Samuel - 15.díl

Vrátil jsem se právě ve chvíli, kdy v dálce věžní hodiny Malmesburského kostela odbíjely dvanáctou. Schoulil jsem se u prahu dveří a úzkostlivě čekal, až má bizarní proměna dosáhne svého cíle. Chvíli jsem zaváhal, ale pak se odhodlaně vydal směrem k lesu.
Hnala mne vpřed zlost a myšlenka na zradu té, které jsem tolik věřil.
Plížil jsem se pak s dravčí opatrností, abych nevyrušil svou budoucí oběť, u studánky jsem je zahlédl, stály klidně, hlavy skloněné k třpytící se hladině. Chřípí se mi vzrušeně zachvělo a pak se to poprvé stalo…..ozval se zděšený zvířecí nářek a pak jsem jako omámený lačně hltal krev, prýštící z hrdla koloucha, Andrew měl bohužel opět pravdu, potřeboval jsem ji….pohlédl jsem na to ubohé zvíře a vzpamatoval mne výraz jeho žalujících očí, skelně zírajících k nebi.
Znechuceně jsem odskočil, byl jsem najednou sám sobě odporný.

K ránu jsem vysíleně ulehnul do své postele, snažil jsem se zapomenout na to, co jsem v noci provedl a myslel na Camillu. Jak mi to jen mohla udělat?
Zmíral jsem touhou po ní, po jejím hřejivém těle, nemohl jsem se dočkat, až ji opět budu svírat v objetí, sledovat její něžnou tvář v září měsíčních paprsků, doufal jsem, že opět uslyším její toužebný vzdech, když se jí zmocním, tak jako dříve, že ukojím svou vzrůstající divokou žádostivost, která mne v noci budí a oslabuje mou ostražitost.
Nic z toho se mi večer nesplnilo, zradila mne…..
Na druhé straně jsem si uvědomil, že jsem se choval dosti nepřirozeně, snad díky tomu, jak jsem se změnil, vždyť to přece byla Mary, má drahá chůva! Proč by se také ona nemohla těšit z toho, že dosud, pokud se to dá tak říci, stále žiji, či spíše existuji? Místo toho jsem odtamtud uprchl, jako nějaký zločinec. Ke své milované jsem se choval velmi hrubě a nechal ji tam stát v slzách.
Pár dní počkám, musím si to v hlavě nejdřív urovnat,
a pak se tam znovu vrátím.
Hrozně mne rozbolela hlava a po chvíli jsem tvrdě usnul.

Probudilo mne hlasité bubnování deště na okenní tabule, nevlídné počasí doprovázelo také občasné zablesknutí a zahřmění, ale v pokoji bylo šero.
Mrzutě jsem se zvednul z lože, zapálil ze zvyku svíci a přistoupil ke stolu. Samozřejmě, jak jinak, opět byl bohatě prostřen, celé té hostině vévodila obrovská zlatem zdobená číše s červeným vínem a také….eh, nač na to stále myslet. Musím si na to konečně zvyknout, má tvrdohlavost stejně k ničemu nevede, trápím jen sám sebe, zatímco Andrew trpělivě vyčkává, jako dravec
u nory své kořisti. Na jídlo jsem ani neměl chuť, jen jsem udloubl kousek masa a pak tác odstrčil, uchopil jsem číši a po chvíli zaváhání do sebe obrátil celý její obsah.
Jako každý den, sáhl jsem po nádobce s mastí, abych si ošetřil obličej, když jsem se jej dotkl, udiveně jsem ucukl, protože se mi zdálo, že se má kůže stále více vyhlazuje, moc bych si přál vypadat tak, jako dříve, lépe řečeno tak dokonale, jako můj pravý otec, jak málo
stačí k tomu, abych toho docílil…….ne, to zatím nemohu, život je mi příliš drahý, bojím se toho, té cesty bez návratu, která mne děsí.
Rozhodl jsem se, že dnes sám vyhledám Andrewa, v posledních dnech jsem ho zanedbával, musím dohnat mezeru ve svém učení, velmi mne alchymie zajímala, že by dědičná dispozice?
Usmál jsem se tomu a vydal se směrem k jeho pracovně.

