HerLang

"Každý tvor zkrátka vzal si do hlavy,
že světu vládne mužské pohlaví.
Muž mohutným rozumem jest obdařen,
kam se na něj hrabe, kterákoliv z žen?"
-W. Shakespeare: Komedie omylů

"Až se začne promítat
film tvého života
radši si nesedej
do první řady."
-Vít Janota: Miniová pole




(1)
JAK JSME VYSTOUPILI NA LYSOU HORU

Občas čekám, kdy se v hlášení školního rozhlasu objeví hlas někoho, kdo bude přát vše nejlepší k narozeninám svým sourozencům osmerčatům. Teď přeháním, ale pravda je, že si do rozhlasu čte kdokoli cokoli na základě ničeho mimo vlastní vůle. Ten den mohli ale všichni slyšet něco zajímavého:
„Studenti septimy A Hrazdílek a Lang se dostaví do ředitelny a to neprodleně,“ ozvalo se z rozhlasu. Po zvonění jsem šla k Honzovi do třídy a ten se smál až měl slzy v očích.
„Co se děje?“
„Hrazdílkové se nahoře dohadují, který z nich by měl jít do té ředitelny. To jsou ta dvojčata, víš a v rohlase neřekli křestní. Prostě se neví, který z nich by tam měl jít.“
„A co se stalo? Proč mají jít do ředitelny?“
„To se taky neví.“
„To bude nějaký průšvih, když se tam ani jednomu nechce.“
Na konci přestávky kolem mě prošel Lang a vypadal naštvaně.
„Co se stalo? Proč jste museli do ředitelny?“
„Ale, taková maličkost.“
„Ne, vážně, co se stalo?“
„Jeden týpek z mé třídy rozbil všechna zrcadla na záchodech u kluků a teď je to na mě.“
„Proč na tebe?“
„Já nezlob se, musím jít, já jsem tam jen tak stál, věř mi, Kamilo. Jen jsem se tam náhodou objevil zrovna, když šel školník okolo.“
Pavel řekl: „Na záchodě zmizela zrcadla, nemám se kde upravit. Celá tahle škola je na hovno.“
„Myslím, že je rozbil Hrazda, nebo někdo takový.“
„Kdo je Hrazda?“
„To je jeden z těch dvojčat.“
„Počkej, my máme ve škole nějaká dvojčata? Ty jo! Ve které třídě?“
Pak jsem šla kolem laboratoře chemie a kolem dvěří něco čpělo alkoholem. Vyšel kluk, který občas nosíval tričko s Che Guevarou, a který měl zrovna na sobě tričko jiné. Prošel okolo mě a spolu s ním zmizel i alkoholový odér. Prošel kolem zeměpisáře, který zřejmě cítil totéž co já a jakoby náhodouse ho zeptal, jestli ho někdo nechtěně nepolil vodkou. Politý řekl, že asi ano, jinak si ten zápach neumí vysvětlit.
Markova holka, to je jedna moje kamarádka mi řekla:
„Je to jasné, Lang rozbil zrcadla, co měli kluci na záchodech. Budou se muset složit na nová s takovým tím klukem, který má dvojče.“

„Odpoledne jdeme do čajky, jdeš taky?“ zeptal se mě David ze třídy.
„Já nemám čas.,“ použila jsem obvyklé Honzovy výmluvy.
Pak jsem přišla do septimy B, kde mi holky řekly, že večer jdou do hospody.
„Musíš jít taky!“
„Já nemám čas, ale příště určitě jdu!“ řekla jsem a přemýšlela, co budu dělat celé odpoledne a večer. Neměla jsem vůbec nic na práci.

Celé odpoledne jsem se nudila a přemýšlela o Langovi. Lang je jako démon, dostane se do každé mé myšlenky, která není něčím naplněná. A já hloupá nemohla jít raději buď do čajky s lidmi ze třídy nebo někam do hospody s holkama ze septimy. Nechodím nikam ven prostě protože nechci.

Druhý den jsem měla na devět, ale nevěděla jsem, že mi odpadla první hodina, takže jsem se hodinku v átriu učila. Lang šel do třídy něco přes deset minut po zvonění a běžel. Bylo mi ho líto. Asi se snažil nedělat ve škole v jednom kuse problémy, asi se tam vždycky jen nějak nachomýtne. I k tomu močení do spolužákova batohu v šatně u tělocvičen, i teď k tomu rozbíjení zrcadel.
Celé vyučování jsem místo psaní poznámek raději psala tyhle povídky a zjišťovala jak moc jsem sama a na dně.

V sobotu se jelo na Lysou. Pozval mě Marcel, jel taky Luboš a pár dalších lidí ze čtvrté A a další lidi, které jsem neznala. Nasedli jsme do vlaku a zpívali. Já usnula. Vzbudili mě ve Frýdlantu nad Ostravicí.
„Kamčo, vstávej, jsme tady.“
„To nejede až na vrchol?“ Následoval psychopatický smích všech okolostojících i okolosedících.
Vydali jsme se vstříc dálkám a výškám v tom nejhorším počasí jaké jsem na horách zažila. Zatím nepršelo, takže jsme hrdinně vyrazili vpřed. Ale až po patnácti minutách, protože hned v základním táboře se všichni museli napít.
„Kamčo, ty si dáš taky!“
„Ne, já nemůžu! Kdybych si dala taky, museli byste mě nahoru vynést!“
„Proč vynést?“ zeptal se Luboš.
„Protože bych se složila ihned po prvním doušku.“
Po půl hodině jsme vyrazili ze základního tábora, směr vrchol Lysé hory.
„Já doufal, že dosáhnu vrcholu už v základním táboře,“ prohlásil kluk ve žlutooranžovém pirátském šátku, jehož jméno jsem zapomněla, a díval se při tom na mne.
Nechápala jsem, jak může někdo vyrazit v zimě na hory jen v pirátském šátku. Sama jsem měla bundu a čepici přes uši. Luboš dokonce prohlásil, že má teplé spodní prádlo.
„Kamilo, přestaň rozlívat čaj z mé termosky.“
„Já za to nemůžu, tenhle týpek do mě vrazil!“
„Já jsem Ondra,“ řekl ten kluk, který do mě vrazil.
„Ty jsi ze čtvrté A, viď?“
„Ne, já jsem ze septimy A.“
„O tobě už jsem slyšela! Nebyl jsi to ty, komu kdysi spolužáci, no... namočili do baťohu?“
„O tom bych raději nemluvil.“
„Tady Ondra má na Langa samé veselé vzpomínky,“ řekl Marcel.
„Vážně bych o tom raději nemluvil.“
Chlapec se žlutooranžovým pirátským šátkem si sundal svůj šátek a pod ním se objevily nádherné světlé kudrnaté vlasy. A řekl:
„Pokud jde o mě, myslím si, že každý v té třídě je divný. Samozřejmě až tady na Ondru.“
„Kluci, tímhle tempem tam do večera nedojdeme.“
„Všichni čekáme, jenom až si dáš panáka, Kamčo.“
„To budete čekat ještě dlouho.“ Na to mi panáka násilím vnutili.
Pak jsme vyrazili. Vedl nás kudrnatý kluk, který si opět nasadil svůj žlutooranžový pirátský šátek. Později jsem si všimla jisté analogie mezi tím, jak sprostě nadával on, když nás po deseti minutách ztratil, a jak nadával Michael, když nás ztratil po pěti minutách ve Vídni (o Vídeňském dobrodružství více v 18. kapitole).
Výlet do Vídně byl ale ještě daleko. Teď jsme stoupali na Lysou a byli jsme naprosto ztraceni. Na tomto místě je nutno říci, že jsme, ač ztraceni, ještě neopustili Frýdlant nad Ostravicí. Na druhou stranu, bylo snazší zeptat se kolemjdoucích na cestu. Postupovali jsme vpřed dalších dvacet minut, než Ondra podotkl, že už byl na Lysé asi dvacetkrát, ale tady ještě nebyl. Tehdy se všichni zastavili, rozhlédli kolem sebe, shodili ze zad batohy a připadalo mi, že celou svou pozornost soustředili na mě. Abych byla přesná, chtěli mi vnutit dalšího panáka.
„Kluci, možná jste si toho nevšimli, ale jsme někde v prdeli. Ne, Luboši, opravdu si nedám.“
Ondra zašel za strom, aby se vymočil. Zatímco byl pryč, zeptala jsem se ostatních:
„Myslíte, že je to ten batoh, do kterého mu tehdy kluci ze třídy namočili?“ Kluk, který právě seděl na Ondrově batohu, se zhnuseně zvedl. Marcel řekl:
„Myslím, že by toho byl schopen, ale jeho maminka mu ho jistě vyprala.“ Ondra se vrátil.
Počali jsme postupovat opět hrdinně vpřed. Problémem zůstávalo, že jsme netušili, kde jsme a kam jdeme. Po hodině a půl cesty jsme se vynořili v nějaké obci. Překvapeně jsme zjistili, že se opět jedná o Frýdlant nad Ostravicí. Šlo se do hospody.
Po jednom pivě (někteří stihli i dvě) jsme vyrazili znovu směr vrchol. Kudrnatý kluk ve žlutooranžovém pirátském šátku řekl, že s tím vrcholem v základním táboře máme druhou šanci. Všichni se smáli.
Vedení se tentokrát ujal Marcel, který nás vedl několik kilometrů, během kterých jsme nesešli ze značené turistické trasy. Marcel je dobrý vůdce. Po dvou hodinách cesty řekl Ondra, abychom se zastavíli, že si dáme pauzu na panáka.
„Ne, Luboši, já si nedám.“
Ondra šel opět močit. Najednou na nás zavolal:
„Pojďte se všichni rychle na něco podívat!“ Přiběhli jsme rychle k němu. Marcel cestou poznámenal něco o tom, že Ondra asi vymočil do sněhu hezký obrazec.
„Byly tam srnky, ale když jsem na vás zavolal, utekly.“
„Tys je vyplašil, kreréne!“ řekl kudrnatý kluk.
Pokračovalo se dál. Cestou ke mně přišel již silně podnapilý Luboš a řekl:
„Pořádně se na výletě nevožrat je jako zůstat pannou.“
„No vidíš Lubo, tak tobě se to vyhne.“
Přišel Marcel a řekl, že budeme muset udělat další přestávku, protože si nemůže pomoct a bude muset namalovat do sněhu hezký obrazec.
Počkali jsme, až se vymočí. Pod pohrůžkou násilí mi vnutili další lok alkoholu. Ani jsem netušila, co to vlastně piju. Chutnalo to... jako alkohol a bylo to průhledné.
„To je domácí,“ řekl Ondra.
„Vím, že je to spíš Langův styl humoru, ale při spojení domácí výroby alkoholu a Ondry mě napadá všechno možné, ale nikdy to není k pití,“ vyslovil Marcel mou domněnku nahlas.
„Nenachcals do toho, jenom aby ses pomstil celému světu za to, že ti Lang nachcal do batohu, že ne?“ zeptal se Luboš.
„To nebyl Lang, ale jeden z Hrazdílků. Nebo možná takový ten týpek v tričku s Che Guevarou,“ protestovala jsem.
„Jsem si skoro jistý, že to vymyslel právě Lang. Je to tak trochu ten jeho styl humoru. Takový Langovský humor. Debilní humor.“
„Ne, Lang takový není.“
Ondra se zastavil: „Mluvíme oba o tom samém Langovi?“
„Já se s Langem trochu znám.“ Do debaty se vložil Marcel:
„Jednou mě ten debil trefil sněhovou koulí, když jsem šel do jídelny. Ale to bylo už v sekundě, neberu to osobně.“
„On je pořád stejný,“ řekl Ondra.
Následovala další technická přestávka. Tentokrát močili hezké obrázky kolektivně. Přemýšlela jsem, jestli je normální močit tak často. Marcel mi vysvětlil, že na zimních výpravách po pár pivech ano. Dodal, že v Ondrově domácím alkoholu pravděpodobně není moč, ale něco velmi močopudného.
Luboš vypadal jako neschopný další cesty. Sedl si a jen tak v té své opilosti seděl. Kudrnatý kluk do něj kopl, řka:
„Vstávej, vole.“
Luboš vstal a vnutil mi další doušek Ondrovy domácí močopudky. Tehdy jsem pochopila, že skutečný démon není Lang, ale alkohol. Cítila jsem, jak mi mrznou póry pokožky obličeje a mrzne mi kapka u nosu. Bídně tady zahynu mrazem a chlastem, aniž by mě Lang kdy políbil. Kdybych na něj měla telefonní číslo, napsala bych mu sms na rozloučenou. Naštěstí toto číslo nemám a nikdy jsem ho neměla. Jinak bych mu už napsala za dobu, co se známe, tolik nesmyslů, že by raději přešel na Exil, nebo možná kamkoliv, kde by měl klid. Úplně vidím Honzu, jak by byl rád, že už Langa nikdy neuvidí, protože ho nemá rád a řekl by mi: „Jsi skvělá, máš u mě panáka.“ Jakoby mi celý svět vnucoval panáka.
Dorazili jsme nahoru a překvapivě šli do hospody. Po jednom pivě jsme vyšli ven a šli do té druhé hospody, protože jsou tam dvě a byla by škoda dát jedné z nich přednost.
Zahájíli jsme sestup do základního tábora. Z kopce to šlo hůř než nahoru na horu, protože Luboš stále zaostával. Spěchali jsme na vlak. Byla tma a zima a zdálo se, že ho nestihneme.
Někdo navrhoval, že bychom mohli Luboše do údolí skutálet, alespoň by prý čekal on na nás a ne my na něj. Zasmáli jsme se a pospíchali dál. Luboš zaostal poměrně dost. Vlak jsme chytili a vysvětlili průvodčímu, že musí počkat na našeho kamaráda, který je zraněný a proto se za námi zpozdil.
„Nechali jsme zraněného kamaráda někde na na kopci?!“
Představte si opilou mládež, jak něco vysvětluje průvodčímu, který potřeboval už před pěti minutami odjet z Frýdlantu nad Ostravicí.
Luboš vyšel zpoza rohu nádraží:
„Vy socani! Normálně jste se na mě vysrali a šli jste na vlak.“ Luboš si nenechal vysvětlit, že ten vlak už osm minut zdržujeme a je to jeho vina.
Průvodčí viděl, že Luboš není zraněný tak, jak si představoval, naštval se a nechtěl nás do vlaku ani pustit. Naštěstí měl takové zpoždění, že se s námi už nehádal a odjeli jsme domů.
Věřte tomu nebo ne, ale ten den jsem pro Langa netruchlila ani chvilku. Možná na tom alkoholu přece jen něco bude.
(2)
LANG U KOPÍRKY

Chodím čas od času po škole jen tak třeba celou přestávku. Lidi ve třídě si pak myslí, že mám kamarády se kterými trávím přestávky a lidi, které potkám na chodbě si myslí, že jdu někam, nebo k někomu.
V átriu stál Pavel. To je kluk ze třetí A, kterého znám bůhví odkud.
Je ze třetí A, takže je o rok starší než já a je stejně starý jako Honza. Já jsem ze sexty B. To je ta asi nejbrutálnější třída na škole, ale o nás až jindy.
Třetí A je moc fajn třída. Jsou takoví... otevřenejší a veselejší než třída moje. Možná je jim to k dobru. Mám tam pár kamarádů a mezi nimi i Pavla.
Všichni ze čtyřletého gymnázia jsou trochu jiní než my. Jsou hlučnější, průbojnější a více zvyklí používat sílu a fyzické násilí. Ale já je mám ráda, jsou přímí, upřímní a nehledají na každém chyby, na které by se zaměřili.
Pavel je moc fajn kluk. Je pohodový.. Když jsem psala petici studentů proti učiteli tělocviku, který pořád všem jen nadává, byl Pavel můj petiční referent pro třetí A. Jediné dvě třídy, které se k petici připojily byla má třída a pak ta Pavlova, takže z toho nic nebylo. Pro účely petice jsme si vyměnili čísla na icq a od té doby si píšeme. Vlastně si píšeme hodně a dostali jsme se až do fáze, kdy si vzájemně vyléváme srdce.
Když jsme si vyměnili icq, věděla jsem, že to nebude jen pro potřeby petice. Líbil se mi a netajila jsem se mu tím. Vše odmítal velmi taktně až jsem mu dala pokoj a teď jsme dobří kamarádi a všechno si řekneme.
Pavel stál u nástěnky a něco si četl. Přistoupila jsem k němu a něco mu řekla. Rád mě viděl a zanádával si:
„Jedu na lyže, takže už jdu domů, ale musím počkat až se otevře jídelna, jinak by mi propadl zaplacený oběd."
Ke kopírce prišel Lang. Hned jsem si ho všimla, težko přehlédnete někoho po kom tolik toužíte. Lang má překrásný horní ret. A máme spolu takový zvláštní vztah. Vím určitě, že na začátku o mě měl zájem. Ale řekla bych, že už ho asi nemá. Lang byl u mě v práci zahrát si na jednu luxusní bicí soupravu a taky mě jednou poslali vyzvat ho na souboj (k tomu se dopracuji ve třetí kapitole). Od té doby na něj pořád myslím. Má krásné oči, barvu si nepamatuji, do očí se mu většinou nejsem schopná dívat, ale má je moc krásné. Vím to, protože se dívám, když on se nedívá.
„Celá ta jídelna je na houby. Když si kupuješ obědy na začátku měsíce stojíš frontu a každý den pak zase stojíš frontu, když se chceš najíst.“
A tenhle Lang přišel ke kopírce. Musela jsem sledovat každý jeho pohyb. Přestože jenom vhodil mince do kopírky, byla v elegance čiste Langovská, kterou znám tak dobře i od jeho sestřenice, která pracuje přes ulici od hudebnin, kde pracuji já a se kterou chodím kouřit na most. Vlastně jsem se soustředila natolik na pohyby jeho rukou a terče jeho pohledu, že jsem jednu věc málem nepostřehla. Nemel v rukou žádný papír, který by chtel ofotit.
„Tuhle jsem se zadíval v jídelně na jednu kočku jak jí banán a uklouzl jsem po rozlité rajské fujomáčce. Málem jsem si rozlil celý oběd a všichni kolem se mi smáli.“
Pak nadzvedl víko kopírky a položil obličej na sklo. Napadlo mě, proč mi takhle někdy nepoloží hlavu na rameno. To mi proběhlo hlavou než jsem si uvědomila, co to vlastně delá. Kluk, kterého si tolik idealizuji si kopíruje obličej. (Vše se dá ospravedlnit: každý se bavíme nějak, ale přesto mě to poněkud vyvedlo z míry.)
„Ta kočka se málem udusila banánem, jak se smála. Zase jsem za debila.“
„To se může stát i těm lepším.“
Lang si jednou rukou přidržoval víko kopírky a druhou se snažil nahmatat tlačítko zapínající kopírku. Asi ho nenašel. Zacal mlátit pestí do kopírky v míste, kde tušil velké zelené tlačítko.
„A tuhle jsem si s někým vyměnil v jídelně batoh, víš jak se tam nechávají věci jen tak ležet, vzal jsem omylem cizí. Říkám si, bezva, seznámím se, ale byl to batoh Lumíra ode mě ze třídy. Nevím, co bylo horší, jestli to, že jsem měl cizí věci, nebo to, že byly Lumíra a ne nějaké pěkné holčiny.“
Dívala jsem se Langovým směrem a řekla Pavlovi: „Špatné cíle našeho obdivu, které si ho od nás nejspíš ani nezaslouží jsou součástí každého života a chybných kroků ujde človek každý rok celé kilometry.“ Pavel se jenom zeptal: „O čem to sakra meleš?“ a bloudil očima spíše po lidech postávajících u bufetu, než Langovým směrem.
Nemohla jsem to neříct: „Fascinující sledovat souboj človeka s technikou,“ zatímco Lang začal do kopírky divoce tlouct pěstí, Pavel pochopil. „Aha.“
Přemýšlela jsem, že bych nebyla líná a šla svému idolu říct, že kopírka, která právě vypadá, že ho požírá, je nová a ješte není zapojená a proto mu obličej asi neokopíruje. Nešla jsem, protože je pro mě těžké s Langem jen tak mluvit a nechtěla jsem ho přivést do rozpaků. Jen tak jsem tam stála s Pavlem až do zvonení.
„Viděla jsi novou praktikantku ZSV? Ona má úplně boží kundatělo.“
„Neviděla. Jak vypadá?“
Zazvonilo, mluvili jsme dál. Nechtelo se mi nikam jít, ale musela jsem do chemie. Vstala jsem a šla. Za mnou se objevil Lang a zdálo se, že jde stejným směrem, tak jsem si dodala odvahy a řekla jsem mu: „Jdeme spolu a oba dva pozdě?" Ale Lang řekl: „Ne, musím jít ještě k třídní do kabinetu."
Tak jsem šla dál a on zůstal před kabinetem. A to bylo všechno. Ješte jsem přemýšlela, proč asi jde k třídní a proč zrovna teď v hodině. Jestli se třeba zase náhodou neobjevil u další činnosti, která zavání ředitelskou důtkou. Možná se svým gangem něco provedl, nebo možná lhal, k třídní nešel a chtěl se mě jenom zbavit. Pořád se mi líbí, ale bude težší si ho teď tolik idealizovat. Pořád totiž uvidím, jak ho požírá kopírka, jak se jeho krásný horní ret kroutí v nadávkách: „Ta ... kopírka!!“ a jak se okraj víka kopírky (kdybych chtěla personifikovat, byl by to ret kopírky) kroutí kolem jeho krásného krku, když ji levou rukou tlačí směrem dolů příliš silně.

