V objetí zimy - 55. kapitola

Probudil jsem se a slastně se protáhl. Ta postel měla něco do sebe. A když jsem si vybavil věci, které jsme v ní dělali, tak se mi líbila eště víc. Nicméně, bylo na čase z ní vstát a začít něco dělat. Na stolku jsem zahlédl tác s jídlem. Rychle jsem si na sebe natáhl nohavice a volnou tuniku. Zhltl jsem kus pečeného masa a pořádně si lokl piva. Brr, bylo odporně teplé! V hospodě bych ho hospodskému vrátil i s patřičným komentářem, ale tady jsem se přemohl. Lokl jsem si ještě jednou, ale tu chuť to nezlepšilo. Odložil jsem džbánek zpátky na stůl a vypravil se za Stázkou, abych ji vysvětlil, že příště má raději zvolit víno. Věděl jsem, že si nechala zřídit pracovnu hned vedle té mé. Správci to zpočátku připadalo divné, ale nakonec poslechl. Co mu taky zbývalo, že ano? Klepáním jsem se nezdržoval. Na prahu jsem se zarazil. Moje žena seděla na předložce u krbu a na klíně měla nějaké spící děcko. Stázka ke mně polekaně zvedla hlavu a dala si prst na ústa, abych mluvil tiše. Přikývl jsem, že beru na vědomí, a usedl do křesla. „Od kdy si hraješ na chůvu?“ zeptal jsem se zvědavě. „Marta spí a někdo se musí o tu malou postarat, ne?“ odvětila šeptem. „Jak ses vyspal?“ Pohodlně jsem se opřel a natáhl si nohy. „Šlo to! Ale příště mi neposílej pivo! Zteplalo!“ sdělil jsem jí klidně, ale přesto sebou trhla, jako bych ji udeřil. „Nezlob se!“ špitla takřka prosebně. Najednou vypadala velice vyděšeně a nesmírně zranitelně. „Co se děje?“ otázal jsem se okamžitě. „Ale nic … jen můj první manžel, když nebyl spokojen, tak to dával … dost razantně najevo …“ zahanbeně sklonila hlavu. „Myslel jsem, že už ti došlo, že já nejsem on!“ Doopravdy jsem se obával, že stín jejího manžela bude stále stát mezi námi. „Já vím.“ hlesla nešťastně. Nechtěl jsem ani domyslet, jak by vypadala po řekněme třeba dvou letech strávených v manželství s ním. Byli svoji asi tejden a přesto ji dokázal takhle zlomit. „Podívej! Nechci se tvářit, že je všechno v pořádku, když se mi to nebude líbit! A ani ti to nebudu zamlčovat! A ty si laskavě uvědom, že ne každá moje výtka znamená bití, ano?“ Upřela na mě smutné oči. „Já se snažím, Vladane, opravdu!“ Zvedl jsem se a přešel k ní. Políbil jsem ji do vlasů. „A děláš to dobře, holka!“ usmál jsem se na ni. „A moc ti to sluší!“ pochválil jsem ji. A myslel jsem to vážně. Opravdu se mi líbilo, jak se dneska ustrojila. I to, jak se chovala. Ta tam byla ta nafrněná holka, kterou jsem našel tehdy v horách. Začervenala se a stydlivě uhnula pohledem. „Tobě taky, Vladane!“ zašeptala. Chtěl jsem odpovědět, ale malá si zrovna tuhle chvíli vybrala k tomu, aby se vzbudila. Chvíli na nás mžourala a pak tichounce zafňukala. „Asi má hlad!“ pronesla Sázka nejistě. „Nebo to druhé!“ přispěl jsem svojí troškou do mlýna. „Vladane …“ bleskla po mě pohledem, ale pak se zarazila, a nasála vzduch. „Nejspíš máš pravdu! Měla bych sehnat někoho, aby ji přebalil!“ Zachmuřil jsem se. „Nenapadlo tě, že bys to udělala sama?“ Zadívala se na mě. „Protože jsem ženská, co?“ vyhrkla prudce. „A k tomu ženský jsou, co? K tomuhle a taky k tomu, aby se postaraly o jídlo a postel, že ano?!“ Dotklo se mě, jak nízké mínění o mně má. „Ne! Protože je to dcerka tvý kamarádky! A zná tebe, ne mě!“ odsekl jsem hlasitěji, než jsem původně zamýšlel. Malá začala plakat, Stázka po mě střelila vyčítavým pohledem a pokoušela se malou utišit. „Hele, každej máme svý povinnosti! Já po tobě taky nechci, abys jela v čele vojska do bitvy, ne? Tak ty po mně nechtěj, abych vařil nebo stlal postele!“ oslovil jsem ji mnohem tišeji a doufal, že to uzná. Chvíli si mě naštvaně měřila, ale pak se uklidnila. „Asi máš pravdu … promiň, tak se nezlob, ano?“ špitla. „Já se nezlobím, holka!“ usmál jsem se na ni. „Oba potřebujem čas, abychom si na to zvykli! Tak se nečerti, vždycky, když něco nebude zrovna podle tvýho gusta, ano?“ Přikývla. „Tak já si jdu sehnat věci pro tu malou, ano?“ S jistými potížemi se s ní v náručí zvedla. „Kdy bys chtěl večeřet?“ zeptala se zvědavě. Potřásl jsem hlavou. „Nemám hlad! Před chvílí jsem jed! Ale jestli chceš, tak se klidně najez!“ Zamyslela se. „Dám si něco menšího!“ rozhodla se. „Snad bude už Marta vzhůru, abych jí mohla vrátit malou! Asi jí taky chybí máma, ne?“ tázavě se na mě podívala a já jen pokrčil rameny. Jak jsem to měl vědět? Děti jsem nikdy neměl, ne? „A pak se ještě musím podívat na ty účty! A mimochodem, tvůj správce má hrozný rukopis! Skoro se nedá ani přečíst!“ postěžovala si. „Doufám, že si nad to večer sedneme spolu!“ upřela na mě pobavený pohled. Úmyslně jsem zazíval. „To ti neslibuju … jsem děsně utahanej …“ Zvonivě se rozesmála. „Toliko k těm tvým řečem o povinnostech …“ mrkla na mě a zmizela i s malou za dveřmi.