Seděl zadumaně u svého stolu, obložen nejrůznějšími svitky a knihami, před sebou měl jednu, zřejmě velmi starou, její vazba se téměř rozpadala a listy byly notně zažloutlé.
Když mne zahlédl, usmál se, přisedl jsem se zájmem ke stolu a zahleděl se na tu spoustu tajemných šifer a symbolů, ze kterých mi zatím šla hlava kolem.
„Smím se zeptat, čím se nyní zabýváte? V poslední době jste zde pořád.“ Protřel si oči.
„Jsem zoufalý, snažím se zjistit, kde je uložen onen tajemný pergamen, o kterém jsem již hovořil, zmínku o jeho existenci jsem objevil před deseti lety, v těchto starých knihách, tohle netušil ani ubohý Sachmet, když se tehdy snažil zjistit vše o mém strýci. Mohlo by mne to vysvobodit, a tebe později také, musíš však projít svou proměnou až k samotnému konci, jinak by to nemělo žádný smysl. Pak by nás čekal docela obyčejný život, bez kouzel, zabíjení a nadpřirozených vlastností….“ Řekl zastřeným hlasem a jeho pohled opět zabloudil k mé tepně na krku, velmi mne udivil tím, co právě řekl.
Tak proto mne stahuje s sebou až na samotné dno? Nedopatřením jsem jej pustil do své mysli.

„Vím, že jsi překvapen tím, co jsi slyšel, ale příliš brzy jsem byl vytržen ze života, v rozkvětu svého mládí, stal jsem se bytostí, jež nezná klid ani lásku, a touží po krvi…chtěl bych ještě někdy okusit, co je to žít, jíst, pít jako obyčejný smrtelník, a pak klidně zestárnout po tvém boku…..bez neustálého strachu z utrpení…nedomyslel jsem tenkrát své přání mít syna, kterému jsem bohužel předal svůj úděl a nastolil cestu ke zkáze“.
„Copak Vás netěší naše zvláštní schopnosti, vláda nad zvířaty a lidskou myslí?“
Jen pokrčil rameny, ale přesto z něj vyzařovala obrovská síla jeho tajemné osobnosti.
„Řekl bych, že tohle je ta lepší stránka..“odvětil chladně. S úžasem jsem na něj zíral. Tohle jsem tedy nečekal, vždy se mi zdálo, že je na svůj úděl spíše hrdý. Napadlo mne, že kdyby tenkrát faraon Neferikar ubránil svou lásku před intriky své matky a učinil Shiriné královnou, Andrew, vlastně Dareios by vyrůstal jako pravý královský syn, daleko od Ahmosovy zlé moci, jistě by v budoucnu převzal vládu svého otce a nyní by vedle něj odpočíval v hrobce v daleké Gize, spousta lidských životů mohla být ušetřena a já bych neexistoval, ani moje trápení.
Možná by to takhle bylo lepší, temný osud však rozhodl jinak.
Zahleděl jsem se na něj, zvedl oči od knihy a promluvil ke mně.
„Pohleď, zde je to napsáno, tohle obsahuje onen pergamen, tajemnou formuli přibližně tohoto znění:
….úděl života v zatracení nemusí být věčný, až zasvěcený dokončí velké dílo, projde od smrti až k očištění, potom dosáhne kýženého cíle, hlubinného proudu, jež překoná věky…chybí poslední tři slova, ta jsou pouze na svitku a jsou nejdůležitější, po jejich přečtení a pozření esence života, která je bezpochyby oním velkým dílem, stane se to, po čem tolik prahnu.
Mé snažení je ale zřejmě zbytečné, esence jsou nedobytně zamčeny a pergamen se mi nedaří vypátrat“ řekl unaveným hlasem.
Zdálo se mi, že v poslední době mírně zestárnul, jeho ebenové vlasy již byly sem tam prokvetlé stříbrnými nitkami, na nadpozemsky krásné tváři se objevilo pár drobných vrásek, možná to bylo tou náhražkou esencí, kterou si sám vyrobil a jež zřejmě nestačila k uchování jeho věčného mládí. Vše bylo velmi tajemné, na hranici mýtu a skutečnosti.
Zatím jsem ale úzkostlivě střežil prsten, který byl klíčem ke všemu, nebyl jsem ještě zcela přesvědčený, zda nastal vhodný čas.
Ozvalo se ve mně svědomí, vzpomněl jsem si opět na Camillu, od které jsem tak zbaběle utekl,
zmocnila se mne náhlá touha po křivkách jejího těla, bohužel jsem byl velmi neopatrný, myšlenku na ni jsem před ním neuhlídal.
Zaujatě jsem pozoroval plamen svíčky a nevšiml si,
jak se Andrewovy oči zúžily poznáním……..