(3)
JAK JSEM POTKALA LANGA

Stalo se to asi půl roku před „nešťastným“ výstupem na Lysou horu a asi čtyři měsíce před Langovou „nešťastnou“ zkušeností s kopírkou. Ráno ve škole mi řekl jeden spolužák (Bohumil, poněkud korpulentní chlapec), že septima A urazila naši třídu. S Langem jsem se tehdy měla teprve poprvé setkat, takže mě tato informace nechala naprosto chladnou.
„Jsi přece předsedkyně, musíš je vyzvat na souboj. Dohodli jsme se na fotbale zítra čtrnáct deset na školním hřišti."
Rekonstruovali a zateplovali nám školu, všude pobíhali dělníci a na školní hřiště byl zákázán vstup.
„Na hřišti je stavba," řekla jsem zcela lhostejně.
„Ma pravdu, chlapci. Kaj se přesunem?"
„To maš jedno, Bohouš, stejně z nás budou mít strach a nepudou hrát,ne?" řekl Tomáš. Tomáš je naprosto apatický a nikdy mu o nic nejde. Když se píše test, připraví se na něj tak, že se ujistí, že jsem se učila a nadiktuji mu to přes uličku mezi lavicemi. Následně mi fakt, že se připravil poněkud méně vysvětlí tak, že nad učením během deseti minut usnul. Stejným způsobem čte literaturu k maturitě. Prostě se rozhodne, vezme si knihu a během čtvrt hodiny nad ní usne. Jít do cizí třídy vyprávět tam něco o fotbale a urážce třídy, navíc pokud vůbec nevíte o co se má vlastně jednat byl nesmysl, ale já neumím nikomu říct ne a někdy si myslím, že je to moje nejhorší vlastnost.
„Tak jim prostě řekni, že tam na hřišti vedle Hrušky," řekl Bohumil,když se kluci domluvili.
„Tam nějaké je...? To je jedno. O co vlastně jde?"
Po dlouhé debatě o ničem z mých spolužáků vypadlo, že mi jednoduše nemohou říct, v čem tkví podstata té příšerné urážky, ale že je v tom holka. Vysvětlili mi, že někomu z nich zkazil vztah Hrazdílek ze septimy A. Tak jsem si vzpomněla, že Davidova holka teď chodí s Hrazdílkem a v duchu si řekla, že takový nesmysl mohli říct na rovinu. Já se o jejich vztahy nestarám a pak, celé je to pitomost. Pak mi řekli, že naplánovali vyzvat je na zápas ve futsale, což je fotbal v tělocvičně, ale nesehnali tu tělocvičnu, takže se rozhodli pro fotbal.
(„Kamila, víš, co je futsal? To je děsná mlata hra prostě. Maš jak fotbal ale v tělocvičně," objasnil mi Tomáš.
„Vždyť se s nima jenom poperete!"
„Šak jo, prostě jim vysvětlíme, že my synci ze třídy držíme pohromadě."
„Proč tomu Hrazdílkovi prostě nerozbijete hubu na chodbě nebo někdy po škole?"
„Tak Kamila, dyť by nas upe zmlátil! Navíc nikdy nevíš, který je ten správný Hrazda."
„Jo, už vím, Hrazdílkové jsou ta dvojčata. A po kom vlastně jdete? Po Hrazdílkovi o pět minut mladším, nebo o pět minut starším?"
„Prostě jim dáme upe," řekl nevím kdo.
„Tome, ale nesmiš hrát jak taka lama prostě," řekl David.
„Náš tým se menuje Hustypani a jedna lama,"vysvětlovali všichni najednou, a taky jak jim to ukážou. Ta lama v názvu měl být Tomáš.)
Bylo mi divné, že chtěli vyhrát ve fotbale nad septimou A. Ti šíleně vypadající kluci, ze kterých jde strach jsou starší, vesměs vyšší, posilují a někteří hrají fotbal závodně. A je to na nich vidět. Tohle jsem klukům řekla a bylo mi vysvětleno (zase mluvili všichni zároveň a Tomáš mi všechno zbytečně polopaticky vysvětloval), že taktika spočívá jinde. Prý když je vyzvu dostanou strach a vzdají se.
Nebyla jsem si tímhle scénářem úplně jistá, ale neumím říct ne a tak jsem radši poslechla většinu (to dělám často). Cyril Svoboda ve svém projevu na prvním workshopu Pražského studentského summitu řekl, že vetšina nikdy nemá pravdu. A pravdu měl. Minimálně pro tentokrát, jak jsem měla brzy zjistit.
Vysvětlili mi, že neví který z dvojčat Hrazdílkových vlastně "zničil ten vztah" a proto musím k souboji vyzvat Langa. To je kamarád obou a vyřídí jim to, ať už se jedná o kterékoliv z těch dvojčat.
„Kamila, je to jednoduché, prostě tam nafaraš a řekneš Langovi..." (Tomáš)
„Ale já nevím, kdo je Lang!"
„To nevadí, to zvládneš." (David)
Repliky běží simultanně, jestli si to čtenář dovede představit.
„...a řekneš mu, že za urážku..."(Tomáš)
„To je na piču!"
„Drž hubu vole, musime je vyzvat." (David)
„Hoši to bude mlata!" (Bohumil)
„...sexty B na cti kvuli ženě, je vyzývame a řekneš kdy a kde."(Tomáš)
„Kvuli ženě!"(Bohumil)
„Hej ti se vole...poserou smíchy." (David)
„Se poserou strááchy, drsné.“ (Bohumil)
„Já se upe těším, jak je zkopu," řekl Jakub, který se těšil vůbec nejvíc.
Tehdy jsem měla strach. Nikoho z té třídy jsem neznala (pravda, věděla jsem, že Hrazdílkové jsou dvojčata), ale věděla jsem, co jsou zač.
Septima A je třída samých šíleně vypadajících lidí, ze kterých jde strach, mají povýšený pohled a na chodbách se obvykle s nikým moc nebaví, spíš drží při sobě. Chodí jen ve větších skupinkách. Dokonce i na toalety chodí ve skupinách čtyř a více osob. Zejména kluci a je to jejich zvláště zajímavý etologický rys, který u jiné třídy nenajdete. Kluky a holky ze septimy A vidíte jenom málokdy pohromadě.
Septima A je třída Langa a jeho gangu a taky do ní chodí Marek, který chodí s mojí kamarádkou z kvarty a ještě o něm bude řeč v osmé kapitole. Septima A je třída lidí s nepředvídatelným smyslem pro humor. Historku jak Lang a ostatní namočili jednomu spolužákovi do školního batohu po poslední hodině v šatně u tělocvičen raději vynechám (a nechci vědět, čí moč to vlastně tehdy byla). A vynechám i historku jak ty šatny jednou o přestávce vytopili (a nechtějte vědět, čím ucpali to umyvadlo, kterým je vytopili)...
Naštěstí mám pár dobrých kamarádek v septimě B. Jsou stejně staří a s lidmi ze septimy A se znají. (Lang mi později řekl, že má rád skoro všechny ze septimy B, vyjma: a vyjmenoval všechny moje kamarády. Prostě jsme s Langem byli jako z jiného světa.) Holky mi popsaly Langa docela dobře, hned jsem věděla, že ho od vidění znám. Ale nebyla jsem si jistá a vůbec jsem měla strach.
Musela jsem do té třídy jít. Nevěděla jsem, co bych řekla Tomášovi a klukům, kdybych k tomu neměla dost odvahy. Šly se mnou až dovnitř a dokonce mi ukázaly kde sedí.
Přišla jsem: „Ty jsi Bohdan?"
„Říkají mi Dany, Bohdan nemám moc rád.“
„To se dá pochopit... Teda mě se to jméno líbí...“
Vstal, když se mnou mluvil a mile se usmíval. Všichni ti kluci a mám na mysli Langův gang, se na mne usmívali a byli milí.(To jsem skoro nepochopila. Všichni z nich mají strach a na mě jsou milí.) Měli ze mě legraci, když jsem si brala Langovo icq, abych mu mohla poslat přesné instrukce o čase klání, protože dotyčný Hrazdílek práve ničil vybavení školy někde mimo vlastní třídu a taky protože ve čtrnáct deset prý budou všichni teprve čekat v nekonečné frontě na oběd. Už v tu chvíli jsem věděla, že zápas bude jen okrajovým tématem našich rozhovorů.
Pak jsem mu začala psát, ale to není vtipné. Jenom jsem pořád nevěděla, jak na tom jsem. Jestli se mu líbím, trochu, hodně, vůbec ne...

A co se turnaje týče, zjistila jsem, že "ničitelem vztahu" je ten mladší Hrazdílek, i když jsem nevěděla, který to je, protože se od sebe nedali nijak rozeznat. Taky se ukázalo, že naši kluci dostali strach a turnaj se ctí odvolali.
(„Kamila prostě jim vysvětli, že to nejde a vymysli ňaky logicky duvod.")
Zbyla mi ostuda po celé septimě A a Lang.

(4)
JAK MĚ LANG UČIL BUBNOVAT

Lang mi toho ani na icq nikdy moc nenapsal,natož aby ve škole něco řekl, ale zájem měl, to bylo znát. Styděl se a postupně nakazil svou stydlivostí i mě. Ale ptal se mě, jestli se chodím alespoň dívat na spolužáky do tanečních, když jsem chodila už loni. Vyprávěl mi o své první lekci. Vyprávěl mi, že se tak styděl a byl si tak jistý, že si pro žádnou holku nebude shopný jít, že šel radši na pivo.
Před druhou lekcí na něj kamarádi dohlédli.
(„Hrazda s ostatníma mě dostrkali.“
„Ty jsi stydlivý!“ napsala jsem.
„To zase ne...“
„Tak stydlivý, že se stydíš to přiznat.“
„Asi máš pravdu.“)
Přišel dovnitř a musel vyzvat nějakou holku. Ta viděla jak zrudl a tak se ho naschvál ptala, co říká, když se zeptal: „Smím prosit?“
Pak mi taky řekl, že hraje na bubny. Já prodávám v hudebninách u Sýkorova mostu. Naproti čajovně, kde pracuje Langova sestřenice, se kterou chodím o pauzách kouřit na most a sledujeme spolu jak se most citelně prohýbá, kdykoli po něm projede autobus. Sehnala jsem to místo přes kamaráda, který je teď můj šéf. Míra je vážně moc fajn kluk. V hudebninách teď zkoušíme zvát různé lidi, amatéry i profesionály, lidi z konzervatoře i takové, kteří hrají jen pro radost, aby u nás na něco hráli a třeba je někdo mohl i poslouchat.
Navrhla jsem Langovi, aby si přišel zahrát k nám do obchodu. Udělala jsem to ve škole, když jsem šla odvolat ten zápas ve fotbale. Sebrala jsem odvahu a šla do septimy A. Lang hrál nějakou hru na notebooku a všichni (rozuměj celý Languv gang) seděli kolem něj jako hradba a sledovali hru. To je ve škole celkem rozšířený obrázek...
„Já to jdu... odvodat. Naši kluci se...“
„Bojí se nás," napovídal mi mladší Hrazdílek.
„To jsme čekali!" volal přes celou třídu ten starší Hrazdílek. (Tedy alespoň myslím, že to byl ten starší z Hrazdílků, vypadají stejně. Časem jsem si ale všimla, že Lang je od sebe rozezná, ne úplně spolehlivě, ale rozezná.)
„No, oni už jsou takoví.“
„Nemusíš se za ně stydět, my už z toho vyrostli, ale někdo je malé dítě i v sextě,“ zkoušel mě utěšit Lang. Marně. Pořád jsem nesměle dělala smutné oči a řekla:
„Mimochodem, prodávám v těch hudebninách u Sýkorova mostu a sháníme někoho, kdo by si přišel ve čtvrtek na něco jen tak zahrát pro zákazníky. Nechcete někdo?“ A bylo ticho.
„Ty bubnuješ ne?“
„V kolik by to bylo?“
„Kdykoli se ti to hodí, zahraješ si na nějakou fakt dobrou soupravu, třeba Pearl.“
Lang během celého rozhovoru nezvedl oči od hry a neudělal to ani teď.
„To by snad šlo. Domluvíme se po icq.“ Přisvědčila jsem a odešla.
A tehdy jsem pochopila, že je Lang stydlivý. I když vypadá, že se nebojí ničeho na světě a je to vůdce gangu (Někteří vlastně říkají, že je to Langova banda, ale já si Langa idealizuji, takže Langův gang. Existují také určité pochybnosti, kdo ten gang vede, ale jako autor mám moc podsouvat čtenáři svůj úsudek a říkám, že je to Langův gang.), chodí po chodbě aniž by se na někoho podíval a z jeho panovačně tvrdého horního rtu jde strach. Tehdy jsem si ještě plně neuvědomovala, jak moc se stydí. Nedocházelo mi, že výraz: nebojím se ničeho na světě, je maska, že samotný gang je výrazem strachu té třídy ze zbytku školy, která tento výraz odměnila dalším strachem, že chodit po chodbě a na nikoho se nedívat u něj znamená stydět se. A ten ret... Jeho ret jednoduše zbožňuji.

Pak se nedělo nic a pak jsem šla domů. Doma jsem hned zapínala icq a čekala na Langa. Těšila jsem se jako malé dítě, že by mohl souhlasit.
Napsal mi Pavel: „Mám pro tebe férovou nabídku.“
„Jo a jakou?“
„Zahraju ti ve čtvrtek v obchodě, výměnou za to, že na studentské radě prosadíš koupi nových zrcadel na klučičí záchodky místo těch, které rozbila ta dvojčata..“
V době, kdy jsem si ještě myslela, že by Pavel mohl změnit svůj názor na vztah se mnou jsem mu navrhla, aby mi zahrál v obchodě na flétnu, na kterou hrál naposledy v jedenácti letech. Tenkrát odmítl méně taktně. Chtěla jsem, aby Pavel hrál, ale byl tu Lang a ten byl vždycky přednější: „Víš, mě by se to moc hodilo, nemám nikoho jiného, ale říkala jsem tomu septimánovi, co se mi tak líbí. Teď čekám až se ozve. Ale jestli napíše, že nechce, moc ráda bych, abys šel. Jedna věc je ale problém. Nová zrcadla klukům? I na dívčích jsou jen dvě zrcadla na celé škole. A po tom, co se přihodilo těm starým... Navíc rada ještě nemá zvoleného předsedu, jestli to bude někdo, s kým se neznám pošle mě do háje s takhle hloupým nápadem.“
„A kdy se ozve?“
„To nevím.“
A tak se čekalo. Až když Pavel řekl, že bude pět, že už musí jít na odpolední lekci v tanečních. Když odešel, vzpomněla jsem si, že Lang je každou středu na schůzce studentské firmy a může tam být až skoro do šesti.
Tak jsem Pavla poslala tancovat a čekala sama dál.
Zjistila jsem si, že volné jsou hned dva čtvrtky po sobě a Lang by mohl hrát dvakrát, ale ten další týden budu ve Skotsku a v práci za mě zaskočí Míra, který už si někoho, kdo bude hrát, domluvil.
Sháněla jsem někoho, kdo bude ve čtvrtek hrát už dřív než jsem oslovila Langa a byla jsem docela zoufalá, že nikoho nemám. Šla jsem za Honzou, což je nejlepší saxofonista u nás ve škole a ten nemohl:
„Ve čtvrtek jsem v práci.“ A vlastně jsem byla ráda. Tohle byla příležitost lépe se s Langem poznat. Z očí do očí jsme spolu mluvili vážně málo. A vlastně i po icq jen občas.
Pak se objevil Lang a už neřekl žádné snad, jako před svým gangem. Mluvil jistě, šel by moc rád, protože bubnuje už přes deset let a miluje to, ale stydí se. Před svým gangem se bál projevit své nadšení, ale teď, kdy jsme byli jen my dva, se už nebál ničeho. Vysvětlila jsem mu, že stejně asi nebude kromě mě nikdo poslouchat a že mně je to jedno, protože sama na nic nehraju. Znovu se přeptal v kolik a bylo jasno.
Ještě jsem mu řekla, ať si vezme červené tričko, jestli má. Že ta bicí souprava je červená.
A vzal si ho. Byl nádherný. Vždycky je nádherný. Miluju ten Langovský výraz ve tváři, kterému Honza říká poloprázdný, protože Langa nemá rád.
Když jsem Honzovi poprvé svěřila, že se mi někdo líbí, a pak i že jde o Langa, skoro mi nevěřil: „Tamten Lang? Ze školy?“
„Jo, ten ze školy.“
„Celý tenhle svět je jeden velkej nesmysl. Logické věci jakoby se neděly. Každou chvíli ke mně přijde někdo, kdo mi řekne, že se stala věc, jejíž pravděpodobnost byla ještě včera nekonečně se blížící nule. A občas si říkám, že se to děje, jen aby ten pitomej osud naštval zrovna mě.“
Opravdu nechci aby Honza vypadal hloupě, protože postava stojící za tímhle výrokem možná vypadá zvláštně, ale je to můj nejdražší kamarád. Ke každému výroku samozřejmě existuje vysvětlující příběh, takhle vytržené, to zní divně...
Já za červeným pultem, Lang v červeném tričku u červeného bicí a jednou si mě vzal na klín a učil bubnovat. Bylo mi báječně.
Jenže na klín mě vzal na chvíli, když měl pauzu, šel si zakouřit sám a když jsem šla předtím já, nešel se mnou, i když se mohl přerazit aby mi podržel dveře, řekl že je zima a vrátil se. Pak se mohlo jít na pivo. Já teda nepiju... Hlavně pivo ne, ale ustoupila bych Langovi v čemkoliv na světě. Tentokrát jeho lásce ke zpoceným zrzkám.
Musela jsem ještě přepočítat kasu, tak šel na pivo radši s částí gangu, která si ho přišla poslechnout a už preventivně dorazili opilí jako prasata. Jak jsem říkala. Lidé ze septimy A chodí vždycky po skupinkách.
Ještě mi nabízel, že by přišel i na příští týden, ale já měla jet do Skotska (v tu chvíli mě skoro napadlo bohužel) s Honzou a pár dalšími lidmi se školním zájezdem.


