustrnula, jeho krásná tvář se roztáhla do mě dobře známého širokého úsměvu, smekl klobouk a lehce se uklonil, s šarmantností jemu vlastní, jež mi jako vždy rozproudila krev v žilách. Vypadal opravdu skvěle, vlasy měl trochu delší, než tenkrát.
Cítila jsem, že se červenám, jak je to možné, že už je tady?
Ještě jsem ho vůbec nečekala, ani otec nic netuší! Rozčileně jsem si přihladila úbor a pročechrala potem slepené vlasy, dokázala jsem si představit, jak příšerně asi vypadám.
Vivien se ke mně zvědavě přitočila.
„Co se děje? Celá jen hoříš, kdopak je to?“
Byla nesnesitelně zvědavá. Ale zřejmě nemělo smysl jí nic zatajovat.
„Copak ho nepoznáváš? To je přece on…Alexandr.“ hlesla jsem nešťastně.
Vivien na mne vytřeštila oči.
„Už dnes? Panečku, ale skutečnost je daleko lepší, než ta fotografie v medailonku, je vážně moc krásný, Madeleine!“ vydechla zasněně.
„Tak pozor, mladá dámo, važ svá slova, nebo budeš mít co dělat se mnou!“ odvětila jsem naoko výhrůžně.
To už ale náš hovor přerušil ředitelův zvučný hlas.
„Nu, a tady ji máme, naši budoucí primabalerínu. Madeleine, má drahá, pojďte blíž, ať Vás mohu představit našim vzácným hostům!“
Myslela jsem, že mi srdce samým rozrušením vyskočí
z hrudi.
„No tak, běž přece…“ postrčila mne Vivien kupředu. Váhavým krokem jsem k nim přistoupila.
„Pojďte k nám, nestyďte se!“ zahlaholil André. Mnou však zmítaly zcela jiné pocity, nežli je stydlivost. Starší muž se na mne otočil, významně pozdvihl obočí a usmál se.
„Monsieur Pillet, představuji Vám vzácný kvítek našeho baletního souboru, Madeleine Gaudierovou. Velmi slibný talent, můžete mi věřit.“
„Ano, to bezpochyby mohu také posoudit, měl jsem již tu čest v Petrohradě, její pojetí Giselle bylo velmi osobité a vskutku úžasné!“ přitakal a podal mi ruku.
„Ovšem, já zapomněl, tak mne napadá, Vašemu synovi ji zřejmě představovat nemusím, naopak mu musím srdečně poděkovat za její výrazné zdokonalení “dodal vesele André.
Kdyby na mou tvář přiložili list papíru, zřejmě by okamžitě shořel na popel.
Alexandr ke mně přistoupil, jemně vzal beze slov do svých rukou mou dlaň a vtiskl do ní dlouhý, něžný a hřejivý polibek.
Pak se jeho krásné šedomodré oči, ztrácející se v hustých řasách, chvíli vpíjely do mých, stála jsem jako omámená, poté jsem se konečně trochu rozpačitě usmála, on slabě povzdechl a mou ruku najednou pustil. Naše zadumání přerušil ředitelův hlas.
„ Jak dlouho máte v plánu se zdržet v Paříži, monsieur Pillet?“
„Zhruba týden, zařídili jsme si ubytování v hotelu na Champs Elysée, v příštích dnech spolu projednáme nezbytné záležitosti ohledně zřízení naší baletní školy, mimo jiné zde máme ještě jedno bezpochyby zajímavé setkání“ s těmito slovy se na mne zkoumavě zadíval.
Pochopila jsem, měl na mysli mého otce. Měla jsem tedy před sebou nelehký úkol, přesvědčit jej, aby přijel do Paříže, snad to dobře dopadne.
„Takže nyní omluvte naši madmoseille, půjde se převléknout, a já bych si dovolil pozvat Vás všechny dnes na slavnostní uvítací večeři do nedalekého vyhlášeného podniku. Á vida, tady přichází ta, bez níž bych si veškerou slávu nedokázal vůbec představit, pánové, madame Meg Masonová, vedoucí našeho slavného baletu. Musím však připomenout úžasnou ženu, která ji vše naučila, její matku, madame Antoinette Giryovou, byla vzácnou duší našeho divadla.
Před nedávnem nás však navždy opustila.“
„To je opravdu smutné, podle toho, co jsem o ní slyšel, moc rád bych ji poznal, nu co se dá dělat, osud nelze zastavit.“ Řekl Alexandrův otec a přivítal se srdečně
s Meg.
To už jsem ale běžela za čekající Vivien, která byla zvědavostí bez sebe.
Ještě jsem se ohlédla na Alexandra, celou dobu mne upřeně pozoroval a pak mi pokynul na pozdrav.
Už jsem se nemohla dočkat dnešního večera, kdy opět budu v jeho blízkosti, i když se mi zdálo, že se chová trochu jinak, než bych si přála, poněkud chladně. Svěřila jsem se s tím Vivien, ta se mne však snažila utěšit.
„Podle toho, co jsi mu tenkrát řekla, se mu ani nedivím, ale způsob, jakým políbil tvou ruku,
ach to bylo krásné!“ vydechla. A to vůbec netušila,co lze prožít v jeho pevném objetí a také co všechno ještě dokážou jeho smyslné rty…
„Nevěš hlavu, pojď, pomůžu ti ustrojit se, budeš vypadat jako princezna z pohádky, a když do toho zapojíš ještě svůj dívčí šarm, to bychom se na to podívaly, aby se nám pak nepodařilo prolomit jeho zdženlivost!“ šibalsky se na mne usmála a pak mne již za ruku táhla do divadelní šatny.