V objetí zimy - 59. kapitola

Seděla jsem vedle svého muže a po tvářích mi tekly slzy. Ze všech sil jsem se snažila ovládat, ale nešlo to. Nechápala jsem, jak to Marta mohla udělat. Chápala jsem, jak moc ji Robin musel chybět, ale stejně. Vždyť měla nás, ne? A svoji dcerku … Bezděky jsem ji k sobě přivinula silněji. Byla jsem vděčná, že mi Vladan dovolil vzít sem Marušku. Holčička z toho sice ještě neměla rozum a bylo jí úplně jedno, že se koná pohřeb její maminky. Bez ostychu si cucala palec a zvědavě pokukovala po lidech kolem nás. Mnich mluvil o ráji a o odpuštění. Překvapeně jsem pohlédla na Vladana, který si polohlasně odkašlal. Mnich zřejmě věděl něco, co já ne, protože lehce zesinal a urychleně změnil téma. Když svoji řeč skončil, tak můj muž povstal a společně s Guntrem zvedli rakev s Martou a pomalu ji vynášeli na hřbitov. I já jsem opustila svoje místo a vykročila jsem i s Maruškou v náručí za nimi. Za námi následoval průvod ostatních. S pohnutím jsem sledovala, jak spouštějí truhlu do země. Polohlasně jsem vzlykla. To nebylo správné! Malá se nespokojeně zavrtěla. Už ji přestalo bavit nosit se a chtěla dolů. „Ještě chvilku …“ šeptla jsem k ní, ale měla jsem smůlu. Malá se rozhodla, že toho má právě dost! Začala se zmítat v mém náručí a kňourat. Vladan ke mně zalétl pohledem. Bezmocně jsem pokrčila rameny. Co jsem s ní měla podle něj udělat? Postavila jsem ji na zem, ale držela jsem ji pevně za ruku. To se jí za chvíli taky znelíbilo a vytrhla se mi. Začala ťapat směrem ke hradu. Naštěstí obřad už skončil. Lidé se rozešli a Vladan se ke mně připojil. „Jak se cítíš?“ optal se mě tiše. „Nic moc!“ odpověděla jsem pravdivě. Objal mě kolem ramen. „Takovéhle věci se stávaj, holka!“ Přitiskla jsem se k němu a v objetí jsme zamířili i my domů. Koutkem oka jsem zahlédla Guntra, jak stojí nad Martiným hrobem. „Vlade, on ji …“ zajíkla jsem se. „Ano!“ řekl můj manžel prostě, jako by to byla ta nejnormálnější věc pod sluncem. Maruška klopýtla a tvrdě dopadla na kolena. Ihned se rozeřvala na celé kolo. Vymanila jsem se z Vladanova sevření a spěchala k ní, abych ji zvedla. „Musíš dávat pozor, víš?“ domlouvala jsem jí a něžně jí otírala slzičky. Vladan nás zamyšleně pozoroval. „Co s ní bude?“ upřela jsem něho prosebně oči, zatímco jsem ji konejšila. „Necháme si ji, viď? Vychováme ji jako naši dceru! Řekni, že ano! Prosím!“ Pousmál se na mě. „A cos myslela? Že ji vystrčím na mráz?“ otázal se sarkasticky. „Ne, to ne! Byla jsem si jistá, že se o ni postaráš, jen jsem nevěděla, jestli budeš souhlasit s tím, aby byla jako naše vlastní!“ Měla jsem z toho velkou radost. „A proč bych nesouhlasil?“ vypadal udiveně a trochu dotčeně. Přišel k nám a obě nás objal. „Jste moje! Obě dvě! A já vás nikomu nedám, jasné?“ Políbila jsem ho na tvář. „A ty zase náš!“ mrkla jsem na něj poťouchle. „A budeme na tebe dvě, muži!“ Zašklebil se. „Tak to bych měl trochu vyrovnat síly, ne?“ Zvážněla jsem. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě. „Jednoduše, ženo!“ V očích mu hrály veselé ohníčky. „Dneska večer, až uspíš naši dceru …“ dal na ta slova důraz. „ … přijdeš do naší ložnice a očekávám, že splníš svoji povinnost v našem loži! A za devět měsíců uvidíme, jestli se síly vyrovnaj nebo ne!“ Na chvíli jsem nebyla schopná slova a jen jsem na něj zírala s pusou dokořán. Rozesmál se. „No, copak tě to opravdu tak překvapilo, holka?“ Několikrát jsem zamrkala. „Ne … tedy … vlastně ne …“ koktala jsem nesouvisle. „Není na tohle ještě moc brzo?“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Brzo?“ užasle zopakoval. „Stázko, jsme svoji už něco přes rok! A, abych byl upřímnej, tak skoro každej den čekám, že mi oznámíš, že jsi v naději!“ Sevřel se mi žaludek. Teď nevyhnutelně přijde otázka, proč ještě nejsem. Možná jsem mu to měla říct! blesklo mi hlavou. A ne to dělat za jeho zády. V mysli se mi vynořila jeho slova o tom, co se mnou udělá, když zjistí, že jsem mu znova lhala. Ztěžka jsem polkla. „Nechceš mi náhodou něco říct?“ V duchu jsem proklela tu jeho všímavost. „Raději uvnitř, ano?“ Neměla jsem zájem, aby mi nařezal uprostřed nádvoří. Omluvně se pousmál. „I když jsem opravdu zvědavej, cos vyvedla tentokrát …“ odhadl mě skvěle. „ … tak teď nemůžu! Musím se jet podívat k rybníkům na sever! Prý tam v noci zahlédli rosomáka, tak chci zjistit, co je na tom pravdy!“ Na jednu stranu se mi ulevilo, ale vyhlídka na to, jak se budu celý den strachovat, co se mnou večer udělá, mě pranic netěšila. „A nemůžeš to odložit na zítřek?“ hlesla jsem. „Ne. Vypadá to, že se zhorší počasí a déšť smaže stopy! Takže musím vyrazit co nejdřív!“ Vtiskl mi polibek na čelo a stejně obsloužil i malou. „Buďte tu hodný, holky! A můžeš ji nastěhovat do našich pokojů! Samozřejmě jen do doby, než bude dost velká na to, aby pochopila, co maminka a tatínek dělaj v posteli! Pak dostane vlastní pokoj!“