(5)
JAK JSME JELI DO SKOTSKA ANEB PAUL MCCARTHY

Letos se mi do Anglie se školou nechtělo, už kvůli penězům. Ale přišel Honza a řekl mi, že zbývají poslední tři přihlášky, ať si pro jednu jdu, nebo s ním nemůžu nikam jet.
Skotsko bylo moc krásné. Zapomněla jsem na všechno na světe kromě Langa. Na Langa jsem myslela ve dne v noci. Vlasně i mezi tím. S Langem jsme se potkali a bylo to úplně náhodou a pak... Nechápala jsem nic. Svět se dělil na světlo a tmu: na svět s Langem a svět bez Langa, svět mě spolu s Langem a pak jen mě samu. Všechno bylo krásné i ohavné podle toho, jestli jsem si u toho právě představila Langa nebo ne. Lang byl můj jediný důvod proč jsem se chtěla vrátit domů. Byl to Lang, jehož hlas ve mně zněl ve všech snech a vyprávěl mi o všem, co bude, až budeme my dva spolu. Vyprávěl mi o digitálních hodinkách, když už neměl o čem jiném mluvit, ale nikdy mě nenechal samotnou.
Jednou jsem se sprchovala v F1 a najednou zjistila, že na mě přestal mluvit. Ne že bych vážně poslouchala každé jeho slovo. Nejsem žádný cvok, abych poslouchala vymyšlené rozhovory, jen jsem tak vzdáleně vnímala jeho existenci a bylo to jako by na mě mluvil. A pak najednou přestal. Možna proto, že mě napadlo, že se mnou nikdy nebude a bylo to tak hrozné pomyšlení,až jsem se rozbrečela. V pyžamu, úplně vysílená pláčem jsem šla k maturantům do pokoje, abych nebyla sama. Přišel pro mě Honza a řekl, že našel ve sprše moje rifle, které jsem tam zapomněla. Řekl, ať jdu ven a když jsem šla, ptal se, co mi chybí a co se stalo.
Řekla jsem, že mi chybí asi úplně všechno, kromě zoufalství. Tak mi řekl, abych si šla lehnout a šel se mnou. Bydlela jsem se dvěma holkama z tercie a ty nechaly zhasnuto, když večer přišly do pokoje, protože viděly, že spím. Honzy si nejspíš vůbec nevšimly. Odcházel, když jsem usnula, jenže cestou upadl a probudil je. Obě začaly ječet. Ani přesně nevím, proč měly z Honzy takový šok. Ječely, dokud se nevzpamatoval, pak řekl:
„Mlčte, krávy.“
„Kdo je u tebe kráva?“
„Ty. Máš v posteli růžového králíčka.“
„To je růžový pejsek a vůbec...ty máš v posteli ji!“
„Ne já ji, ale ona mám v posteji mě a ani jeden z nás nevypadá jako růžový králíček,“ ubil Honza terciánku svou logikou.
„Je to pejsek. A oba jste pitomí!“
„Já i ten pejsek?“ zeptal se Honza a zavřel za sebou dveře.
Říká se, že i když je právě překonáte ty největší hrůzy, tak se budete smát, ale musí to být opravdu k smíchu. A Honza jak se hádá s terciánkou a jeden růžový psokrálíček mi úplně stačili. Navíc, když Honza vstal z postele, měl tak naježené svoje nahoru načesané nepřirozeně blond vlasy, že vypadal jako idiot, ale jemu bych to nikdy neřekla.

Nejlepší na celém Skotsku byly dva dny v Londýně. První a poslední den.
První den v Londýně chtěl jít Honza s ostatními na jídlo a pak se projít. Já chtěla do National Gallery. Tak jsem našla někoho, kdo tam chtěl jít a šla jsem. Bylo to vážně úžasné. Ale celá skupina kolem Honzy vypadala dost uraženě, protože jsem odešla a nic jim neřekla.
Poslední den v Londýně byl jiný. Vlastně podobný. Zažili jsme téměř kolaps dopravy. Metro jen tak zastavilo mimo zastávku a z rozhlasu říkal řidič něco, čemu jsme nerozumněli. Pochytili jsme jenom dokonalou větičku: 'Don't panic.' Takže jsme všichni začali panikařit. Stála přede mnou holka s rozepnutou kabelkou a sluchátky v uších. V téhle zemi se nekrade. To mě uchvátilo.
Museli jsme přestupovat asi dvakrát. Školní výprava se rozpadla na několik částí. Měla jsem strach, ale Honza se o mě staral. Asi jsem ten večer vypadala vážně příšerně, že na mě dával takový pozor. Hlídal aby mě měl na očích a díky tomu jsem si tu paniku vlastně docela užívala. Na jedné zastávce dal pozor, abych nastupovala stejnými dveřmi jako on. V duchu jsem mu děkovala za zájem. (To dělám celkem často, vděčím za zájem skoro komukoliv. Nemám skoro žádné kamarády, takže jsem ráda skoro za každé slovo.)
Pak jsme procházeli City na jinou zastávku metra. Všichni kromě nás tam byli v oblecích a bylo tam naprosté ticho. Nikdo s nikým nemluvil. Najednou jsem věděla kde a jak chci žít.
Při rozchodu chtěl jít Honza s ostatními na London Eye a pak nevím. Já chtěla do Tate Gallery. Moc jsem tam chtěla.
Tak jsem našla Marcela, který se chtěl přidat a šel i David a Břéťa. Kluci chtěli napřed na jídlo, tak se šlo. Vlastně to byl skoro běh. Marcel se v Londýně výborně vyznal, (byl tam už asi po sté) a vedl nás vážně vražedným tempem. Najedli jsme se, koukli se na St. Paul's a pak šli do Tate. Marcel se dokázal přemisťovat tak rychle, že jsme toho stihli nejméně dvakrát tolik, co všichni ostatní. Jediný problém byl ten, že Marcel šel a my tři za ním museli běžet.
V Tate to bylo nádherné. I Marcelovi se tam líbilo. V průvodci jsme našli, že v muzeu je i sál s obrazy Paula McCartneyho. To nás s Marcelem nadchlo. Musíme ten sál najít.
„Já nevěděla, že taky maloval.“
„Já jsem něco slyšel o tom, že maloval jiný ex-beatle, ale už nevím který to byl.“
Pak jsme asi hodinu hledali sál Paula McCartneyho. Mezitím se v té spoustě lidí ztratili David i Břéťa.
„Máš na Davida telefon?“
„Jo, mám. Ale použila jsem ho naposledy v primě. Za těch pět let má možná nové.“
„Tak to zkus.“
„Volaný účastník není dostupný.“
„Tak to je špatné.“
Nedalo se nic dělat. Už jsme kluky nehledali, hledali jsme ex-beatla. A našli jsme. U vstupu byla velká cedule. Dílo ex-beatla, že by mělo být nevhodné pro děti? Paul McCatrney přece není Kurt Cobein!
„Tak ty tady musíš počkat a já to půjdu očekovat, nejsi dospělá a pro děti to není vhodné,“ řekl Marcel a šli jsme oba dovnitř.
Miluji postmoderní umění, ale tohle byl vážně šok. Několik videoprojekcí, trochu se překrývaly. Někdo, kdo jí karbanátek, ruka, která hněte karbanátek, masturbace a masturbace za pomoci nějaké červené masti. Čtyři obrázky, které mi dohromady vyrazily dech. Oběma s Marcelem se nám udělalo špatně.
„Eh...Nerad to říkám, ale jako...“
„Asi jsem to nepochopila.“
„Myslím, že o tom budeme oba přemýšlet ještě dloho.“
„Asi na tom není tolik, co chápat.“
„To se nevylučuje. Tak vzhledem k tomu, kolik ti je, jsi právě jistě viděla své první péčko, tak ti ze srdce gratuluji a jsem rád, žes ho zhlédla právě po mém boku.“
„Zase si tak nefandi.“
U východu jsme si přečetli, že autorem je Paul McCarthey, ne McCartney.
Honzovi jsem to nechtěla ani říct. A když jsem mu řekla, že mám historku s postmoderním uměním řekl, že si to dovede z té charakteristiky představit, ať to ani neříkám.
„Byl to strukturální gesturalismus,“ řekla jsem pyšně.
„I kdyby to byl gesturalismus nonstrukturální, tak to bude úchylárna, když je to postmoderní.“
„Všichni žijeme v postmoderní době a umělci jsou děti své doby.“
„Dítě své doby jsi ty a podívej, jak jsi dopadla.“
„Co se ti na mě nezdá?“
„Nejsem si jistý,“ řekl a mě zcela bez souvislosti napadlo, že už jsem dlouho nesouložila. Možná mě inspirovala Honzova zapálenost pro věc.
„Kamilo, řekni mi jednu věc.“
„Tobě cokoliv,“ a zdálo se mi to jako dvojsmysl.
„Hele, mluvím o umění, ale ty když máš chuť na sex, je to na tobě vidět zvnějšku? Nebo máš pocit, že to na tobě je vidět zvnějšku? Protože na tom stojí postmoderní umění. Do své míry i to moderní. Ale při tom to není pravda. V tuhle chvíli zřejmě ani jeden nemyslíme na sex. A když sleduješ díla postmoderního umělce, tak sex vidíš a stejně to není to, na co bys primárně myslela. Myslíš na umění a až pak tě napadne, že ti to dá nějakou inspiraci i do vlastního života. Umění nemůže být jenom o sexu.“
Přemýšlela jsem o tom, o čem Honza mluvil a bylo mi za sebe trapně a taky mi bylo trapně za ty řeči, které vede o posmoderně.
„Honzo, všechno umění je erotické. To řekl už Loos a je to tak. Od toho nejranějšího. Kříž je vlastně znázornění koitu, tedy v tom původním významu, samozřejmě. A postmoderní umění je stejné, jen přišlo s novou a realističtější formou. Využívá projekce a nebojí se ukázat to, co se stejně bežně děje. A dít se to bude s uměním i bez něj, tak nevím o co jde,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli je na mně zvnější vidět, že myslím na sex.
„Jde o to, že zvnějšku na člověku neuvidíš, že myslí na sex...“
„Díky Bohu,“ napadlo mě.
„...je to uvnitř tebe, ale stejně jako mnoho dalších věcí. V tobě jako v osobnosti zaujímají všechny tyhle věci určitý díl tvých myšlenek. A sex ho zaujímá jen díl a trofám si říct, že ne majoritní...“
„Ani nevíš, jak ti to dneska sluší... Ještě, když o tom tahle mluvíš...Jééžiš, vždyť to je Honza, nemůžu na něj takhle hledět...“
„...Tak proč zaujímá sex majoritní část díla umělců? A nemyslím jenom sex obecně, ale zvrácenost.“
„Věci, které lidi dělají nejsou zvrácené. Jsou lidské. A proč sex? Protože umění vychází právě z téhle části lidství a zejména to výtvarné disponuje obrovskými možnostmi zobrazovat právě toto. Ale to není hlavní důvod. Umění je totiž všechno kolem nás a to všechno zobrazuje to ostatní, když to tak řeknu, mimo sex. To není přesné a je to špatně řečeno,ale je to zjednodušené. Umění je třeba i desing a ten sex nezobrazuje. Prostě to, co se dostane do galerií je jenom taková část.“
„Jo, to je pravda. Ale pak nemůže platit, že všechno umění je erotické.“
„Asi záježí, jak tu definici pojmeš,“ a byla jsem si jistá, že na to mám chuť a velkou. Přiběhl David:
„Oni se baví o sprosťárnách!“ zvolal a dokonale mě tím iritoval.
„Řekl bych něco o tom, že Beethovenova Devátá taky není erotická, ale ten blb mě iritoval.“
„Text je slabší, ale ta hudba nezobrazuje nic jiného než erotiku, řekla bych ti, kdyby na mě takhle nehleděl.“
„Valčík je taky erotický. Proto máš možná pravdu.“
„Ovšem tak jak ho tancuješ ty moc ne...“
„Uznávám, že někdo může tancovat líp než já...“

Ale s Marcelem se tomu šoku smějeme dodneška. Ať žije Paul McCarthey! A ať žije Marcel!
(6)
JAK MĚLA MOJE TŘÍDA PŮLKOLONU

Bylo to hned po příjezdu ze Skotska. Spolužáci řekli, že musím přijít. Byl to už rok, co jsem chodila do tanečních sama a byla jsem si jistá, že si pamatuji už jenom blues a mambo. Ještě mi vždycky šel dobře jive, tak ten by mi snad mohl jít i tentokrát. Věděla jsem, že přijde Lang, protože Septima A chodí vždycky po skupinkách a jeho kamarádi se znají s pár holkama z mé třídy. Tak jsem s sebou vzala Honzu a ten s sebou vzal ještě jednu holku a pozval i Martina a nějak mi o tom zapomněl říct, nebo spíš bral jako samozřejmost, že se mnou Martin půjde. Martin se mi líbil, ale ne tak jako Lang. V něčem víc a v něčem zasé méně. Asi jsem ho měla ráda, ale nevím jestli tak, jako jsem měla ráda Langa, nebo jinak a vůbec jsem v tom neměla jasno. Už dlouho jsme s Martinem pomalu budovali vztah a byli jsme asi o něco lepší kamarádi, než kamarádi bývají. Bála jsem se, že by se mohli potkat.

Naštěstí nikomu nevadilo, jak moc špatně tancujeme. S Honzou i s Martinem to bylo hrozné. To, že jsme při tanci naráželi do ostatních jim asi vadilo, ale nám ne. Všichni ze třídy mě pozorovali a ukazovali si na mě. Jinak se to dalo přežít.
Jediný Tomáš stál po dvou vodkách vedle parketu, smál se a volal na mě: „Kamila, vole, nešlapej v jednom kuse tomu synkovi na nohy! Ještě, že jsem s tebou nešel do tanečních já!“
Pavel a Marcel se z pozice mých nejlepších kamarádů pozvali sámi i s tou holkou, která se Pavlovi tolik líbí. Všichni si mysleli, že si s nimi alespoň párkrát zatancuji. Nevěděli, že ten večer jsem tam kvůli Langovi, který přišel s celým svým gangem kvůli sestře jednoho z nich a jak jsem doufala tak trochi i proto, že jsem mu nezapomněla zdůraznit, že se na půlkoloně spolužáků stoprocentně ukážu. Lang byl vlastně jediný důvod, proč jsem nešla radši třeba do čajky než na půlkolonu svojí třídy. Chtěla jsem ho vidět a chtěla jsem s ním mluvit.
Měla jsem na ten večer s Langem své plány, které se velmi komplikovaly Martinovou přítomností. Ale naštěstí se Martin s Honzou zabývali spíš pivem a uměleckými díly v předsálí než mnou.
Než začal program, seděla jsem sama na židli a čekala na Pavla(ani nevím proč, asi jsem mu chtěla něco říct, než začne program). Přišel Lang sám od sebe a povídal si se mnou. Dokud ke mě nepřišla ta nejhorší z mých spolužaček. Tím Langa odehnala.

Napřed byla taneční exhibice. Pak si Martin nevšiml, že skončila, takže jsem zašla za Langem, chytila ho za rameno a něco mu řekla. Něco mi odpověděl a pak se zeptal: „Jdeš tancovat?“ Evidentně jednoduše nepochopil, proč jsem k němu přišla a dokonce ho chytila za rameno.
Pak jsme tancovali a přitančila jeho moje spolužačka s nějakým klukem a ten se ptal:
„Líbí se ti tahle holka, co s ní tancuju“
„Je tu tma a neznám ju. Nevím, asi jo.“
„A jsi ožralý jako hovado?“
„Jo... Já ale vůbec nevím kdo to je, Kamilo... Kdo jsi?“
„Neznámý člověk, jsem tu nebyl.“
„Ale už jste se seznámili," řekla jsem. Po tomhle rozhovoru jsem si uvědomila, jak moc je Lang opilý.

Pak jsem si šla povídat s Honzou a zjistila, že Martin šel na cigaretu a možná i pivo s někým od Langa ze třídy (Hrazdílkem o pět minut starším, jak jsem později zjistila). To byla výborná příležitost. Tancovala jsem s Langem nejkrásnější mambo mého života. Byl zpocený po rychlém tanci, asi polce nevím s kým. Celé mambo jsme si chvílemi zjednodušili jen na krok do strany, což je ta kontaktní část mamba. To od nebyl vůbec špatný nápad. Byl vážně hrozně zpocený a opřel si čelo o mé. Bylo to vlastně příjemné. Od té doby mě jiný tanec už nebaví a myslím jen na mambo s ním. Lang umí výborně tancovat (a mambo zvláště).
Během celého mamba jsem přemýšlela, co by udělal, kdybych ho políbila. Přemýšlela jsem, jestli mám. Konečně, určitě se mu líbím když mě k sobě tolik tiskne! Nakonec jsem nesebrala odvahu. Jen jsem ho hladila levou rukou po líčku a usmívali jsme se na sebe.

Pak se Martin vrátil z piva a podle toho jak dlouho to trvalo, tak na to pivo šli až na Kotvu a nebo byla dvě piva. Honza už na něj neměl čas, takže přišel zatancovat si se mnou a vůbec si mě hodně všímal, ale já tolik chtěla za Langem. Pak jsme stáli u vchodu do sálu a povídali si o Honzovi (drby...). Já se opírala o zeď a Martin se opírál rukou přese mě. Prošel Lang. Napřed tam, pak zpátky. Cestou tam se na mě díval a zpátky vůbec ne. Kdyby nebyl tak opilý asi by tomu přikládal jinou váhu, ale naštěstí jsem mu pak na icq napsala, že to byl Honzův kamarád, kterému jsem padla do oka.
Nerada lžu. Ale Lang má něco, po čem toužím. Nevím co přesně to je, ale moc se mi líbí.

Pak se Martin zase vytratil, když šli na pivo s Honzou.
Sedla jsem si k Langovi ke stolu a dlouho jsme si povídali až jsme skončili u digitálních hodinek. Radši bych šla tancovat, ale tohle bylo taky fajn. Pak se tančilo další mambo a Lang mi řekl:
„Pojď.”
„Fakt?”
„Jo. Půjdeme se podívat jak tancuje Péťa.”
„Kdo je Péťa?”
„Péťa Hrazdílek ode mě ze třídy.”
„To je jeden z těch dvou Hrazdílků, ne? Kterej to je?”
„Ten mladší. Ale oni vypadají oba stejně, to nesmíš řešit, Kamilo.”
Takže místo abychom šli tancovat jsme koukali na Hrazdu. Až po chvíli Lang řekl:
„Počkej, tohle není Péťa, ale jeho brácha. Tak na toho koukat nebudu.”

A pak přišli Martin s Honzou a stejně už byl konec. Půlkolona byl adrenalin, ale Martin nic neví a s Langem už se nikdy nepotká. Tedy doufám. Jediný problém je to, jak odešel od Hrazdy a nechal mě tam, nic neřekl a nechal mě tam. Třeba celou dobu věděl, že ten, kdo tam tancoval byl Hrazdílek o pět minut starší a chtěl se mě jenom zbavit. Nevím, co mám dělat.

(7)
JAK MI LANG DAL ZASE NADĚJI

Po půlkoloně začal nový maraton obav a myšlenek na Langa. Myslím, že jsem se cítila šťastná, když jsem na něj jen myslela a snila o něm. Měla jsem Martina a byla jsem spokojená, zároveň jsem si myslela na Langa a věřila, že je jenom a jenom jeho vina, že spolu nejsme. A snad to jeho vina opravdu byla.
Lang chtěl, abych šla s ním a ostatními po půlkoloně na pivo, ale měla jsem s sebou Martina a nemohla ho poslat domů, aniž bych šla s ním. Vzít ho za Langem do hospody by byla sebevražda. Každému je asi jasné, jak jsem Martina v duchu proklela. A Honzu taky, protože ho přivedl.
Když na mě Lang volal:Nechoď ještě, pojď s náma na pivo!" byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy byl ve vztahu ke mě aktivní. A tak mi došlo, že iniciativu má jedině, když je opilý.(Na mé závěrečné mi přišlo, že se chová odtažitě a vyhýbá se mi. Nakonec mi došlo, že je jenom střízlivý.)
Na pivo jsem nešla a věděla jsem, že je to chyba. Nevěděla jsem, co s tím a tak přišla ke slovu má stálá tříčlenná poradní komise(Pavel, Luboš a Honza) spolu s Marcelem jako externistou pro Langovu otázku. Vlastne jsem z posuzování situace s Langem postupně vynechávala Honzu. Tušila jsem, že by mi řekl něco jako „Neuraž se, Kamilo: Chuj s tym cypem."
Ve skutečnosti Honza napsal: „Ve vší úctě, Kamčo: Jdi do cypa s tím chujem Langovským.“
Pavel mi poradil pozvat ho na pivo jindy.
Luboš mi napsal:
„Já bych se s tím neštval. Prostě mu napiš, kdy máš volný byt.“
Marcel byl originální:
„Já ti nevím. Já bych na něj šel pomalu. Třeba by jen potřeboval víc času.“
Rozhodla jsem se poslechnout Pavla:
„Jinak sorry, že jsem s vámi nešla do té hospody, ale nemohla jsem. Jestli ti to vadí, můžeme dát jedno někdy solo.“
„Nevadí, já byl stejně úplně ztracený.“
To bylo evidentní odmítnutí. Kdyby o mě stál, nenechal by si to ujít. To mi potvrdili i Pavel s Lubošem (Pavel: "Jo, tak to nemá zájem. To by si nenechal ujít."), Marcel řekl, že si toho pozvání možná nevšiml.
O Lubošovi jsem ještě nemluvila. Luboš je další, který je ochotný poslouchat mé názory na život. Chodí s jednou mou spolužačkou, takže nemá vkus. Ale jinak je moc hodný a má překrásné vlasy.

