(Ne)šťastná náhoda

Tichá domácnost pokračovala i další dny. Chtěli spolu mluvit, ale ani jeden nevěděl, co tomu druhému říct. Neunikl jim jediný pohyb toho druhého.
Radka si neustále dodávala odvahu, zeptat se Michala na budoucnost, ale pokaždé když už otevírala pusu, se začala bát odpovědi a neřekla nic. Ale všechny kamarádky jí opakovaly, že se tomu nevyhne, a tak si tedy asi po týdnu znovu dodala odvahy a zeptala se: „Michale, co s náma bude?“
Dlouhou chvíli mlčel a pak řekl: „Já nevím, Radko, vůbec nevím, co mám dělat, jak se k tobě chovat…“
„To já taky ne, ale taky vím, že tuhle nejistotu a nic nedělání už dlouho nevydržím.“
Vzal ji za ruku.
„To chápu, ale já ještě potřebuju čas a nechci se přetvařovat, jakoby to bylo všechno v pořádku, nedokážu to a ani to nechci dokázat.“
Přikývla.
„Dobře, konec konců mi to za to co jsem, patří.“
Nastalo trapné ticho, ani jeden nevěděl, co říct, a tak se Radka zvedla a šla do koupelny, aby se na Michala nemusela dívat.
Smutně se probírala věcmi na poličce a v zásuvce. Přerovnávala je stále dokola ze strany na stranu. Až po několika minutách jí padl pohled na jednu z těch věcí. Byly to tampony.
Neměla jsem už dostat krámy? zamyslela se.
Přes všechny ty události na to úplně zapomněla.
Ale kdy jsem je měla dostat? – Před týdnem? – Ne, už před deseti dny! Že bych je nedostala ze stresu? Nebo –
Ta myšlenka ji udeřila jako blesk, začala se rychle hrabat v ostatních zásuvkách.
Jeden test mi tady někde určitě ještě zbyl, kde sakra je?
Našla ho, držela ho v rozklepaných rukách a chvíli se na něj dívala.

Už tolikrát čekala na výsledek tohohle testu, ale ještě nikdy nebyla tak nervózní. Dokonce se na něj bála podívat, zhluboka se nadechla a – uviděla dva světle modré pruhy. Dva! Vstala tak rychle, že nechtěně převrhla několik věcí.
„Jsi v pořádku, Radko?“ dolehl k ní Michalův hlas z obýváku.
Slyšela ho, ale neodpověděla, nevěděla, co mu má říct. Místo toho klesla zpět na okraj vany a zůstala sedět.
Michalovi se to ticho nelíbilo.
Nestalo se jí něco? Radši se za ní dojedu podívat.
Našel Radku, jak sedí strnule na okraji vany. Sotva ho zaregistrovala.
„Radko, děje se - “
Zarazil se, teprve teď si všiml těhotenského testu v její ruce. Pomalu mu docházelo, co znamenají dva modré pruhy.
Vzal jí test z ruky a chvíli se na něj díval.
Páni, řekl si, tak dlouho jsme se o to snažili a teď, když spolu ani nemluvíme…
Myšlenka, že dítě není jeho, ho ani nenapadla, věděl, že mezi Radkou a Davidem k ničemu nedošlo. Vůbec nevěděl, co říct, a tak ji alespoň objal. Přitulila se k němu. Nemohla tomu uvěřit.
Já jsem vážně těhotná!

Seděli vedle sebe na gauči a drželi se za ruce. Byli stále zticha, ale cítili, že se mezi nimi něco změnilo a že teď už se vše bude jen zlepšovat.

Druhý den v práci pocítila něco, co už dlouho necítila. – Těšila se na Michala, nemohla se dočkat, až ho zase uvidí, až bude moci svým pohledem hladit rysy jeho tváře, každý záhyb kůže…
V pět, když jim končila pracovní doba, šla za ním. Lehce zaklepala na dveře a vešla. Rozhlédla se, ale Michala neviděla, viděla jen prázdný vozík za stolem. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Vyděsila se, že se Michalovi něco stalo. Vlítla do kanceláře jako blesk a hnala se ke stolu.
Michal byl na zemi za stolem a sbíral nějaké papíry. Překvapeně se na ni podíval, její zaklepání totiž přeslechl.
„Ahoj.“
„A-Ahoj“ vykoktala ze sebe.
„Děje se něco?“ zeptal se, když uviděl její vyděšený obličej a až pak mu to došlo „ty ses lekla, že se mi něco stalo?“
Přikývla.
„Jsem v pořádku, jen mi spadly nějaký papíry, tak sem je potřeboval sebrat.“
Radka už zase začínala zvolna dýchat.
„Teda ty ses lekla pořádně“ řekl, když se na ni znovu podíval, pak natáhl ruce směrem k ní a řekl: „Pojď ke mně.“
Moc ráda se od něj nechala obejmout.
Když viděl, jak je vyjukaná, objal ji zcela automaticky, ale teď – když ji najednou držel v náruči – měl pocit, jakoby všechny zábrany a bariéry mezi nimi zmizely, jakoby se rozplynuly do prostoru. – A Radka cítila totéž, jeho objetí jí najednou přišlo až neuvěřitelně přirozené a láskyplné.
Odtáhl se od ní trochu, aby se na ni mohl podívat, a aby jí mohl dát po tak dlouhé době pusu. Něžný, krásný, dlouhý, láskyplný polibek. Když ji přestal líbat, bála se, že ten kouzelný okamžik zmizí, ale byl stále zde a naplňoval je štěstím. Srdce jí tlouklo až v krku a dýchala zrychleně, jako by se jí nedostávalo kyslíku. Naklonila se zpět k němu a začala ho znovu líbat. Nechtělo se jim od sebe odtrhnout, nejraději by si hned teď vynahradily všechny ty chvíle, o které se předtím připravili.
Když se od sebe přeci jen odtáhli, zůstala na něm Radka viset očima.
Četl v nich, že je šťastná, že jí konečně odpustil, a tak řekl: „Já jsem ti to odpustil už dřív, ale neměl jsem tušení, jak se k tobě mám chovat, o čem s tebou mám mluvit a tak.“
„To je v pohodě, vždyť jsem si to vlastně zasloužila, že jsi mě takhle vytrestal – i když ty si tím trestal i sám sebe.“
„To je fakt, ale zase díky tomu vím jednu věc.“
„Jakou?“
„Že mi dva jsme toho spolu už zažili tolik, že teď už nás žádná maličkost nerozdělí.“
Usmála se na něj a z oka jí stekla malá slzička štěstí. Něžně jí tu slzičku setřel.
„Nikdo a nic“ dodal ještě a sevřel ji pevně v náruči.