V objetí zimy - 60. kapitola

Moje obavy, že se celý den budu soužit, byly zcela plané. Sotva Vladan projel branou, tak jsem se vrhla do práce. Nechala jsem manželské lože pošoupnout kousek do strany a podél stěny jsem dala užší postel, kde bude malá spát. Uvažovala jsem sice o tom, že by spala s námi, ale podvědomě jsem tušila, že by to Vladana moc nepotěšilo. Takhle budu moct malou uspat a pak si jít lehnout zpět k manželovi. Nebo k ní v noci vstát, kdyby bylo potřeba. Třeba kdyby plakala nebo měla zlé sny. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Jo, a ze stropu jsem zavěsila závěs, abychom měli svoje soukromí. My i malá. A taky jsem nechala donést další dvě truhlice, abych měla kam dávat Maruščiny věci. Když bylo vše na svém místě, tak jsem se vydala do Martiných komnat pro oblečení její, vlastně teď už mé, dcerky. Zoufale se mi tam nechtělo, ale neměla jsem jinou možnost. Zrovna jsem stála před dveřmi, když se otevřely a vyšla z nich shrbená žena, která v ruce nesla raneček. „Zabalila jsem té malé věci, paní! Abyste tam nemusela!“ přátelsky se na mě usmála. „Děkuji!“ Neměla jsem ani tušení, kdo to je. „Jsem Agáta a ta maličká u mě spávala.“ Převzala jsem ten balík. „Jste hodná, paní, že jste se jí ujala!“ Nevěděla jsem, co na to říct. „Někdo musel, ne?“ hlesla jsem. „Vona si to zaslouží! Je to ouplnej andílek!“ zasnila se. „Dybyste někdy potřebovala, tak si ji vemu! Třeba dyž se budete muset věnovat pánovi!“ mrkla na mě a pomalu se začala šourat ke schodišti. Její slova mi připomněla, že mě večer čeká rozhovor s Vladanem a nijak jsem se na něj netěšila. Nepochybovala jsem, že můj manžel dá dosti jasně najevo své zklamání nad mým počínáním. A pravdou bylo i to, že jsem měla ještě citlivé pozadí z našeho včerejšího hovoru … Přinesla jsem oblečky a pečlivě je uložila do truhlic. Pak jsem si zašla pro Marušku, kterou jsem pro dnešek svěřila do péče Saši. Holčina byla utahaná, tak jsem ji za Sašiny pomoci vykoupala a nakrmila. Později jsem si uvědomila, že jsem to měla udělat v opačném pořadí, ale protentokrát jsem se to rozhodla ignorovat. S malou jsem si lehla do našeho lože a povídala jí pohádky, než usnula. Věděla jsem, že bych ji měla přenést do její postele, ale nechtělo se mi. Bylo nečekaně příjemné mít ji v náručí. Okouzleně jsem si ji prohlížela. Byla tak bezbranná! A mně konečně došlo, k čemu jsem se odhodlala. V duchu jsem děkovala bohům, že s tím byl Vladan svolný. Nedovedla jsem si představit, že by něco podobného udělal můj první manžel! Nepochybovala jsem o tom, že bych se ho na to ani neodvážila zeptat. Měla jsem vlastně štěstí! Nakonec si mě vzal Vladan a já s ním byla šťastná! Opravdu! Občas jsem si sice s trochou nostalgie vzpomněla na dobu strávenou v jeho srubu, ale tohle taky bylo hezké. Jen mi přišlo, že je kolem nás moc lidí a my kvůli nim nemáme čas na sebe … „Stázko!“ Probudil mě Vladanův hlas. Stál nade mnou a tak nějak zvláštně se usmíval. „Koukám, žes to tu vzala od podlahy!“ mluvil šeptem, aby malou nevzbudil. „Souhlasil jsi s tím!“ odvětila jsem na svoji obhajobu. „Vím, ale neměla by spát támhle?“ ukázal ke stěně. „Ano, to by měla …“ S lítostí jsem sledovala, jak ji opatrně vzal a přenesl vedle. Pečlivě ji přikryl a vrátil se ke mně. Natáhl se na bok a upřeně se na mě zadíval. „Tak, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ Trochu jsem sebou trhla. „Ale slib mi, že se nebudeš zlobit!“ poprosila jsem ho. „To ti nemůžu slíbit, Stázko! Jestli jsi něco provedla, tak si trest zasloužíš!“ Jako většinou přesně věděl, o co mi jde. Povzdechla jsem si. „Ano i ne! Ptal ses mě, proč ještě nejsem v naději …“ začala jsem opatrně. „Nejsem v ní, protože …“ Najednou jsem nevěděla, jak mám pokračovat. „Protože …“ zkusila jsem to znovu, ale ani tentokrát se mi nedařilo lépe. „Protože bereš bylinky?“ navrhl mi Vladan klidně. Vytřeštila jsem oči. „Ty to víš?“ Nečekaně jemně mě pohladil po tváři. „Holka, moc se v ženskejch věcech nevyznám, ale nejsem úplně zabedněnej! Je mi jasný, že když dva dělaj to, co my, tak často, tak se přece musí objevit děcko, i kdyby nechtělo! Jen nechápu, proč jsi mi o tom neřekla!“ V jeho hlase zazněl smutek. Zastyděla jsem se. „Víš … když jsem se musela provdat, tak jsem je začala brát! A i po jeho smrti jsem v tom prostě pokračovala … ani jsem nevěděla proč … Promiň mi to! Prosím …“ hlesla jsem „Neskrývám, že mě to mrzí! Ale jseš to ty, kdo ponese veškerá rizika, tak máš právo se rozhodnout, jestli to chceš nebo ne!“ Zírala jsem na něj s pootevřenými ústy. „Ale co … dědic? Ráno jsi říkal, že …“ kousla jsem se do rtu. Opět se pousmál. „Hodil by se! Ale beru i dcerku! Když ti bude podobná, tak bude nádherná! Podívej, nepopírám, že bych s tebou děcko chtěl, ale zatím není kam spěchat! A i kdyby, tak už máme jednu holčičku, ne?“