„Jak to myslíš ztracený?“
„Nic se nedaří, všechno mě štve, škola, školní firma, učitelé prudí, florbal, do toho rozchod s přítelkyní.“
...(Nebyla jsem si moc jistá, co napsat, tak jsem chvíli přemýšlela, až napsal:)
„Promiň, musím už jít. Ahoj.“
A odešel. Po naprostém odmítnutí, které podle Luboše „Dává slovu ignor nový rozměr, jestli má vážně zájem a jenom si toho nevšiml,“ mi řekl, že se rozešel s přítelkyní.
Že přítelkyni má jsem věděla od jeho sestřenice, se kterou chodím kouřit na most, stejně jako jsem věděla, že to mezi nimi neklape. Ale že se rozešli byla i pro ni novinka a pro mě nová šance. To mi přece neřekl jen tak.
V tomto duchu jsem vedla dlouhé vnitřní monology na téma: Může být někdo tak slepý? Proč o mě nestojí? A co když má jinou, myslí, že o tom vím a proto mu nedochází mé návrhy?

(8)
JAK JSEM HLEDALA MARKA

Nechtěla jsem Langa potkat a zároveň se na to těšila. Potřebovala jsem, aby mi někdo půjčil kružítko a trojúhelník na písemku ze středové souměrnosti. Tak jsem se velkým obloukem vyhla Langově septimě A a sháněla někoho, kdo by mi pravítko půjčil.
Na chodbě stál jeden kamarád a měl kocovinu (každopádně nevypadal, že má kružítko). V átriu seděl druhý a zhulený (na pravítko taky nevypadal).
Řekla jsem si, že bude lepší shánět pravítko v nižších ročnících, protože je pravděpodobnější, že tam někdo ještě nevzdal nošení pomůcek. U biologické laboratoře mě málem porazil někdo, koho jsem viděla poprvé v životě, když utíkal před někým, koho jsem také viděla poprvé v životě. Zeptala jsem se jich, jestli mají pravítko, protože vypadali na nižší ročník. Zašli do své třídy a nějaké mi půjčili.
Ještě jsem potřebovala kružítko, protože ho neměli a byla jsem si jistá, že ho budu potřebovat. Napadlo mě, že moje kamarádky v septimě B ještě taky nevzdaly nošení krajně neužitečných věcí do školy a mohly by nějaké mít. Šla jsem pro kružítko do septimy B.
Marek je bratr té holky, která se mnou sedí v semináři v lavici. Jinak je to asi ten nejdivnější kluk, co znám. Chodí jako bez duše, s nikým nemluví a s nikým se nezná (a to je docela divné, protože ve škole se mezi sebou znají úplně všichni). Když na něj na chodbě promluvím, třeba se zeptám co je s jeho sestrou, že nebyla na seminář ve škole, tak si mě ani nevšimne. Musím na něj promluvit nahlas a zblízka. Nejspolehlivější je poklepat mu na rameno, ale to nedělám nikomu. Taky nemám ráda, když mi někdo poklepe na rameno a já to nečekám.
Seminář z konverzace z Němčiny je jediný předmět, kvůli kterému stojí za to chodit do školy. Jsou to jenom dvě hodiny týdně v pondělí. S Markovou ségrou sedím, protože jsme obě liché. To říkám záměrně, protože se mnou vůbec nemluví a sedí se mnou jenom tak. Prostě aby neseděla sama.
Jediný, o koho se Marek zajímá, je moje kamarádka z kvarty A, se kterou už přes rok chodí. Jak se k té holce vůbec dostal a sblížili se, mi vůbec není jasné.
Jen si představte někoho, kdo jenom mlčí a nevychází ze třídy, jak se seznamuje s nějakou mladší holkou ze školy. Ale to není moje věc a Honza jednou řekl, že je ta kvartánka kus, tak mu budu věřit.
Když jsem si šla vypůjčit kružítko do septimy B, potkala jsem Markovu holku postávat na chodbě. Dala jsem se s ní do řeči a začaly jsme se procházet po škole, hledat jejího Marka. Na kružítko jsem úplně zapomněla, když se mně zeptala, co mám pro jednu kamarádku k narozeninám a já zjistila že nic, navrhla jsem, abychom se na něco složily. Věděly jsme, že septimy mají seminář a Marek má společenskovědní, ale ne ve které učebně ho má. Tak jsme procházely školu a vyptávaly se všech, kteří by to mohli vědět, ve které učebně bude mít hodinu společenskovědní seminář. Někdo nám řekl, že v septimě A.
Vydaly směrem k septimě A až od bufetu, tedy z druhého konce školy. Povídaly jsme si a ona mezi hovorem řekla, že do té třídy nepůjde. Že se jich bojí. Je o dost mladší a septima A je septima A. Bála se, protože moc dobře znala histroky typu: jak Lang, Hrazdílkové a spol. namočili Ondrovi z jejich třídy do batohu, když ho nechal ležet v šatně u tělocvičen a někde se zdržel, zrcadla na záchodech ležela ve střepech a Lang a ostatní byli náhodou kolem.
Markova holka je moc příjemná holka. Nechápu o čem s Markem můžou povídat, ale to není moje věc a moc jim to přeji. Oba s Honzou ji máme rádi, každý z jiného důvodu.
Abych to zkrátila. Přišly jsme před septimu A, dveře byly zavřené a bylo ticho. Nebudilo to dojem, že by uvnitř někdo byl. Ona řekla rozhodným tónem, že tam nepůjde. Měla strach.
„Jsou divní! Nechápu jak mohli tehdy Ondrovi nachcat do batohu!“
„Situace k tomu vybízela... Poslední hodina, Ondra se někde zdržel, všichni už byli převlečení, batoh tam jen tak ležel... Všechny sešity a učebnice byly uvnitř. Jediný důkaz, že je to moč bude smrad, ale jinak si můžou všichni klidně myslet, že se mu rozlila lahev.”
„Ještě řekni, že bys mu taky nachcala do batohu!“
„Ovšem, že ne. Ale já nejsem ani Lang, ani ten týpek s modrou ofinou, ani ten v tričku s Che Guevarou...“
„Kdo je Che Guevara?“
„To je ten člověk, na tričku jednoho z nich... Kašli na to.“
„Nebo Hrazda, ten je taky drsný.“
„Kterého Hrazdu myslíš?“
„Vždyť jsou oba stejní.“
„Pravda.“
Nechápala jsem z čeho má strach. Konečně, žádný batoh u sebe neměla.
Jediné čeho jsem se bála já v souvislosti s touhle třídou, bylo potkat Langa jenom tak, kdybych měla vypadat, že ho vyhledávám a nemám k tomu žádný důvod. Vlastně ani nevím čeho přesně bych se měla bát, ale nechtěla jsem ho potkat. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Naštěstí potkat Langa ve společenskovědním semináři nehrozilo, má určitě matematiku.
Navíc jsem jí chtěla ukázat, že nemám strach. Takže jsem vzala za kliku a vešla dovnitř.
Prohlížela jsem lavice od zadních dopředu, zkoumala kdo v nich sedí a hledala Marka, abych ho poslala ven k ní. Byla jsem pyšná, že jsem v téhle třídě a nemám strach.
Když jsem přezkoumala očima všechny, kteří seděli v lavicích, všimla jsem si, že něco píší. Už fakt, že všichni seděli v lavicích mi mohl napovědět, co se děje. Pak jsem si všimla i své fyzikářky, jak něco vysvětluje první lavici. Došlo mi, že tady má schůzku studentská firma a vycouvala jsem. Ani jsem se neomluvila. Na svém ústupu jsem jen zahlédla Langova záda v bílé košili. Jenom mě napadlo, že je úžasný a pak jsem už jen doufala, že mě neviděl. Ale moje fyzikářka mě viděla. Nemá mě ráda. Často vynechávám laboratorní cvičení z fyziky, ani se nepokouším vyřešit fyzikální olympiádu a vůbec se v hodinách nevyptávám.

„Ty k tomu nic nemáš? Každou hodinu padne tak pět dotazů, ale ty vždycky mlčíš. Ty tomu ani nechceš rozumět!“ Všechny dotazy, o kterých mluvila jsou přihlouplé otázky lidí, pro které je fyzika jen jednou z mnoha zbytečných povinností, nebo ještě přihlouplejší formální dotazy těch, kteří se bavili a něco jim uteklo. A nejlepší dotazy jsou, když se oba tyto faktory zkombinují.
„Znamená to W2, že je ta práce něčím zvláštní?“
„Ne, to je nesmazaná tabule z minulé hodiny. Řekla bych omega dvě, při výpočtu hmotnostního zlomku v chemii. V našem dnešním vzorci práce vůbec nefiguruje, Bohumile.“
„Spas duši Kriste Ježíši, smiluj se v bídě nejvyšší a toho blba si někam odnes!“, recitovala jsem v duchu Erbena na příští hodinu literatury.

Vlastně jsem si tehdy byla jistá, že mě Lang neviděl. Jenom fyzikářka na mně vrhla moc zlý pohled.
„Nemá zájem o předmět ani žádné dotazy a ještě mi vpadne do schůzky firmy.“
A tak jsem byla venku a raději jsme s Markovou holkou odešly kus dál rovnou chodbou pryč od septimy A. Za sloupem jsem podlehla situaci a začala se cítit trapně. Sice mě neviděl Lang, ale viděli mě všichni ostatní a jejího Marka jsem stejně nenašla.
A bylo ještě hůř.
Z dálky jsme viděly, jak se dveře septimy A otevřely. A vyšel Lang. Bylo to jako špatný román. Vyšel, zase zašel. Pak zase vyšel a pak jsem se schovala za sloup. ("Je takový...nerozhodný,“ řekl o něco později Vítek, aby ho přede mnou shodil.)Bylo mi hrozně. A pak Lang prošel blízko nás ke schodům a aby to celé vypadalo nenápadně předstíral, že mě nevidí.
Markova holka mi pak řekla, že mě musel vidět, protože valil ty své velké Langovské modré oči na jistotu přímo na nás.
A tehdy jsem zjistila, jakou barvu očí Lang má.
„Proč byl tak rudý, když kolem nás utíkal ke schodům?“ ptala se.
„To nevím.“
„A proč dělal, že tě nevidí, když se znáte?“
„Moc se neznáme.“
„A líbí se ti?“

(9)
JAK JSEM VYSVĚTLOVALA PRINCIP TÍSŇOVÉ DHARMY

„Říká se tomu dharma. Znamená to, že každý tvůj čin, ať dobrý nebo špatný, na tebe nějak zapůsobí. V tomhle životě, nebo v tom příštím. Jednoduše dobro plodí dobro a zlo zase zlo.“
„Jasně, tomu rozumím, ale jak to s tím souvisí?“ nechápal Marcel.
„K tomu se chci dostat. Pro mimořádné situace v životě každého hinduisty platí něco jako tísňová dharma a ta znamená, že je dovoleno dělat něco, co je jinak zapovězeno.“
„A to jako znamená, že účel světí prostředky, to jsi měla na mysli, že?“
„Ne, já jen chtěla říct, že cokoliv se týká Danyho Langa si žádá zoufalé činy. Vždyť víš: Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.“
„Aaha! Tak to je od tebe moc chytré. Ale platí to jenom pro hinduisty a pokud vím, k hinduismu se nedá ani konvertovat...to je sice divný, ale čet jsem to.“
„Nedá, tak se musíš narodit, ta obec tě jinak nepřijme. Ale něco obdobného můžeš udělat i jako muslim: třeba, když z nějakého důvodu nemůžeš vyknat pouť do Mekky, tak stačí, když vykonáš dvakrát pouť někam jinam, zapomněla jsem kam, nebo třikrát někam do Libanonu a končí to tím, že vykonáš pouť stokrát někam na kopec za domem, který má jen trochu zavání ostatky někoho svatého.“
„Tak to je jasné. Když na to třeba nemáš prachy, nebo nemůžeš chodit, tak toho moc nenapoutíš.“
„A to je právě ta tísňová životní situace.“
„A pro tebe je tahle situace Lang?“
„Lang jako krizový faktor snad dokáže omluvit to, že za ním dolízám.“
„Ale myslím, že kdybys chtěla kvůli Langovi ošulit pouť do Mekky, tak by ti to Alláh neuznal.“
„O to se ho nikdo neprosil.“
„Já jen kdyby tě to napadlo. To víš, takový krizový faktor jako je Lang by mohl ospravedlnit i to, že žádáš Alláha o takový nesmysl, jako je odpuštění pouti.“
„Je fakt, že od ateisty by to bylo hoodně krizové řešení,“ napsala jsem jednou večer na icq Marcelovi, zasmáli jsme se a já šla spát.

„Musíš mu už konečně něco říct. Nebo alespoň něco přece udělej.“
„Co třeba?“
„Třeba mu jednoduše řekni, jak to cítíš. Není na tom přece nic zlého,“ radil zkušeně Pavel. O Pavlovi se rozhodně nedí říct, že by byl nějak zběhlý ve vztazích a vůbec si myslím, že neumí holce říct, že se mu líbí. „Když se budeš stydět, ničeho nedosáhneš. Jeho přece musí taky štvát, že se na tebe musí jenom dívat a ještě z dálky.“
„Děláš, jako bych ta brzda vztahu byla já. To přece není pravda. To on se mě bojí, já mu řekla, že se mí líbí. Musí to vidět, jsem si tím naprosto jistá.“
„Mám plán. Vezmi ho ke mě domů, opijeme ho a donutíme říct, co k tobě cítí.“
„Nebydlíš náhodou až v Brušperku?“
„Jo, v Brušperku.“
„A kdo si myslíš, že se k tobě v téhle zimě potáhne až do Brušperka? To můžeme i u mě.“
„U tebe to nejde, kdyby šel k tobě domů, bude mu jasné, že na něj něco šiješ.“
„Šiju?“
„Myslel jsem rozestýláš.“
„To je směšné. Stejně se mnou nikam nepůjde.“
„Jen to zkus.“

„Ahoj.“
„Ahoj, Kamilo.“
„Jak se máš.“
„Všechno mě štve.“
„Copak?“
„Ani se neptej.“
„Jsem se chtěla zeptat, co děláš v pátek.“
„V pátek jedu s k Hrazdovi na chatu hned po škole.“
„Aha.“
„A proč se ptáš.“
„Ale jen tak.“

„Tak to tě nechce. No jinak by m u přece došlo, že ho chceš někam vzít a zařídil by si to. A hlavně by se tak hloupě neptal.“
„Ty vážně umíš jednoho povzbudit.“

„Zkus se na to podívat realisticky,“ radil mi Luboš, „kdyby tě nechtěl, pošle tě do háje už dávno a nechová se jako idiot. Na druhou stranu, kdyby tě chtěl, tak ti něco řekne a nechoval by se jako idiot.“
„Ještě jednou. Kdybych se na to podívala realisticky, co bych viděla?“
„..já bych se na něj vykašlal.“
„To není odpověď na tu otázku.“
„Musí být na kluky a na tebe se jenom tak dívá, aby to před kamarády vypadalo, že se mu líbí nějaká holka.“
„Aha, díky Lubi, ani nevíš o kolik se cítím líp.“

„Musí mít nějaký problém. Já si o sobě myslím, že jsem docela empatický, ale nezlob se, vážně se nedokážu vcítit do nějakého zakomplexovaného magora.“
„Já nevím, tak jsi kluk, přemýšlej za jakých okolností bys jednal podobně.“
„Říkal jsem přece, že nevím, za jakých okolností bych jednal jako maniak, který se zřejmě ukájí tím, že utíká před svou objetí.“
„Eh... Mně se prostě líbí.“
„Tak za ním zkus dolízat víc, třeba to pomůže.“
„Já dolízám, i když je mi to hloupé.“
„Mě by to asi bylo taky hloupé, dolízat. Ale nic jiného ti asi nezbývá.“
„Dokážu to před sebou logicky obhájit.“
„Jo? A jak?“
„Říká se tomu dharma. Znamená to, že každý tvůj čin, ať dobrý nebo špatný, na tebe nějak zapůsobí. V tomhle životě, nebo v tom příštím. Jednoduše dobro plodí dobro a zlo zase zlo.“
„Jasně, tomu rozumím, ale jak to s tím souvisí?“ nechápal tentokrát Pavel.

A tak to pokračovalo dál a dál, až jsem princip tísňové dharmy vysvětlila všem svým kamarádům.

(10)
JAK BYL VE ŠKOLE DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

„... aha. To neklapne. Ten den budu v práci.
„Tak nám alespoň napiš článek na web, když už nemůžeš přijít.” Zaslechla jsem, když jsem procházela do školní knihovny kolem Honzovy třídy. Honza vysvětloval Langovi, že na zájezd do Osvětimi, který pořádá studentská firma, nemůže jet a Lang se snažil zbavit části svých povinností šéfa tiskového oddělení. Honza na výrobním opravdu nemá za úkol psát žádné články.
Procházela jsem zpět s vypůjčeným Morgensternem a Honza ještě stál před třídou.
„Ten tvůj idol teď zřejmě hodlá místo chlastu pít moji krev!”
„Myslíš Langa?”
„Nezkoušej na mě tu svou falešnou účast, prostě řekni, že mě lituješ, to vyzní upřímněji.”
„Upřímněji? Závidím ti. Se mnou Lang moc nemluví.”
„Myslíš, že když po něm pojedu jako ty, že se mnou taky přestane mluvit?”
„Myslím, že když mu zkopíruješ, co jsem mu napsala já, tak se ti bude vyhýbat velkým obloukem.”
„Co když mě tajně miluje a začne se červenat, kdykoli mě uvidí, jako to má s tebou. Co pak?”
„Pak na tebe budu žárlit.”
A smáli jsme se.
Šla jsem dál a z toalet vyšel Lang s ofinou učesanou tak, že jsem poznala, že právě hleděl do zrcadla. Vyšel těsně přede mnou a vypadal tak překlapeně, že mě vidí, že to nemohl předstírat.
„Honza říkal, že za tebe musí psát článek.”
„Ten tvůj kámoš mě pěkně štve! Na firmu kašle, my to s Hrazdou děláme i za něj a on to ještě komplikuje, protože nikdy nikam nepřijde.”
„Nemyslí to tak. On nemá tolik čas a tu firmu bere tak, že se potřebuje naučit psát smlouvy a to ostatní máte udělat vy.”
„Hmm... Tak já musím jít. Měj se,” řekl. Asi se potřeboval jenom vynadávat.
Šla jsem dál ke schodům ke své třídě. Schodiště, kterým obvykle chodím bylo uzavřené kvůli rekonstrukci. Dělníci mi tu mříž před schody postavili těsně před nosem. Stáli za mříží a smáli se.
Otočila jsem se zády ke škodolibému dělnému lidu a šla k jinému schodišti. Musela jsem projít zpátky, kolem Honzovy septimy B, kde Honza ještě pořád seděl na parapetu.
„Zanadával si?”
„Jo. Jako ty. Všiml sis, že dneska ve škole pořádně zatopili?”
„Jo, dneska je Den otevřených dveří, tak se topí. On je hrozný. Špulí na mě ten svůj ret, sám dělá pro firmu jenom weby a ty stojí za houby. Úplně na něm vidíš, že by to rovnou vzdal a šel se ožrat.”
„Asi máš pravdu. Je takový...”
„Máš ho vážně ráda? Já jen, že jestli ano, měl bych s ním začít vycházet dobře.”
„Mám ráda tebe. Nemusíš, hele, stejně z toho nic nebude.”
„To docela rád slyším.”

A pak byl Den otevřených dveří. Po škole jsem něco snědla a vrátila se do školy. Musela jsem do laboratoře fyziky udělat pár pokusů, protože jsem dost chyběla na laboratorním cvičení.
Začala jsem měřit hustotu. Postup je velice jednoduchý, problém je v tom, že na vás všichni zírají a vyptávají se, co to děláte, proč to děláte, co to pro vás znamená, jak bude vypadat výsledný protokol a proč to měření vlastně provádíte, když máte protokol od spolužáka. Dva metry od vás stojí profesorka fyziky a hlídá loajálnost vašich odpovědí vůči naší škole.
„Proč to děláte, když by to mohlo být jednodušší prostě opsat z tohohle spolužákova protokolu, který máte vytištěný a jen trochu pozměnit čísla.”
„Vydíte tu paní támhle? Tak ta si dá moc velký pozor, abych to právě takhle neudělala.”
Pak přijde budoucí primán:
„Je to zábavné?”
„Pro někoho moc, ale já bych radši dělala něco jiného.”
„Tak proč to děláte, paní?”
„Aby to bylo spravedlivé pro všechny, je důležité aby to měření všichni provedli.”
„A co když mě to taky nebude bavit?”
„Tak to nějak přežiješ a až doměříš, půjdeš pryč a budeš dělat něco zajímavějšího. Ale možná tě to bude bavit.”
Pak se vynoří Vítek, který spolu s ostatními z firmy provádí příchozí po škole:
„Támhleten člověk se mě zeptal, jaký důraz klademe na téhle škole na výuku literatury, zejména v období generace ruchovců a lumírovců. Co mu mám ksakru říct?”
„Řekni, že ředitel je češtinář a vybírá kvalitní češtináře a důraz je kladen na všechno důležité, zejména lumírovce a to druhé, cos říkal.”
„Ředitel je matikář!!”
„Víš, to ty, vím to já...”
„Ok, chápu.”
Měřila jsem dál, dokud nepřišla Markova holka, která taky prováděla, ale na rozdíl od Vítka naprosto dobrovolně. V jejím věku jsem taky prováděla.
„Tamten pán, se mě ptal, do kolika hodin se tady tak obvykle učí v maturitním ročníku a já to nevím.”
„Řekni, že obvykle tak do pěti i s doučovacími kroužky a očekávej zděšenou reakci. Jedno ti řeknu, když se ten rodič takhle divně vyptává, tak je skoro jisté, že je to šťoural, který pracuje někde v kanceláři a jeho dítě se sem beztak ani nedostane. I když teď jsou ročníky slabší, co do počtu dětí.”
„Je pravda, že nevím, jestli by se rodič někoho z mé třídy takhle vyptával. Možná pan Přecechtěl a to je tak všechno.”
„Tak vidíš. Taky nevím, kdo z rodičů z mé třídy...”
Pak jsem měřila dokud nepřišel Martin.
„Jak to jde a kdepak najdu Honzíka?”
„Honzíka tak možná v práci, ale spíš je doma a nedělá nic a mě to docela jde...”
Vítek: „Dám ti stovku, když budeš provádět místo mě a já si tu budu moct v klidu měřit!”
Malá holčička: “Na co je tahle křehká skleněná věc, slečno v plášti.”
„Nejsem si úplně jistá, maličká, paní učitelka mi to dala, že prý to budu potřebovat, ale nevím k čemu bych měla.”
Zvuk, jako když se rozbije něco skleněného.
„Víťo, máš jediněčnou šanci sehnat si smeták a zůstat s ním tady v laboratoři.”
„Já snad půjdu radši provádět, vypadá to, že už chtějí jít dál.”
„Martine, měř. Já jdu sehnat nějaký smeták a ty nesahej na ty střepy, maličká, pořežeš se.”
„Cože mám dělat tady s touhle věci? Nevím, ale pokus se ji netozbít.”
Lang přišel k Martinovi právě, když jsem klečela pod stolem a zametala. Asi mě neviděl a na Martina se nemohl dívat.
„Děláš to blbě, potřebuješ takovou malou skleněnou trubičku, jak se to jen jmenuje...”
„Jo, Kam, myslím, že už vím na co byla ta křehká skleněná věcička.”
„Ahoj, Dany, myslíš tohle? A zvedla jsem větší kousek střepu.”
„Myslím, že to změříš i bez toho. Musím jít.”
„To byl pěkně divnej týpek.”
„Honza ho taky nemá rád.“
„Asi vím proč. Napřed házel machra, že to měřím špatně, pak nevěděl jak se jmenuje tahle rozbitá věc.“
„Já to taky nevím.“
„A pak zrudl a utekl.“
„Je vlastně docela fajn.“
„No, má lásko, musím jít do bubínků, chtěl jsem tě jenom vidět. Zavolám ti večer.“
Odešel. Za chvíli přišel znovu Vítek.
„Už bude konec. Asi mi upadnou nohy.“
„Tak si na chvlku sedni.“
„Jsi má záchrana.“
„Jsem frustrována řadou hloupých otázek.“
„Potřebuješ obejmout?“
„Dobrý pokus.“
(Zvuk, jako když padá něco tak metr sedmdesát vysokého a v pádu shazuje fyzikální pomůcky k měření rychlosti, tedy kovovou kuličku a dřevěnou kolejnici podloženou knihami do polohy nakloněné roviny.)
„Hele, Lang,“ řekl Vítek, „Dany, já asi chcípnu, vole, to se mi celé jenom zdá.“
„Já asi taky, kurva vole, to je banda trotlů, do píče.“
Pomyslela jsem si, že by bylo dobré pokusit se vyrovnat se jim jako vrstevníkům a vypadal před Langem jako průměrný člověk.
„Chuj s tym měřením,“ řekla jsem.
„Být tebou, už se na to dávno vyseru,“ řekl Vítek a Lang vypadal, že si mě všiml a řekl:
„Ahoj, Kamčo!“
„Ahoj.“
„Kamčo, co máš ve skutečnosti s Lubošem? To přece není jenom tak, že spolu tak často mluvíte.“
„S tebou už dneska mluvím potřetí a taky spolu nic nemáme.“
„Zatím. Ne, legrace, ale tak pravdu.“
„Ne, vážně, proč mluvíš s Víťou dnes už potřetí?“ dožadoval se Lang vysvětlení.
„Nic s Lubošem nemám, jsme kamarádi,“ odpověděla jsem Vítkovi a než jsem stačila pokračovat, byla Lang pryč.
„Řekni pravdu, co máš s Langem.“
Ozvalo se ve mně hluboké zoufalství a cítila jsem jak moc chci za Langem běžet. Pak jsem přemýšlela, co říct Vítkovi, protože pravdu neměl znát. Vzpomněla jsem, co mi jednou řekl Honza:
„Ve vší úctě, Víťo: Jdi do cypa s tím chujem Langovským.“ Zasmál se.
„Je takový... nerozhodný,“ řekl.
„Můžeme pokračovat,“ volala korpulentní paní, kterou Vítek provázel po škole.
„Ano, ano,“ řekl a odešel.
Pak bylo šest hodin a Den otevřených dveří končil. Už tak od pěti nikdo nepřicházel, ale všem se v šest moc ulevilo. Objednala se pizza a lidi z firmy mi řekli, abych tam s nimi zůstala a uklízela, protože jsem jejich kamarádka a já neumím nikomu říct ne.
Tak jsem uklízela. Schovali jsme prospekty z nástěnek, odnosili lavičky a zhasli světla. Pak jsme se vrátili do átria. Lang a ostatní mezitím uklidili tělocvičny, hudebnu, učebnu výtvarné výchovy a taky posilovnu. Taky zhasli všechna světla a sešli do átria.
V átriu se na mě Lang podíval a já věděla, že už ve škole nevydržím ani minutu. Omluvila jsem se, rozhloučila a odešla. Celý večer jsem myslela na Langa, jak hledá pod laboratorním stolem kovovou kuličku k měření rychlosti, zvedá dřevěnou kolejničku a omlouvá se někomu z druhé A, který pořád ještě stojí u stolu se zapnutými stopkami a snaží se změřit dobu, za kterou sjede kulička v kolejničce až ke kovové zarážce a musela jsem se smát představě, že on mě nejspíš pořád vidí se střepy na lopatce a na kolenou u stolu.
(11)
JAK SE PŘEDE MNOU ŠÉF LANGOVA GANGU RADŠI SCHOVAL

Tohle je jedna z mých oblíbených historek.
Jak řekl Marcel, třeba potřebuje Lang čas. Navíc je stydlivý, na to nesmím zapomínat. Rozhodla jsem se dát mu čas a netlačit na něj. Ale pochybnosti rostly každý den a čekat na zázrak je těžké. Věděla jsem, že přijde na závěrečnou v tanečních mé třídy, ale ta byla ještě daleko. Nenápadně jsem mu naznačila, že mě ignoruje:
„Víš čeho jsem si všimla?“
„Ne.“
„Ty na mě ve škole úplně kašleš.“
„Ne jen na tebe. Asi kašlu na všechny. Ve škole zvlášť.“
„A taky jsem zjistila, že z tebe jde strach“
„Ale nejde. Nechci tak působit.“
„Možná je to tím, že se nikdy nezastavíš a projdeš.“
„Taky se možná trochu bojím.“
„To mě štve, jinak jseš docela fajn.“
„Nechci aby ze mě šel strach. A ještě se sám stydím.“
„Taky se tě nechci bát. Mě se Jinak docela líbíš...,“ napsala jsem a mohla napočítat do pěti a byl offline.
Tak jsem přešla do invisible a ještě asi hodinu a půl na něj čekala. Neobjevil se.
Zmatkovala jsem. Možná se jen lekl, ale možná mě nechtěl odmítnout, urazit a nebo nevěděl, jak má odmítnout.
Druhý den jsem řekla Marcelovi, co se stalo a on se smál:
„Všichni se bojte, tahle škola má nového postracha. Je to holka a šéf gangu septimy A se před ní schovává. Hele, ber to tak, že je to lepší, než kdyby se před tebou na závěrečné schoval třeba na záchodě. A pak, většina lidí si myslí, že ten gang vede Hrazdílek o pět minut starší. Nebo ten teplouš, v jednom kuse nosí tričko s Che Guevarou...“
„Vím koho myslíš. Ale je to Langův gang.“
„Nesmysl. Lang se za ten Gang jenom schovává. Jako všichni z té... zvláštní třídy.“

Pavel se tomu smál a řekl, že jsem tragéd.
Lubošovi jsem napsala, že jsem udělala hroznou chybu-naprosto jsem vyděsila Langa. Honzu jsem vynechala.
Honza prostě nechápal, co na něm vidím. Stejně jako všichni kteří Langa znali. Honzův názor mi byl naprosto jasný. Vadil mu Lang jako osobnost, vadilo mu, jak moc pije a kdo to vůbec je.
A Luboš napsal:
„Já už bych se na něj vykašlal. Je buď vážně divný, nebo nevím!“ Ale Luboš by ho na mém místě nechal být už dávno, to jsem věděla.
Navzdory názoru své stálé poradní komise jsem se rozhodla Langovi se omluvit.
Nejlepší by bylo omluvit se druhý den, ale stalo se to ve čtvrtek. Lang má totiž pravidelný režim pití. V sobotu vyspává páteční noc, v neděli tu sobotní a v pondělí ve škole je pořád nevyspaný. Stejně jako oba Hrazdílkové, kluk s tričkem s Che Guevarou, kluk, kterému není vidět do očí pod výraznými nadočnicovými oblouky, kluk s modrou ofinou a další. Navíc to znamená, že v pátek ani v sobotu ho na icq nezastihnete. Někdy bývá online, ale prostě není doma. Chvíli mi trvalo ten systém pochopit. Od té doby nemám v pátek ani v sobotu snahu psát mu. Vlastně jsem zjistila, že takhle pít je běžná věc. Dělá to každý, kromě mně, Luboše, Martina, Marcela a Honzy(dělají to i Pavel, nebo Míra, můj šéf z práce.) Takže jsem se loučila s myšlenkou, že ta omluva vyzní dobře. V neděli nebo pondělí mi to přišlo hloupé. Tak jsem to alespoň zkusila:
V pátek jsem napsala jenom:
„Jsi tu?“
„Jj, ahoj.“
„btw. Nevím co mě to včera napadlo, sorry.“
„V pohodě. Mě spadl net.“
...
„Promiň musím už jít, zítra ti napíšu. Ahoj,“ a byl pryč. Zastihla jsem ho těsně než šel do hospody.
Možná jste si všimli, že byl aktivní. Řekl, že mi napíše. To nikdy před tím neudělal a ani to nikdy neřekl. Zase jsem měla naději. V sobotu jsem musela do práce (teda do práce...slavili jsme výročí otevření obchodu.) takže mi Lang nenapsal (a ani nemohl), až v pondělí nebo tak někdy jsem zase napsala já jemu. (Jako obvykle.)

(12)
JAK JSEM STUDOVALA MODERNÍ DĚJINY MOZAMBIKU

Je velkým přínosem chodit do školy. Často se sice učíme informace, o jejichž praktické použitelnosti mají mnozí spolužáci pochyby, ale většinou se učíme samé zajímavé věci. Třeba nedávno jsem dostala úkol do zeměpisu (trochu za trest...). Referát na téma moderní dějiny Mozambiku.
Teď dávejte moc dobrý pozor, co vám řeknu. Mozambik je vážně úžasná země!
S Tomášem jsme se ve škole bavili o americkém způsobu života. Jak ho vidíme, co o něm tady v Evropě víme a jestli je nám sympatický. Od té doby Tomáš vždycky řekne:
„Amerika je nejlepší!“
„Jo! Ale až po Mozambiku.“
Mozambik je jednou z vůbec nejzaostalejších částí ekumeny. O tom jsem přesvědčená. Je to bývalá portugalská kolonie osvobodivší se až roku 1975, aby se přiřadila mezi země Východního bloku a stala se jednou z lidových republik. V její ústavě byla na dlouhou dobu ustavena FRELIMO (Fronta za osvobození Mozambiku) jako jediná politická strana v zemi.
Podle mě je něco téměř magického na tak nedávné historii, jejíž kontext je natolik jasný, a o které před tím nikdo, koho znám, neměl ani ponětí.
Devadesátá léta proběhla v duchu budování demokracie, která je dnes podle mezinárodních měřítek jen částečná. Odklon FRELIMO od marxistické ideologie proběhl oficiálně roku 1989. Odklon faktický probíhal ale jíž dříve. Mozambik zoufale potřeboval pomoc západních zemí své rozvrácené ekonomice. A soukromé podnikání členů strany bylo běžné.
Jinými slovy byli rychlejší než my, a přestože měli velmi prozaické důvody, je to ostuda.
FRELIMO vládne dodnes v poloprezidentském systému a nemá vlastně žádného velkého konkurenta. Opozici tvoří jen RENAMO. Trochu politici, trochu partyzáni... Vítejte na jihu Afriky!
Na moderní historii Mozambiku mě nejvíce fascinuje představa zřizování „družstevních farem“ na území domorodých kmenů, které o komunismu nikdy neslyšely a v nejhorším případě (který ale není nijak vyjímečný) užívají jazyky, kterými se možná dorozumí jednotlivé kmeny mezi sebou, ale rozhodně mu nebude rozumnět portugalský kolonista, ani představitel politbyra z Maputa, natož mesiáš komunismu z SSSR. A traktory... Chtěla jsem říct, že ten domorodci před tím nikdy neviděli, ale nalijme si čistého vína, Sověti traktorů na rozdávání moc neměli a do Mozambiku teprve ne.
Věřím tomu, že přijde den, kdy budou všichni obyvatelé téhle planety znát funkci traktoru.

(13)
JAK JSEM SE SNAŽILA VYJÍT S OSTATNÍMI

Kluk v tričku s Che Guevarou (vlastně ho tehdy na sobě neměl, ale nemám jak jinak ho odlišit, nevím jak se jmenuje) otevřel dveře dívčích toalet a vhodil dovnitř lahev litrové Kofoly. Přirozeně jsem stála ve špatnou chvíli na špatném místě a lahev v letu tečovala mou levou nohu.
„Au,“ konstatovala jsem. Vystrčila jsem lahev nohou ven ze dveří, kde už čekal kluk z kvarty a děkoval mi.
„Tamten typek mi ji prostě vytrh a hodil ji na holčičí hajzlíky. Fakt vtipný. Už sem normálně myslel, že jsem bez pití.“
„Mě trefil do nohy,“ ve skutečnosti nezúčastněně jsem mu projevila svou účast.
Před časem jsem pochopila původ svých depresí. Měla jsem jen pár kamarádů v septimě B a i s nimi vztahy chladly. Škola byla plná lidí, kterými jsem v hloubi duše pohrdala a zároveň jsem se snažila chápat je.
Neměla jsem ve třídě žádné kamarády a tak jsem se rozhodla více se věnovat lidem se své třídě, vyrovnat se jim, aby mě pak mohli vzít mezi sebe. Když se bavili o jedné třídní akci, projevila jsem účast, přestože mě průběh vůbec nezajímal. Naopak, vnitřně se mi protivil:
„A kdo se nejvíc zlískal?“ (Výraz zlískat se znám od Tomáše a myslím, že jsem ho výborně užila.)
„Hej, ja nevim. Ja si z toho nic nepamatuju.“
„Ale Bohouš se schovával za závěs a řval, že se bojí zelenofialových týpků ve žluté raketě.“
„To není pravda, kdybych něco takovýho dělal, pamatoval bych se.“
„Já seděla Davidovi na klíně a zpívala Kaťušu.“
„Já oblímala na ulici upe cizího synka, ne.“
„Toho si upe pamatuju, smrděl upe do dálky.“
„On ale smrděl až po tom, co začal hledat s Tomášem v popelnici Bohouše.“
Připadala jsem si hloupě a tak jsem přemýšlela, co jen říct.
„To pak smrděl aji Tom.“
Co by na mém místě řekl Pavel?
„Zažil jsem horší kalby!“
„Jedna popelnice?“
„Popelnice?“ zeptala jsem se.
„Ale tak, Kamila...Jsem nevlez do popeláku. Bohuš se upe schoval a my se tam jenom koukli, jestli tam není.“
„Já se jednou na kalbě zkoušel schovat do botníku. Teda údajně.“
„Jednou mi opilý kámoš zkoušel velikost Bohouše.“
„Bohouš...A kde byl?“
„Já nevim, Kamila. Kajsi v řiti prostě.“
A jindy jsem se zkoušela zapojit do debaty čistě dívčí.
„Ten můj mi včera řekl, že ...(šepot do ucha třetí holky, abych nemohla slyšet)“
„A šlas pak za ním?“
„Ne, já musela počítat úkoly do fyziky. Pitomá škola.“
„hihi...Chudák. Víš jak mu to musí chybět?“
„Já mu klidně, ale tak on...no...no a pak mi napsal, že...(šepot)“
„Ne? No a ten můj mi jednou řekl, že mám ty...(zbytečný šepot).“
„Já Adamovi jednou řekla, že má prostě...(zcela zbytečný šepot).“
„A co ty, Kamčo, co pořád děláš?...hihi“
Co by teď řekl... Nějak mi chyběl kamarád se zkušenostmi v daném oboru.
„Já...jednou se můj Martin tak zlískal, že se schoval za popelnici a čekal, jestli ho budu hledat uvnitř.“
„Tyyyy jo. Já si jako myslela, že jsi kalič, ale takhle.“
„A co nejradši piješ, Kami?“
V této souvislosti se mi poněkud zcestně vybavilo, že moje babička jednou řekla mému malému bratranci:
„Nevím, co pije moderní mládež, ale ty budeš pít čaj,“ když se dožadoval džusu.
Já netvrdím, že jsem nikdy nepila, vlastně jsem pít přestala, když jsem zjistila, co to se mnou dělá, ale nevěděla jsem co říct.
„Já se neptám co, ale s kým.“
„Hmmm...“
„Jo tak.“(A bylo evidentní, že jim to vůbec není jasné, co jsem svou odpovědí mínila a že tohle nebyla správná odpověď vzhledem k mému záměru sblížit se s nimi.)
„Vlastně jsi s námi nukdy nikde nebyla... Hlavně nechoď nikam s Bohoušem, to je ožrala až hrůza...Jdeme v sobotu do Pegasu. V osm, určo přijď.“
„Jo, snad mi to vyjde.“
Matně jsem tušila, kde je Pegas a jistě věděla, že nikam nepůjdu.
Taky jsem viděla, že zkoušet přetvařovat se nikam nevede. Ubíjí to mě i je a stejně mi pořád vadí to, jací jsou. Ale být sama sebou by bylo horší, nevzali by mě mezi sebe vůbec a být úplně sama nemůžu a nechci. Zvolila jsem dále střední cestu. Musím s nimi vycházet.
Problém byl v tom, že takhle jsem vnímala skoro celou školu. Ať jsem mluvila s kýmkoli, hledala jsem schůdnou střední cestu.

Noha nad kotníkem mi začala nachovět a trochu bolet. Honza řekl, že se nad to musím povznést a že by mě objal, ale všichni by měli hloupé řeči.Přijala jsem slovní obětí a pomohlo mi to. Noha ale nachovela dál.
Přišla jsem do třídy, kde hráli David s Jakubem na honěnou a vstoupila jsem právě do Jakubovy trajektorie, po které zatínal své svaly i mysl (poněkud prostší, jak mě občas napadne, ale takové myšlenky já si nepřipouštím) k chycení a následné rvačče s Davidem.
A jak tak běžel, vrazil do mě a kopl mi do levého kotníku, až mi vyhrkly slzy. Vyšla jsem na chodbu. Prošel Lang a upřel ke mně své modré oči v poloprázdném výrazu Langovské tváře jako by říkal:
„Nehlas se ke mně, ale soucítím s tebou plně.“ Bylo to podobné, jako když jsem projevila účast nad neštěstím terciána s Kofolou.
Prošel Luboš v bílém tričku anděla a litoval můj nachovějící kotník. Přišel Pavel v košili barvy krve a řekl, že v bufetu už vyprodali všechnu Kofolu, ať si to jen představím. Lang prošel zpátky a modř jeho očí se mi v mysli slila s Lubošovým bílým tričkem v nebeskou modř a s Pavlovou košilí v nach mého kotníku.
Přišel Marcel v černém a řekl, že kluk v tričku s Che Guevarou hodil nějakému terciánovi pití na dívčí záchody, že to viděl. Luboš odešel, protože nemá Marcela rád, Pavel odešel, protože mi sdělil, co nutně potřeboval a Lang už byl dávno pryč, protože jen prošel.
„To nebyl tercián, byl z kvarty.“
„Jak to víš?“
„Je ze třídy od té holky, která chodí s Markem od Langa ze třídy.“
„Špionáž!“
„Přehled!“
„Dám si na tebe pozor. Jenom mi to ještě vysvětli, není mi to jasné. Prostě znám jednu holku z té kvarty, kam chodí ten kluk s Kofolou.“
„Jak s tím souvisí Lang? A kdo je Marek?“
„Oba chodí do třídy s klukem v tričku s Che Guevarou. A jeden z nich chodí s tou kvartánkou...Marek, ne Lang.“
„Není úchylné, že kluk ze septimy má holku v kvartě?“
„Je jí patnáct.“
„Vždyť říkám, že je to úchylné.“
„Možná na tom něco bude.“
Proběhl kluk v tričku s Che Guevarou, který na sobě právě měl jiné tričko a usmál se na mě, jako bychom byli kamarádi už roky. Usmála jsem se taky a tiše nechápala variabilitu vztahů u nás ve škole.

(14)
JAK JSEM POTKALA MICHAELA

Chodím do knihovny v centru, tam kde je Aréna a Čajka U Sýkorova mostu. Mám to blízko z práce a občas si po knihovně zajdu s Langovou sestřenkou zakouřit na most. Venku ještě nezačalo sněžit a já stejně už nosila dlouhý kabát. Bylo zima, nepříjemně, nevlídno, Lang o mě asi nestál a nestál o mě asi ani nikdo jiný.
Hledala jsem v knihovně Paměti diplomata Jaromíra Kopeckého pod písmenem K, nebo mezi životopisy, vlastně už ani nevím (mimochodem tu knihu můžu jen doporučit). Zamyšleně jsem šla okolo regálu a četla jména autorů a kledala Kopeckého, když jsem vrazila plnou silou do kluka, který se nějak vynořil vedle mě. Měla jsem pocit, že se tam objevil přesně ve chvíli, kdy jsem do něj vrazila. Omluvila jsem se a bylo mi hloupě. Usmál se a už si mě nevšímal.
Pak jsem hledala dál a nevím jak se to stalo, stál najednou na druhé straně regálu. Zvedla jsem oči v místě kde chyběly knihy a přemýšlela, kde se tam vzal, když si všiml, že na něj zírám. Sklopila jsem oči a předstírala, že tam snad ani nestojím, ale všimla jsem si zděšeného překvapení a rozpaků v jeho očích, když mě viděl, takže mi bylo dvakrát trapně.
Pak zase nevím, co se stalo, ale najednou stál ten kluk zase vedle mně a začala jsem si říkat, že má docela milý obličej. Z druhé strany se přitočil nějaký další kluk. Najednou se ten cizí kluk otočil a vyrazil mi při tom z rukou životopis Juscelina Kubitscheka da Oliveiry(taky jsem ho později přečetla a také ho můžu všem doporučit). Juscelino se v letu zavřel a dopadl na nohu tomu sympatickému klukovi. Měl na noze tenkou botu, protože ještě nezačalo sněžit, a tak ho to muselo alespoň trochu bolet. Ten kluk už to nevydržel. Řekl: „Ty jseš ale vážně nemehlo!„ a odešel.
Zůstala jsem tam stát s tím nemehlem, kterého to byla vina. A to byl Michael.
„Promiň, nechtěl jsem. A omlouvám se i za toho nevychovance. Nebyla to vůbec tvá vina.“ Vypadal vyděšeně a hloupě a jeho výraz mě dokonale zmátl. Měl vysoké čelo jako Honza, ale neměl vlasy vyčesané tak podivně nahoru jako Honza. Měl tak zrzavé vlasy, že člověka hned napadne, že si je určitě barví. Když viděl jak zmateně stojím, zvedl Juscelina a podal mi ho. Vzala jsem si ho a řekla něco v tom smyslu, že jsem do toho hrubého kluka vrazila už předtím, proto už to asi nevydržel. Představil se: Michael Schumann. Po tom, co se představil jsem pochopila, co mě fascinovalo na jeho řeči. Mluvil výborně Česky, se skutečně sotva zřetelným německým přízvukem. (Jak už jsem jednou řekla: jediný důvod proč chodím do školy je seminář konverzace z Němčiny a Michael vypadal, že se mnou bude vést konverzaci i jindy než jen v pátek 10:40-12:20.)
Chvíli jsme se bavili o Juscelinovi. On už ten životopis četl. A pak se zeptal, jestli bych neodmítla pozvání na kávu. Neodmítla jsem. Neměla jsem sice moc času, ale na jedno kafe to bohatě stačilo.
Mluvil o své kapele. Že má dokonce šest členů a ještě nějaký malý tým kolem. Co hrají, kde hrají a jak to s nimi vypadá v Boom cupu. Pak mě pozval na jeden koncert a vyměnili si e-mail a pak i telefon.
Pak mi řekl, že má od nás z obchodu bicí a taky kytaru.(Tak to jsem měla asi zrovna volno.) A že chodí do školy s Martinem a že se s ním zná a chodí spolu každý pátek na pivo.(Já myslela, že Martin pivo nepije... Asi si to s někým pletu.) A tehdy jsem si uvědomila jak malé je Ostrava město.

Pak mi vyprávěl, že jeho maminka Němka má doma asi milion nahrávek Vídeňské filharmonie a reprodukce od Dürera a Friedricha. A já mu vyprávěla, že mám doma vlajku Evropské unie (Kdysi jsem ji dostala od Míry k narozeninám. Víte, někdy je opravdu lepší vymyslet, co vám mají ostatní k narozeninám koupit.) a pak jsem mu taky vyprávěla o moderních dějinách Mozambiku. Tentokrát vypadal dost zmateně on. Evidentně ani netušil kde Mozambik je a tušit to vlastně ani nechtěl. Ten vtip s vlajkou EU mu taky nepřipadal vtipný. (Vlajka EU k narozeninám byla lepší, než když mi dal Míra k Vánocům Ecovy Dějiny krásy a krabičku připínáčků a řekl, že to dokonale vyjadřuje city, které ke mě chová. Záměrem bylo, aby to nedávalo pražádný smysl, jak si čtenář jistě hned povšiml.
Vlastně si myslím, že ostatní lidé, kteří pracují v hudebninách jsou zvláštní a mám z nich dokonce strach. Myslím, že vedou obscénní životy a když ne životy, tak alespoň řeči. Pokaždé, když jdu v nějakém cizím městě koupit památeční trsátko pro Martina, mluví o daních, nebo nemluví vůbec. Na Petra, který pracuje v obchodě když tam nejsem ani já, ani Míra už to taky přichází. Tuhle mi řekl:
„Svět by byl mnohem lepší, kdyby se neplatilo sociální a zdravotní pojištění.“
„Co je to ksakru sociální pojištění a proč o něm mluví zrovna, když oprašuji saxofon?“
„Možná, kdybys bydlel v Antarktidě, Péťo...“)

Pak mi vyprávěl, že se taky zajímá o mezinárodní vztahy a zlehka jsme nakousli problematiku hraničních kamenů mezi Beninem a Togo. Kdybych nespěchala, vyřešili bychom i Dárfúr.
Rozloučili jsme se a když jsem odcházela napadlo mě, že Lang má taky německé jméno. (Lang je francouzštinář. Každý, kdo se učí Francouzsky chce jednou jíst šneky. Nerozumím francouzštinářům.)

Doma jsem Martinovi řekla, že jsem potkala kluka od něj ze školy, který taky bubnuje. Byl nadšený. Zcela nepokrytě Michaela obdivoval. Pak jsem mu řekla, že jdu na jeden Michaelův koncert s jeho kapelou a Martin se hrozně rozčiloval, že ten den nemá čas a nemůže jít se mnou.

„Tak vidíš, až se mnou nebudeš ani napůl, můžeš mít bubeníka s větší kapelou než mám já.“ (Martinova kapela ještě nemá ani název...)
Řekla jsem mu, že to si od něj nezasloužím a on se omluvil.

(15)
JAK JSME ŠLI NA ŠKOLNÍ PLES

Firma, ve které mám tolik kamarádů a Langa, pořádala tradiční školní ples. Honza, jako pořadatel slíbil, že si se mnou zatancuje. To byl Lubošův nápad, abych tam s sebou netáhla žádný doprovod a čekala až se Lang osmělí. Byl to hrozný nesmysl, ale jaksi zapadal do logiky situace. („Ale stejně bych se na něj na tvém místě vykašlal už dávno.“), Martin naštěstí neměl čas, ale měl přijít Michael (takže jsem doprovod vlastně měla)...
Michael mi volal dva dny před závěrečnou v sobotu v osm třicet. Vytrhl mě ze soustředění při poslechu Českého rozhlasu 3 Vltava. Neměla jsem jeho číslo, jen on moje takže jsem nevěděla kdo volá. Navíc když mi volá někdo cizí, nepředstavuji se jako první.
„Ano.“
„Eeee...Zdravím fanynku Mozambiku. Tady Michael Schumann.“
„Kdo to je a o čem to sakra mluví?“napadlo mě.
„Ee, zdravím!“
„Chtěl jsem ti jen říct, že na ten ples určitě přijdu.“
„Tady je Schumann... To zní trochu jako: 'Tady neonacistické hnutí, sbalte si kufry a uvolněte své území!!' To je vážne směšné. Tedy ne, že by Michael nějak souvisel s neonacisty, ale...“
„Ještě jsem si nedomluvil žádný doprovod a moje přítelkyně je teď právě ve Švédsku, ale někoho seženu a přijdu. Chtěl jsem ti to jen potvrdit.“
„Já myslela... Vždyť víte... že půjde sám.“
„Dobře. Začíná to v šest. Lístek sis koupil po internetu, nebo ti ho mám sehnat?“
„Ano, lístek si mám vyzvednou na místě. Ještě jednou děkuji, že jsi mě pozvala.“
„Já děkuji, že jsi pozvání přijal.“
A tak jsem zjistila, že má Michael přítelkyni. Ale je to moc příjemný kluk, hezky se s ním povídá a jeho společnost je mi moc příjemná.
Honza nakonec nepřišel. (Honza na poslední chvíli zavolal, že má problém v práci a přijde později, ale nepřišel vůbec.) Vlastně mě to docela naštvalo. Je to můj nejdražší kamarád a zůstal klidně doma. Přišel ale Marek s mojí kamarádkou z kvarty, se kterou chodí, taky dvě další kamarádky, celá moje třída, Michael s nějakým kamarádem a nějakou holkou. A Lang. (Také jako pořadatel.)
Lang si mě nevšímal. Musela jsem k němu přijít a říct mu, aby šel tancovat. Řekl mi, že nechce a já ho stejně donutila. (To občas dělám, že nutím lidi dělat něco, co nechtějí.) Ptala jsem se ho, jestli pak půjde na pivo. Řekl, že ne, že se jde zítra do školy a píše velký test z matematiky a má strach.
„To je škoda, těšila jsem se, že s tebou půjdu na pivo.“
„To je nezvykle rychlé.“
„To myslí tu hudbu?“
Ale pak mi došlo, že hudbu nemyslí, že myslí náš vztah. Stáhla jsem se a přestala úplně doufat. Nakonec jsme spolu jeli autobusem domů (po tom co jsem taky už nikam nešla) a Lang vystoupil se svými spolužáky o zastávku dříve než já. Bylo jsem skoro zoufalá. Takhle mě ještě nikdy nezchladil.

Ukázala jsem Tomášovi Michaela a řekla, že je to můj kamarád a že bubnuje a má kapelu v Boom cupu.
„Tomu já vůbec nerozumím, Kamila, takové alternativní kapely stojí většinou za hovno,“ řekl a Michael se urazil.
Pak jsme s Tomášem něco tancovali a řekl: "Kamila,ten bubeník se na tebe kouká a upe fest se směje.“ Po téhle informaci jsem se cítila v tanci vážně mnohem sebejistěji. Zbožňuji styl Tomášova nahlížení na svět.

Pak jsem tancovala s každým, kdo šel kolem, až na Luboše, který řekl:
„Ta moje šla na záchod, tak jeda než se vrátí. Radši by nás spolu nemusela vidět.“
„Tak až jindy, nestresuj se.“
Pavel byl opilý a vysvětloval mi, že nemůže dělat při polce samé otáčky, protože by upadl. Při té samé polce taky prohlásil:
„Já jako celkově polku tancovat nemůžu.“ Vlastně měl pravdu, polce se to, co tančil nepodobalo.
Marcel se mnou tancoval jive.
„Zkus se na mě usmívat tak, aby to míň vypadalo, že si mě chceš uvařit k večeři.“
„Myslím na Langa.“
„Mě tmavovlasí nechutnají.“
„Naznačuješ, že mám tuhé maso?“
„Lepší, než kdybych naznačoval, že jsi žlučovitá.“
Taky přišel Míra. Je to absolvent naší školy a něco takového jako je školní ples si nenechá ujít.
„Myslím, že támhleten kluk je trotl,“ řekl a ukázal na někoho, koho musel vidět poprvé v životě.
„Vždyť ho vůbec neznáš.“
„Ale vypadá jako trotl, to nepopřeš.“
„Vypadá jako Petr.“
„Aha, hned je mi to jasnější. Mimochodem, moc ti to sluší.“
„Dělej si srandu zněkoho jiného, jo?“
„Ok. Ok.“
„Nejdeš tancovat.“
„Ne, už jsem to zapomněl nechci taky vypadat jako Petr, totiž jako trotl. Neber to osobně.“
„Ok. Ok.“
Takže jsem měla volno a šla jsem vyzvat k tanci Michaela. Tancovali jsme a tancoval vážně dobře. Měl nádherné postavení a vedl mě brilantně. A při polce:
„A zvládneme čtyři rychlé?“
„Budeme se točit nějak rychleji?“
„Určitě,“ odpověděla jsem, I když jsem nepochopila otázku. Zvedl ruku, podtočila jsem se a on pořád držel ruku nahoře. Po chvíli řekl:
„Teď jsi měla udělat čtyři rychlé podtáčky.“
„Aha. Promiň.“ Ale jinak se to obešlo celkem bez trapných chvilek. Při valčíku krásně vedl. Bylo tam ale hodně lidí a většina z nich podobraz, takže to nebylo ideální. Každou chvíli do mě vrazila opilá spolužačka, nebo spolužák a řekl něco jako:
„Kamila, pak si se mnou musíš dát panáka.“ nebo "Kamila, co je to za cizího týpka?“
„To je Michael, ty ožralý idiote, který mi před ním děláš ostudu.“
Neumím zdaleka spolehlivě poznat, který tanec se tancuje na kterou písničku.
„Co je tohle za tanec?“
„To je ***,“ (místo hvězdiček si doplňte název tance, který jsem slyšela poprvé v životě a hned mi vypadl z hlavy).
„To jsme se neučili.“
„Takže tím pan DJ asi míní mambo.“ Pak se Michael rozhlédl po sále. Všichni divoce poskakovali a v určitých chvílích jen tak volali hej, hej a mávali pěstmi nad hlavou.
„Nebo tohle,“ řekl Michael a tak jsme tancovali jako ostatní a luskali prsty. A připadala jsem si hloupě. (To se mi v podobných situacích stává často.)
Pak k nám přišel ten kluk, který přišel s Michaelem. Měřil určitě nanejvýš metr šedesát, takže jsem se ho hrozně bála (vlastně ani nevím proč vlastně).
„Já tě viděl tancovat s klukem, který vypadal, že bys ho mohla zašlápnout!“ řekl později Míra.) A nahlas se smál, takže jsem se bála ještě o něco víc, ale byl moc fajn.
Michael nás s Kryštofem představil a tancovali jsme spolu všichni tři, až si Michael uvědomil, že ta holka, která přišla s nimi je někde sama a šel se po ní podívat.
„Já ti ji pohlídám,“ zavolal za ním Kryštof a źase se tak divně usmál. A tak jsme tancovali. Prý se to dělá na závěrečných často a na plesech občas, že se pouští taková ta píseň, na kterou tancují děti ve školce, taková ta s televizními kuřátky. Pustili ji i nám a ji tancovala s Kryštofem. Vlastně se mi to docela líbilo, i když to býl vlastně frustrující zážitek. Všichni byli opilí, takže jim to ani nepřišlo, ale já si připadala jako magor.Vlastně jsem chtěla utéct.
Mezi všemi, kteří se bavili prošel jako němá výčitka Lang a taky se na mě podíval jako němá výčitka. Stáhlo se mi srdce. Pak na Langa spadl někdo opilý, Lang ho za to řádně uhodil a odešel.
Věděla jsem, že nemůžu jen tak odejít a tak jsem tancovala s Kryštofem na ten kuřecí song a smála se-dělala jsem to, co dělali ostatní.
Kryštof mě povzbuzoval: "Nestíháš!“ nebo "Musíš až na zem!“ A Kryštofovo banální nadšení mě nakonec taky dostalo a byla jsem ráda, že tam je a jeho hlasitý smích už mě neděsil.
„Jsi z Hajdy? Jaké to tam je?“
„Na Hajdy? Je to nejhorší škola na světě. Teď se dokonce rekonstruuje, takže mám školy až po krk.“
„Taky ve třeťáku?“
„Ne, jsem ze sexty. To je jako druhý ročník.“
„Nepodepisuje se na tobě šest let na jedné škole?“
„Jo, ta deformace je příšerná. Už víš kam půjdeš dál?“
„Já zůstanu doma a půjdu na Báňskou.“
„Jaký obor?“
„Ekonomika a řízení v oblasti surovin na HGF. Taky zůstaneš doma?“
„Ne, chci do Prahy. Na mezinárodní vztahy.“
„Aha.“
„Doma jedině, kdybych se do Prahy nedostala. Chci na ekonomku.“
Michael se k nám takticky vrátil až po kuřecím songu, když jsme tančili waltz. Upozornil Kryštofa, že je pozdě a musí už jít. Dotančili jsme, Kryštof mi políbil ruku, zeptal se jestli má Michael na mě mail.

Pak přišel Tomáš (opilý, samozřejmě):
„Kamila, pojď sem!“ řekl a počkal si až přijdu přímo před něj. Dokonce mi přesně ukázal na zemi na místo, kam se mám postavit.
„Ty jdeš na panáka, Kamila. Já tu počkám až vystojíš tu frontu a vypiješ ho. Tak rob, ať se to ještě stihne.“
„Já nechci.“
„Se tě nikdo neptá. Dáš si panáka dobrovolně nebo nasilím.“
„Dobrovoně ne.“
„Tak tu počkej,“ řekl a všichni se smáli. Tomáš došel k baru a řekl, že chce panáka. Přiběhla má jediná láska s visačkou: Pořadatel, oběhl mě a došel k Tomášovi.
„Bylo ti osmnáct?“
„Ne a co jako?“
„Já jsem odteď barový filtr a ty vypadni, já moc dobře vím, že jsi ze jsi ze sexty.“ Zatímco mluvit, shromáždila se kolem skupinka členů Langova gangu a povzbuzovali ho v buzeraci mládeže hlasitým smíchem. Tomáš řekl:
„Kamila, vyřeš tento vzniklý problém. Ty se přece se septimou znáš.“
„Ale s tou druhou septimou, s béčkem, a pak já toho panáka přece nechci.“
„Ty jsi taky ožralý a osmnáct ti není!“ obvinil Tomáš Langa.
„Už čtyři měsíce je. A vypadni odsud.“
„Tak jsem to zkusil, no. Ale tak chlapci, podívejte se na ňu. Ona je upe střízlivá, mě to upe sere jak cyp.“
„Ona?” řekl Lang jako ve snu.
„Tak Kamila, ne, ty ju nevidiš?“
„Jo, vidim, zmiz.“ Tomáš odešel a s ním i celá skupinka mých spolužáků. Ustoupili. Chtěla jsem jít taky. Otočila jsem se a pomalu šla. Přiběhl ke mě Lang se dvěma Becherovkami v rukou, ale nic neřekl.
„To byl působivý zásah barového filtra.“ Když jsem promluvila ztuhl a dál nic neříkal.
„Jdeš tancovat, Dany?“
„Šel bych.“
„Fakt?“ zeptala jsem se a čekala až něco udělá s tou Becherovkou.
„Ale držím Becherovku, víš.“
„A pro koho je?“
„Ta je... Pro Marka a ještě...někoho.“
„Aha, tak si pak zatancujeme, až nebudeš držet...“
„Tak já už musím jít,“ řekl a odešel. Už nepřišel.

Pak jsem tancovala s Bohoušem.
Přišel pro mě zatančit si opravdu hodně rychlou polku, která právě hrála. Vstala jsem a šla. Naštěstí byl hned konec, ale pochopila jsem, že je Bohumil tak opilý, jako se Hrabal vracel večer co večer své ženě a spíš ještě víc. Další tanec byl waltz, to se zvládlo a pak jive. V jivu je jeden z kroků dozadu pravou nohou (u kluků levou) za patu levé nohy. Chlopčík měl ke každému tanci kouzelnou formuli, kterou odříkával a já rázem uměla tančit. Jsou tance, při kterých si formulky musím opakovat dodnes. Tak třeba tango: 'Dloouze, dloouze, krokkrok, dloouze, krok, přetoč, stůj. Točtoč, stůj, točtoč stůj.' a takhle dokola. Nesnažte se vypátrat jak naše sestava vypadala. Ale třeba u valčíku by se sestava poznat možná dala: 'Krokťukťuk, krokťukťuk. Točdvatři, zpětdvatři. Točdvatři, zpětdvatři.'
Ale zpátky k jivu s opilým Bohoušem. Formule pro jive je 'Šláp, šláp, ťuk-a-ťuk.' To je základní krok. Na 'Šláp, šláp' se jde pravou nohou slečny (levou pána) dozadu a právě na ono 'Šláp, šláp' se Bohouš vždycky tak nebezpečně zaklonil, že jsem si byla jistá, že při příštím kroku dozadu se převáží a za zvolání 'Ma-tyl-da!', které by mělo připomínat zpěv, spadne na záda. Jive se tančí ve volném latinskoamerickém držení, takže nebudu mít šanci chytit ho. A stejně váží určitě nejmíň skoro metrák, takže bych neměla já, hubená, křehká dívka šanci chytit ho.
Bohouš se nevyvrátil.
Po akci se asi šedesát lidí naráz vydalo na Kotvu do hospody jako průvod, jen já, pár mých spolužáků, kteří preferují hospodu na Dubině a Lang se čtyřmi spolužáky jsme jeli autobusem. (Všichni z firmy uklízeli, ale Lang a ti kluci píšou první hodinu ten test a klepou se strachy, tak je ostatní poslali vyspat se.)
Lang vystoupil dřív. Bolelo mě z celé té záležitosti s ním srdce. Všichni šli do hospody, já domů. Sama. Naprosto poražená.
Ale přesto jsem byla šťastná. Skvěle jsem se bavila a byla to zásluha hlavně Kryštofa s Michaelem.
Honzovi jsem ještě ten večer poslala smsku, že je zrádce. S Michaelem jsme si vyměnili asi dvě nadšené zprávy o krásném večeru. A Martinovi jsem napsala, že to byla nudná a povrchní akce, Michael se se mnou sotva pozdravil a utekla jsem jak jen to šlo. O tom, že jsem na oplátku pozvaná na Kryštofův a Michaelův školní ples přirozeně nepadlo ani slovo. Už tak se vztekal, když slyšel, že tam bude Schumann a on tam být nemůže, i když by si s ním rád promluvil o tom, jak je Boom cup povrchní akce pro špatné kapely.


(16)
JAK JSEM ZAČALA MYSLET NA MICHAELA

Doma mě napadlo, že se mi líbí. Je vlastně moc milý a ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl jako on.
Taky jsem myslela na Langa.
"To je nezvykle rychlé."
"To myslí tu hudbu?"
Později mi došlo jak to myslel, došlo mi, že potřebuje čas na uspořádání citů. Nebo jsem mu úplně volná a tohle je cesta jak mi to taktně říct. Ta druhá varianta je samozřejmě pravděpodobnější.
Já s Langem ale myslím nikdy nechtěla chodit. Mám přece Martina i když ho vlastně nechci a jsme spolu docela spokojení. Luboš tomu, co jsem chtěla mít s Langem říká víkendovka (byl to přece Luboš, kdo mi radil, ať Langa rovnou pozvu k sobě domů). Nebo jsem s Langem možná chtěla být a teď mě to zlomilo. Takhle zpětně je těžké vzpomenout si, jak to vlastně bylo. Nevím co bude dál, ale teď je celá ta záležitost s našim vztahem myslím za mnou a to kvůli Michaelovi.
S Michaelem se uvidím na tom plese a bude tam i Kryštof. Pak se uvidí.
Jsem zvyklá prohlašovat za své kamarády i lidi, které by třeba Martin nebo Honza označili stěží za známé. Je to prostě tím, že moc kamarádů ani známých nemám, takže si vážím každého, koho potkám, jako bych ho znala už roky. Každého vyděsí, jak odzbrojující je má upřímnost, přestože se sotva známe. Možná proto jsem od Kryštofa a Michaela čekala tolik.

Asi je na čase něco vysvětlit. Kdykoli nejsem dokonale zaměstnána, trápí mě něco, čemu by se snad dalo říkat nuda. Já tomu říkám prázdné myšlenky a pramení z nich deprese. Zabývat se myšlenkami na Langa nebo někoho podobného mi pomáhá zaplnit prázdnotu mých myšlenek. Proto jsem o něj začala stát, i když jsem ho skoro neznala. Ale líbí se mi. Má krásný horní ret. Takový... No, Langovský ret. Asi pro to neexistuje lepší slovo.
„Se z toho jeho rtu jednou posereš,“ napsal Pavel.
„Líbí se mi celkově. Nejde jenom o ten ret.“
„Tak proč o tom rtu pořád mluvíš?“
„Nevím. Ten ret je jako symbol.“
„Kdybi ti řekl, ať s ním prostě jenom spíš a nic víc, šla bys do toho?“
„Jo, šla. Nebo... Já nevím.“
„Já s nějakou holkou asi ne. Já můžu z lásky, jinak o to nestojím.“
„Jasně. Ale kdyby tys měl rád ji a ona tebe... Prostě jako Lang a já?“
„To nevím. Vážně nevím.“

S Michaelem nám došla témata psaní e-mailů. Nechtěla jsem náš vztah nikam tlačit, tak jsme si psát přestali. Uvidíme se na plese jejich školy.
Lang se celý týden choval divně. Chodil s hlavou sklopenou, moc si mě nevšímal. Na icq býval dlouho online, třeba celé dny, přestože tam nebyl. Tak jsem mu nepsala. Vlastně se mi v neděli ulevilo, když jsem si všimla, že online není. Pracovala jsem na osnově své seminárky, když se objevil. Napsala jsem mu.
„Aooooooooj,.“ zněla odpověď. Napadlo mě, že mě možná rád vidí. Test z matiky nezvládl a odmítl mi říct, co pokazil. Řekl jen, že byl moc nervozní. Jednoduše se mi nesvěřil, tak doufám, že třeba nedělil nulou, nebo nezasklil prioritu operací. A doufám že nedělil nulou kvůli mě. To bych byla nešťastná. To jsem sice už teď, ale kdyby kvůli mě dělal nepředloženosti...

Hledala jsem doprovod na Michaelovu závěrečnou. On si taky přivedl Kryštofa a nějakou holku. První, kdo mě napadl a neudělal by mi ostudu, byl Honza. Napsala jsem mu, aby vzal tu svojí holku a půjdeme.
„Večer jsem v práci..“
A byla jsem v háji. Martina jsem vzít nechtěla a nikdo jiný, kdo by přicházel v úvahu, mě nenapadal. Lubošova holka by mu to nedovolila, Langa se stydím zeptat a stejně by se tam opil, Pavel si vezme oblek jen když má dobrý důvod, jako je ta holka, která s ním byla v tanečních, ale určitě ne já, s Marcelem nejsme takoví kamarádi, ještě by si myslel, že ho zvu na rande. No... a tím končí výčet mých kamarádů.
Nevím jak to budu řešit.

(17)
O MÉM JEDINÉM BRÁCHOVI

Martin se rozčiloval, když zjistil, že si s Michaelem píšeme. Nepokrytě Michaela obdivoval pro jeho poslední CD a zároveň ho nenáviděl, protože měl větší a úspěšnější kapelu, než on. Martinova kapela hraje teprve krátce, vlastně ještě nemají ani jméno, nechápu jak to může takhle brát.
Prosila jsem Honzu, aby mě doprovodil na Michaelovu závěrečnou. Na icq jsem mu napsala, proč nemůžu jít s Martinem.
„Udělal by mi ostudu, moc a moc Michala zbožňuje.“
„Večer jsem v práci.”
„Aha, tak možná jindy.“
„Ale co je to vlastně zač?“
„Potkala jsem ho v knihovně, je docela fajn. Jeho děda byl Němec a je dost zvláštní. Má trochu divné vlasy, ale jinak vypadá mile, podobné zájmy jako já. A navíc bubnuje a hraje na kytaru s Půlnocí. Znáš tu kapelu, ne?“
„Je mi to jasné. Jinak tu kapelu neznám. Mám rád alternativní hudbu, ale bůhví proč stojí všechny ty kapely v Boom cupu za houby.“
„To neříkej, najdou se i dobré.“
„Možná najdou, ale já ještě žádnou nenašel.“
„Michael je ale prima.“
„Chápu, že už tušíš německý sex, ale podle mě to bude teplouš.“
„Eh...Prý má holku, ale možná je kamuflovací.“
„Vlastně bych čekal, že je to tvůj typ. Chudák Martin. Musí hlídat tebe před ním i jeho před tebou. A jestě sebe, protože myslím, že toho týpka docela obdivuje a být holka, šel by po něm.“
„Já si vždycky myslela, že Martinův typ jsi spíš ty.“
„To je podpásovka. Je to naprosto bez komentáře.“
„Já se ale na nic neptala. Chceš mi snad něco říct?“
„Vykašli se na Langa. Představ si, kdyby jste spolu byli... Ti kolem něj by ti časem pili krev a ten chlast bys nemohla vůbec snést. Vždyť skoro nepiješ... Být tvůj brácha rozbiju mu hubu a a řeknu, ať se od tebe drží dál.“
„To je těžký. Lang je moc fajn a ti kolem něj... Nikdo z nás nemůže za to do jaké třídy se dostal.“
„Při vší úctě, Kamilo, já ani ty nejsme TEN, do nachcal Ondrovi do batohu s věcma. A to jak tehdy zamkli Michala v temné komoře a nechali ho tam. Nikoho z nich bych se nedotkl ani třímetrovou tyčí a ty chceš s Langem... Ani se mi to nechce říkat.“
„Nejvíc mě štve, že máš možná pravdu. Ale já ho mám ráda. Přitom jsi můj jediný brácha, měla bych tě poslechnout, ale neudělám to.“

S Michaelem jsme si psali dál. Slyšela jsem v raních zprávách o pochodu neonacistů v jednom východoněmeckém městě a napsala mu, že tam mají trochu... problémy. A připsala jsem, že samozřejmě nechci být škodolibá a přála jsem dobré ráno.
Odpověděl: 'Vzhledem k tomu jak obdivně mluvíš o tak divné zemi, jako je Mozambik, tak mi nepřipadá ani moc divné, že si utahuješ z mé vlasti. Tamti mají na svém území kolem tří milionů min a ty bys tam jela na prázdniny... Navíc, problém neonacismu německá vláda aktivně řeší. Jinak taky dobré ráno.'
Pomyslela jsem si, že problém neonacismu se jim daří řešit asi tolik jako vládě Mozambiku problém min. S tím rozdílem, že miny se nemnoží.
Nakonec jsem na jeho závěrečnou pozvala jednu kamarádku z Honzovy septimy B. Psala jsem Michaelovi mail, abych mu napsala, že chci dva lístky. Připsala jsem, že se, jak doufám, neurazil. Že je SRN krásná země a miluju seminář konverzace z Němčiny.

(18)
JAK JSME JELI DO VÍDNĚ

Ve Vídni probíhala už nějakou dobu výstava Van Gogha. Všichni se zájmem o umění, které znám, ji už stačili navštívit. Zbývala jsem já a můj kladný vztah k umění si čtenář jistě pamatuje z kapitoly od návštěvě Tate Modern a prvním setkání s Paulem McCarthym. (Hledala jsem některé jeho další práce na internetu a opět me překvapil. Myslela jsem, že je mladý, možná právě před pár lety opustil školu, ale je to postarší pán. Tvořil už v osmdesátých letech a už tehdy měl umělecký výraz podobný tomu dnešnímu. Je zajímavý, ale musíte mít silný žaludek a notnou dávku liberálního přístupu k umění. Zajímavý je až po té, coobě tyto vlastnosti prokážete a já nemyslím, že mu rozumím tak, jak bych ráda. Je pro mě moc těžké myslet zpětně na jeho díla.)
Michaela moc pobavila historka s Paulem McCarthym a tak, když jet se skupinou svých spolužáků do Vídně na Van Gogha, dal mi vědět. Martin se o vídeňském výletě dozvěděl od známých ve škole a tak jel také.
Před druhou ráno jsem se probudila a řekla zrcadlu, které ukazovalo někoho, koho neznám a nechci znát, ale určitě ne mě:
„Co to sakra dělám v tuhle denní dobu?“
Vyčistila jsem si zuby, oblékla se, ale to není zajímavé. Potkala se s Martinem, který se proti mému očekávání ani o chvilku nezpozdil a jeli jsme na nádraží.
Vlak jel v hodinu, kterou obvykle prospím tím nejhlubším spánkem. Řekla jsem Michaelovi:
„Dobré ráno.“ a všichni přítomní řekli zároveň něco jako:
„Dělá si srandu?“
„Myslíš to včerejší, nebo to zítřejší?“
„OMG!“
„Dobré jak pro koho...“
Jelo nás asi deset, takže bychom se do kupé nevešli. Sedli jsme si do vagonu v IC a všichni usnuli. Tedy napřed jsem usnula já a pak teprve všichni ostatní.
Seděla jsem vedle Martina a po pravé ruce přes uličku jsem měla Michaela s Kryštofem. Kryštof vypadal to ráno ze všech nejhůř. Myslím, že kdyby chtěl někdo učit malé děti poznávat kolik je hodin, že by do učebnice mohl dát Kryštofovi fotku a děti by volaly: „Půlnoc!“, „Ta nejtemnější půlnoc!“, „Doba, kdy spinkám.“ a všechny by se mýlily. Odpověď je čtvrt na pět ráno.
Ve spánku jsem s e vytočila směrem do uličky, protože jsem tak měla více místa a netlačila se na Martina, kterému naopak vadilo, že se na něj netlačím. Michael udělal totéž od Kryštofa, který byl buď rád, že se k němu Michael netulí, nebo spíš byl tak ospalý, že mu to bylo jedno.
Napadá mě, že asi napřed usnul Kryštof, pak já a pak teprve všichni ostatní. Vlastně je to docela zábavné, ale tehdy mi veselo nebylo a ani to nebyl ten slasný pocit, když upadáte do spánku. Byl to spíš pocit: čtyři ráno ve vlaku.
Pokaždé, když někdo prošel kolem, nebo když vlak zastavil, jsem se probudila a Michael také. Vždy jsme oba otevřeli oči, ale on musel být pokaždé o malou chvilku rychlejší, protože je vždy už otevřené měl, podívali se na sebe, já se usmála, on se mi usmál v odpověď, počkali jsme, až se vlak rozjede nebo projdou lidé na cestě do jídelního vozu, zavřeli jsme oči a spali dál. Takhle to proběhlo třikrát, nebo čtyřikrát.
Když někdo prošel po páté, zase jsme se na sebe s Michaelem podívali, usmála jsem se, ale on odvrátil oči, poposedl si tak, že svou levou nohu, která byla blíže ke mně zvedl a opřel kolenem o sedadlo před sebou. Pochopila jsem, že milovním umění a německé artificiální hudby trpí pozdní ranní erekcí a dívá se na mne.
Muselo být nenápadně, když jsem se otočila a radši se přitiskla k velmi příjemně překvapenému Martinovi, ale nemohla jsem v tu chvíli reagovat jinak. Překvapení bylo příliš velké. Martin mě objal, usmíval se a spala jsem dál.
Cesta byla dlouhá. Když se trochu rozednilo napsal mi Luboš:
Nepochopim, co se ti na Langovi libi.Sel jsem ze squashe a potkal ho venku ozraleho jak prase.Rekl mi Ahoj.Fujfujfuj

Odpověděla jsem mu:
Ma tvar Adonidovu,vlasy od Burne-Jonese, nos a horni ret postav Rossetiho obrazu. A je citlivy. V alkoholu utapi sve city, které jsou silnejsi nez on sam.

Tak jsem nasel na google vse o cem pises a nedelej z Langa nejakeho modela!Je maly,tupy,stydlivy a chlasta jak studna.A ty jsi pritom celkem kost!

Mozna i kost a kuze.Tvoji predchozi sms si schovam, kdyby mi dal definitivne kosem, urco mi moc pomuze. Dik, Lubosku!

Puvodne jsem chtel naznacit, ze se nas vykaslat na nej a ne cekat, az to udela on, ale jak myslis. Je to tvuj demon, pamatuj na to. Takovych muzes mit pet.

Lang je jenom jeden. Ty nevis jak tancuje mambo, jinak bys me podporil a ten ret... Videls nekdy, jake ma lang usi? Ma malicke, tak hezky zatocene, jako by okraj jeho ucha vypadal trosku jako ten ret. Je to nesmysl,ale skoro to tak vypada.

Mas pravdu v jedne veci: je to nesmysl. A na usi se mu nedivam, nekdy to ocekuju. Jestli ho tolik chces, tak asi vis co delas, to je jedine, co k tomu muzu ja rict. Drzim ti palce:-)

Přijeli jsme do Vídně, kde bylo pošmourno a mlha. Michael ironicky poznamenal, že to jistě oblak radioaktivního smogu, který sem doplul až z Temelína.
Všimla jsem si, jak se na nás při slově Temelín několik okolo stojících Rakušanů zmateně podívalo, ale možná se mi to zdálo. Něco podobného se mi přihodilo i při cestě na Mauritius. Samozejmě se letělo napřed do Paříže a odtud dále s Air Mauritius (můžu jen doporučit) a samozřejmostí je všemi nenáviděný přejezd z Orly na letiště Charlese de Gaulla (nebo naopak, to už si nepamatuji). Můj tehdejší přítel prohlásil, že Francouzi v tomhle nejsou moc praktický národ a Michael jako Němec by s ním jedině souhlasil. Já myslím, že Francouzi jedí moc šneků, ale jinak je to moc kulturní a zajímavý národ. Němci malí pravda čas od času tendenci vybít polovinu Evropy, ale jinak jsou to moc vstřícní lidé a německá technická řešení, spolehlivost přístrojů a chuť jejich čokolády by jim mohl leckterý národ závidět. Jinak Němčinu miluji a do školy chodím ráda jen, když právě neodpadá seminář konverzace z Němčiny.
Ale o tom jsem psát nechtěla, prostě jsme čekali na letišti Charlese de Gaulla a přítel uviděl člověka, který zřejmě přiletěl z jedné z arabských zemí a řekl něco o teroristovi. Na slovo terorista se otočili všichni přítomní a Arab se podíval dost uraženě. Styděla jsem se a tehdy a za Michaela jsem se styděla i tentokrát.
Vešli jsme do galerie. Byla to nádherná budova. Impozantnost Beethovenovy Deváté, evropská nonšalance. Všude znějící nádherná Němčina (rakouská němčina mi dělala drobátko problém) a okolo znějící jazyky všech národů, které přijely až sem vzdát hold Van Goghově práci. Výkladní skříň evropské integrace. Vyrazilo mi to dech. (Vlastně mě napadlo, že kdybych řekla nahlas terorist, že bych byla středem pozornosti, ale nechtěla jsem, aby se za mě musel Martin stydět.)
„Bože to je krása,“ a neotočil se vůbec nikdo.
Začali jsme procházet výstavu. Bylo moc veselé sledovat, jak první půlhodina všechny nadchla a pak začali postupně odpadávat. Kryštof mi po čtyřiceti minutách řekl:
„To jsem nepochopil a serou mě ti Němci tady všude. Řekni Michalovi, že jsem šel dolů na kafe.“
Pak následovali další lidé, které si ani nepamatuji jménem:
Padesát pět minut: „Tohle je děsné, jdu hledat Kryštova.“
Sedmdesát minut: „OMG, Michale, kams mě to zatáh? Za ty prachy to určo nestojí.“
Sedmdesát jedna minut:“Jdu s tebou!“
Sto deset minut: „Hodně jsem o něm četla a myslím, že do budoucna ho budu mít pořád ráda, ovšem jen pokud už nikdy žádný jeho obraz neuvidím.“
Aniž bych odeěla jsem po sto jedenácti minutách řekla Michaelovi:
„Co jsi to s sebou vzal za lidi?“
„Všichni vypadali, že je to zajímá. Víš co? Půjdu zjistit, proč se jim to nelíbilo. V klidu si to projděte, Kamčo, já jdu dolů. Kdybychom někam šli, napíšu ti a ty mě prozvoníš až skončíte. Přijdeme pro vás, ještě se projdem a chytíme ten vlak, jak jsme plánovali. Chci si trochu poslechnout jak mluví Rakušané, jsem tu poprvé.“ A tak se po sto patnácti minutách vzdal i Michael.
Po dvou hodinách vypadal i Martin, že bude mít alergii na postimpresi, ale nevzdal se a za to ho obdivuji.
Pokud jde o mě, tak jsem byla nadšená a přemýšlela jsem, jestli vyvolával u svých současníků obdobné myšlenky jako ve mně Paul McCathey.
Prozvonila jsem Michaela. Myslela jsem, že jsou někde venku, obchází památky Vídně a už stačili dojít dost daleko na to, abychom na ně museli dole čekat. Místo toho čekali oni na nás v hale a nudili se. My, kteři jsme vydrželi do konce (čtyři lidé z deseti), jsme přišli a všichni byli sice rádi, že už tam nebudou muset sedět, ale za památkami Vídně se jim také dvakrát nechtělo. Vyšlo najevo, že Michael studuje rakouskou Němčinu v hovoru s nějakým uklízečem, který zametá a vitírá a Michael na něj do toho mluví a snaží se dostat z něj alespoň pár slov. Zřejmě je to jediný rakouský zaměstnanec galerie, který je vůbec ochoten bavit se s ním a má na to čas.
Přišla jsem k němu zjistit, co to vlastně dělá. Řekl: „Výborně. Zvedejte se, jdeme do ulic!“
Tak jsme vyšli do ulic. Michael měl mapu, ale jak vyšlo po chvíli najevo ztratil se, protože nějak nepochopil německé nápisy a popisy památek.
„Pitomí Rakušáci! Jadernou energii na ně! Jen se na to podívej, Kamčo, jak blbě mají tu mapu udělanou! Blbé rakouské nářečí Němčiny!“ Vysvětlila jsem Michaeovi rudému vzteky, že jsme asi dvě ulice od místa, kam jsme původně chtěli a že se neztratil zase tak moc. Pravda ale byla, že by se sám už asi nikdy nenašel.
Martin se vztekal, že to pako dělá, že je Rakousko německá kolonie a netrefí ani pár ulic.
Po chvíli nás Michael zase ztratil a zeptal se, kdo povede. Je prý ze vší té Rakouzštiny celý rozčilený.
„Jeden by se na to taky mohl vysrat. Nemůžou mít ty ulice označené pořádně? A vůbec, co jako znamená tahle značka?
„Není to kostel?“ optala jsem se.
„Kostel? Tady snad mají nářeční i symboly, takhle přece kostel vůbec nemá vypadat.“
„Ukaž to sem,“ vložil se do problému Martin, „jdeme doleva.“
„Lásko, já bych šla...“
Šlo se doleva a došlo se někam, kde nikdo netušil, kde jsme.
„Vzdávám se, chtěla jsi říct, že máme jít doprava, viď? Mělas pravdu.“
„Ne, Martine, já jen myslela, že už bychom mohli pomalu hledat nádraží. Protože jestli vám to půjde s Michaelem takhle tak...“
„Michale, nepůjdeme se kouknout tzady do toho kostela? Nádraží, poslouchám tě, co říkáš kostelu, Kamčo?“
Celá Videň je jedna velká památka, takže ať jsme zabloudili kamkoliv, bylo tam něco zajímavého. Nechápala jsem, jak to ti dva dokázali,ale přišli jsme na nádraží včas. Sice jen tak tak, ale stihli jsme to. Nasedli jsme a Michael se ptal nějakého asi čtrnáctiletého rakouského chlapce, co si myslí o Temelínu. Chlapec evidentně netušil o čem je řeč a křičel na Michaela něco, čemu jsem rozumněla jen velmi málo a hezké to nebylo. Ukázalo se, že se Michael přecejen Německy domluví. Začali si s tím klukem tak sprotě nadávat, že jsem jim nerozumněla vůbec, protože tak hovorový jazyk jsme neprobírali ani v semináři z konverzace.
Vídeňské historky jsem vyprávěla Marcelovi:
„A na začátku to znělo, jako že je ten Michal civilizovaný člověk.“
Pavel řekl:
„Jak můžeš jet někam s partou kamarádů a vůbec se neožrat, to prostě nepochopím.“
Luboš řekl:
„Jo tak proto ta sms o Langovi se spoustou narážek na různé malíře! Někdo jel na výstavu do Vídně. Hážeš machra a hajzl máš na chodbě!“
Honza mi napsal:
„Vidíš a já myslel, že Martin umí hledat v mapách. Když jsme jeli to Ústí nad Orlicí, tak neměl problémy.“

(19)
JAK PAVEL TRUCHLIL A OHROŽOVAL MRAVNÍ VÝCHOVU SVÉHO MALÉHO BRÁŠKY

Pavel mi napsal sám od sebe. To nedělá často a tak mi to bylo hned divné. Okamžitě z něj vypadlo, že má doma jenom bráchu a našel domácí víno z Moravy od babičky, které ale dělal jeho strejda, a tak je podobraz.
Jeho bráška je malý, tlustý kluk (asi dvanáctiletý) a ve mě se asi ozvalo něco mateřského, když jsem se zeptala:
„Nepozná to na tobě bráška? Aby z tebe neměl trauma:-)“
„neppzná, sedím tu rovn,“ zněla odpověď. Zbožňuji bezprostřednost lidí ze čtyřletého gymnázia.
„Tak radši nevstávej, ty jo. Hele, řekni něco, co bys střízlivý nikdy neřekl.“
„Šukal bych až bych brečel:-D:-D:-D,“ napsal kupodivu bez chyb.
„Jsem sice střízlivá, ale snad můžu říct, že to jsme dva.“
„Neeee, to já jnom z lásky.“
„To nebyl návrh, jenom konstatuju.“
„Fajn. Viš co jsem našel ještě rum.“
„Bezva,“ vlastně mě napadlo, aby to moc nepřehnal.
„Proč vlastně po to synkovi co se ti libi neskočíš?“
„Co mu mám říct?“
„pracdu“
„Pojď do mně. Vždyť se známe už dost dlouho a já vím určo, že to tak chci. ...Tohle mu mám říct? Vyděsí se.“
„Normálně napiš.“
„Nemůžu mu to napsat, nejde to. Líbí se mi a vlastně se ho bojím.“
„12 lvl hotové!“
„Cože?“
„Sory, vedle.“
„Nemužu mu to napsat, nejde to. Líbí se mi a vlastne se ho bojím.“
„Tomu žádni kluk neodolá. Navíc nedělej že se ho bojiš Ja přece vímže drtíš borky, tak se přece nerozzsypeš před nějakým normálním klukem ne?“
„Drtit borky, hezky řečeno:-).“
„Se přece znáew moc dlouho abysme sii lhali. Líbí se tii tež holky. Nemusíš se sydět u holek je to v úpoho. Ale teplouše bych věšel.“
„Jako proč?“
„Prostě semi to hnusí.“
„Je to úplně normální.“
„Zastáváš se jich prostě protože drtíš borky.“
„Ne. Mimochdem výraz drtit borky jsi vymyslel sám?“
„ o se tak řiká. A už prosim nemluv o teplouších, hnusí se mi to.“
„Divím se ti. Ale vlastně je s tebou takhle docela legrace.“
„To mi říká víc ldí.“
„Neříkej, že nevíš co mám na mysli, prostě se mi líbí a nechci to pokazit.“
„Jako Lang? Snad není baba.“
„O tom kdo je tu baba víš sám nejvíc. Jsi po té holce rok němě toužil a pak vám to vydrželo týden. Vlastně možná dva. A on má něco, co obdivuju, je to buď jeho distingovanost nebo horní ret. Má překrásný horní ret. Takový charakteristický.“
„O jeho rtu fakt nic nvm.“
„Minule jsi říkal, že ho má i jeho sestřenice...No to je jedno. Nedělej, jsi tu svojí úplně stejně neobdivoval.“
„Já tím tak nežil.“
„Nebývá ti to líto?“
„Ne.
Si najdu lepší.
Hned tuhle sobotu na pařbě tvojí třídy.
A budu spát u ní.
Taky protže mi pak v nocuž nic nejede.
Budš tam taky?“
„Já? Nebudu, půjdu přespat k jedné kamarádce.“
„Taky bumbat!“
„Já na rozdíl od tebe nešťastné lásky nezapíjím!“
„Nevřím.“
„Bylo by mi pak ještě hůř.“

Druhý den měl Pavel těžké ráno, vstával brzo, aby doma zahladil stopy (hlavně prázdné láhve). Schválně jsem se zeptala jeho brášky, jestli se Pavel nechoval večer divně. Zajímalo mně, jestli to poznal. Ještě je asi malý, nepoznal.
Druhý den Pavel pokračoval v pití, tentokrát energy drink s nevím čím. Něco se do toho přidává.
A pokud jde o mně, tak já si psala s někým, kdo ani nevěděl, že mi šlape po citech a hrdosti. (Musím ho stále jmenovat?)
V pátek jses se ve škole s Pavlem potkala v semináři konverzace z Němčiny, sdělili jsme si, která milostná zklamání jsme oba minulý týden prožili a vzájemně oba toho druhého považovali za absolutního tragéda, který není shopný uspořádat si svoje city.


(20)
JAK SE HRÁL ŠKOLNÍ ŠACHOVÝ TURNAJ

Tyhle turnaje obvykle pořádá Studentská firma. Byl v úterý odpoledne.
„Odpoledne jsem v práci,“ řekl Honza když jsem se ho ptala jestli tam bude.
Lang byl sdílnější, turnaje se bál a hodně o tom se mnou mluvil. Měl být dohližitel. Nevím, co takový dohližitel nad partií šachu dělá a Lang to taky nevěděl.
Po vyučování jsem šla něco sníst a vrátila se na turnaj.
Don Juan mi prodal lístek za pětikorunu. Udělala jsem dva kroky a chtěla projít dveřmi do tělocvičny. Ve dveřích stál Vítek, další z kluk z Firmy. Ptal se jestli mám lístek. „Mám,“ řekla jsem a chtěla jít dál, ale zastoupil mi cestu. Chtěl mi lístek roztrhnout a já to pochopila až když mi řekl, ať mu ho dám. Z legrace jsem mu řekla, že je zbytečné chtít ho ode mě, vždyť se dobře známe a teď mě viděl kupovat si ho. Smál se širokým úsměvěm podobným úsměvu Kryštofa, ale z Vítka nešel strach.
Šla jsem dovnitř, sedla si a dívala se na jednu z partií, na kterou Lang koukal dost nechápavě.
Lang mě později prosil, abych mu podle papíru vždycky řekla, kdo bude hrát další zápas. Asi po hodině, co jsme koukali hrají jsem to vzdala a šla si sednout. Po další hodině to dohlíření vzdal i Lang. Sedl si k Hrazdílkovi o pět minut mladšímu a řekl, že by si dal panáka. Pak jsem si řekla, že by bylo dobré jít pozdravit Smiřického holku a ještě jednu holku, které prodávaly Kofolu před třídou a popovídat si s Vítkem. (Chvíli se těším z pohledu na Langa a pak mě napadne, že Vítek bude zábavnější. To se mi stává často.)
Vítek mi řekl, že potřebuji vracenku, abych pak mohla zpátky. Ptala jsem se, jestli si mě nepamatuje, tak jsme se smáli. Řekla jsem, že chci firemní průpisku, proč nemá firemní průpisku?Jednu měl, tak mi ji dal.
Lang prošel kolem jako němá výčitka a někho uvnitř volal, že dohližitel nesmí odejít. Tak se vrátil. Já si šla koupit pár Kofol, abych pomohla firmě.
Pak jsem chodila občas k Langovi a pak zase za Vítkem a nebo ke svým kamarádkám u Kofoly. Bylo to moc příjemné odpoledne.
Můj spolužák skončil v turnaji na posledním místě. Ale je důležité především zúčastnit se. Hrál příšerně. Místo aby se soustředil na hru, nadával na soupeře. Lang dohlížel, ale nikdo si ho nevšímal.
„Hej, ty to hraješ upe cypsky!“
....
„Jdi s takym tahem do chuja.“ atd., atd.

Přemýšlela jsem o Honzovi. Poslední dobou se ho bojím a nechápu proč. Začala jsem se stydět a vzdalujeme se si tím víc. Nevím co budu dělat.
Když turnaj skončil, šla jsem domů. Bez Langa, bez Vítka(který se pak dal do řeči s mojí spolužačkou, která dělala zdravotnici, ale nemůže vidět krev a myslím, že spolu pak šli na pivo) a celý svět byl i tak krásný. Taková událost celoškolního významu. Šachový turnaj.




(21)
JAK SI TO LANG VELMI POETICKY VYKROSIL ZPOZA ROHU

Martin odjel na hory a Michael měl narozeniny. V sobotu jsme je slavili s Kryštofem a pár dalšími kamarády Michaela, které jsem viděla poprvé v životě. Michaelova přítelkyně byla tentokrát v Anglii. Dali jsme si všichni kolu s rumem a většina pak ještě rum bez koly a já, mimochodem jediná přítomná holka, kolu bez rumu. Opilí jsme ani nebyli, bavili jsme se dobře, ale i tak se brzy šlo domů.
„Kamčo, přece nemůžeš teď v noci sama do Bronxu,“ děsil se Michael.
„Do Bronxu jako na Dubinu? To je hezké. Já už v Bronxu bydlím spoustu let, nemám strach.“
„Já bych měl strach! Rozhodně nemůžeš sama, doprovodím tě.“
„Nemusíš...“
„Udělám to rád.“
„Pak budu také ráda.“
A tak jsme šli. Pojali jsme to jako procházka ze Zábřehu šli přes lesopark. Michael vypadal, že by ho z rovnováhy vyvedlo jen stádo hladových vlků. Pokračovali jsme kolem Pegasu (oblíbená hospoda všech z mé školy).
Za rohem před Pegasem vyšel někdo, kdo tam evidentně byl močit, v horším případ, zvracet. Michael ho pozoroval jako medvěda v zoo.
Z poza rohu domu za Pegasem ne vyšla, ale přímo vykrosila osoba, u které by ani optimista neočekával, že byla močit. Poznala jsem, kdo to je, ale nebyla si jistá. Možná proto jsem na Langa tak zírala, nebyla jsem si jistá.
Lang udělal několik kroků ze tmy k nám a ukázal mým směrem.
„Jééééé!“ zvolal.
„Podívej, Kamčo, ten opilec na mne ukazuje,“ řekl Michael pobaveně. Měl Langa, mou jedinou lásku, za cvičenou opici, ale nedokázala jsem mu nic říct.
„Ten ukazuje na mně.“
„Znáš ho?“
„Je od nás ze školy a jednou bubnoval u nás v obchodě.“
Lang udělal několik dalších kroků k nám a stále na mě ukazoval:
„My po sobě jedem!“ oznámil Michaelovi a hrdě dodal: „A ona po mně víc!“
Michael se usmál a řekl:
„Já vím, že chodíš do školy na sídlišti, ale tenhle typ velmi poetické idiocie se u tvých spolužáků vyskytuje často, Kamčo?“ A tehdy jsem věděla, že Michael zůstane už navždy mým dobrým kamarádem. A taky jsem věděla, že nikdy nebude nic víc.
Lang tam tak stál a vypadal příšerně. A tehdy jsem věděla, že tenhle stydlivý kluk nebude ani tím kamarádem. Věděla jsem, že ho nechci vidět ani znát.
Pak mě Michael odvedl až domů, dal si se mnou nahoře senchu na dobrou noc (to dělám často a pak se divím, že nemůžu usnout) a odešel. Odešel a nahradil na místě mého nejlepšího kamaráda Honzu, aby o tohle místo v mém srdci mohli příštích pár měsíců soutěžit.
Ale když Michael odešel začala jsem cítit uprázdněné místo ve své mysli. Jinými slovy už jsem nemyslela na Langův ret, ani na Michaelův přízvuk. Cítila jsem jak v uprázdněném prostoru mé mysli klíčí deprese. Zkoušela jsem myslet na Martina, kterého mám upřímně ráda, ale v tom vztahu chybí nejistota, která by mě nutila nad Martinem přemýšlet. Když se mě deprese začala zmocňovat přemýšlela jsem, kterému z těch dvou dám druhou šanci (Lang... Nebo...) a zoufala jsem si. Utěšovala jsem se, že za mým trápením stojí dnešní styl života. Abych měla jasno zavolala jsem:
„Živote, proč mě nemáš rád?“
Do nastalého ticha zazněla neočekávaná odpověď:
„Protože ty za to stojíš!“
„Má snad na mysli marnou touhu po dokonalosti,“ pomyslela jsem si.