V objetí zimy - 61. kapitola

Nervózně jsem přecházel sem a tam a měl jsem toho všeho právě dost. Rozrazil jsem dveře od své pracovny a rázně se vydal k našim pokojům. Už jsem sahal po klice, když se zevnitř ozval hlasitý výkřik. Strnul jsem a než jsem se stihl rozhodnout, zda vejdu nebo ne, tak se na prahu objevila Saša a bez váhání mě odstrčila stranou. „Co se …“ chtěl jsem se jí zeptat, ale proběhla kolem mě, jako by mě ani neviděla. Zamračil jsem se a vstoupil dovnitř. Rychle jsem prošel do ložnice a zatajil dech. Stázka ležela na posteli, na čele se jí leskly kapičky potu a rty měla rozkousané do krve. „Holka …“ chtěl jsem jít k ní, ale porodní bába mi zastoupila cestu. „Ven, chlape! Tady nejseš k ničemu!“ Bez cavyků mě popadla za rameno a doslova vystrčila z místnosti. Mě! Do háje, jsem tady pánem, tak snad můžu bejt se svojí ženou, ne? Nadechl jsem se, abych to té babě hlasitě sdělil, ale ona mi rázně přibouchla před nosem. „Raději se jí do toho nepleť, pane!“ Otočil jsem se po hlase a kousek ode mě stál Guntr a pobaveně se šklebil. „Ví, co dělat! Stará Hana pomohla na svět už celejm generacím! Dělá to, kam moje paměť sahá! Paní je v těch nejlepších rukou, věř mi!“ Vzal mě za loket. „Pojď! Zvu tě na pohár vína!“ Pak si mě zkoumavě přeměřil. „Nebo bys radši přátelskej souboj?“ Nemusel jsem přemýšlet dlouho. „Nejdřív tě rozsekám na kusy a pak si dám to víno!“ pronesl jsem výhružně, ale on jen mávl rukou. „To se teprve uvidí, Vlade! Třeba to budu já, kdo bude pít na oslavu!“ Vyšli jsme z našich pokojů a vydali se na nádvoří. Byl jsem mu za to rozptýlení vděčnej, protože jinak bych se asi zbláznil strachy. Když mi Stázka po několika měsících sdělila, že nosí pod srdcem naše dítě, tak jsem nevěděl, jestli mám radost nebo ne. Jistě, potěšilo mě to, ale současně jsem si vzpomněl, co se stalo s mojí první ženou … A teď, když to na ni přišlo, se moje obavy změnily v hrůzu. Zvlášť po tom, co jsem na chvíli zahlíd! A ona byla navíc tak drobná! Jak tedy může bez úhony přivést na svět naše dítě? Jestli ji ztratím … Guntr zřejmě mé neradostné myšlenky vytušil, protože mi hodil meč a bez otálení na mě zaútočil … Od té doby, co jsem se vrátil do Daregu, jsem se s ním několikrát střetl v přátelském duelu a znal jsem ho dost dobře, abych mohl prohlásit, že je opravdu nebezpečnej! Měl skvělou techniku a dost síly na to, aby mě dokázal zatlouct do země, kdybych si nedával pozor. Kolem nás se brzy utvořil kruh přihlížejících, kteří hlasitě podporovali Guntra i mě. Ztratil jsem pojem o čase, jak jsem se soustředil na náš boj. Zaútočit, stáhnout se, zaútočit, stáhnout se … „Pane!“ Zaslechl jsem mezi povzbuzováním Sašin výkřik a to způsobilo můj konec. Na okamžik jsem přestal sledovat svého protivníka, který mě za to ztrestal tvrdým hákem do brady. Než jsem se nadál, tak jsem přistál na zádech a mohl si pěkně zblízka prohlédnout špici jeho meče. Nebyl to hezkej pohled! Očima jsem vyhledal Sašu v davu a všiml jsem si, jak pobledla. „Omlouvám se …“ Odečetl jsem z jejích rtů a můj vztek hned opadl. Ne kvůli její omluvě, ale protože vypadala, jako bych jí oznámil, že ji nechám nahou zmrskat na nádvoří! Jako bych to snad už tady někomu udělal! Jedinej, na koho jsem tu vztáhl ruku, byla moje vlastní žena! Guntr zastrčil zbraň do pouzdra a pomohl mi na nohy. „Stárneš, pane, a měkneš!“ vynesl při tom svůj verdikt a já se na něj zašklebil. „Dáme odvetu a uvidíme!“ Oba jsme věděli, že příště to může dopadnout jinak. Nebo taky úplně stejně! Jak už jsem řek, byl sakra dobrej! Pousmál se a ostentativně mi oprášil tuniku na zádech. „Jak si pán přeje!“ uklonil se mi. „Tak jdeme, pane! To děvče je už jako na trní!“ Ukázal na Sašu, která opravdu vypadala, jako by měla pod sukní mravence, a celá se ošívala. Došli jsme k ní. „Tak?“ Snažil jsem se tvářit klidně, ale napadal mě jen jeden jediný důvod, proč mě osobní služebná mé ženy vyhledala. „Máte krásnou dcerušku, pane!“ oznámila mi radostně. Nesmírně se mi ulevilo! Konečně to bylo za náma! Ale že jí to trvalo, holce jedný! Guntr mě nadšeně plácl do ramene. „Doufám, že víš, co je tvojí povinností, pane! Musíme ji pořádně zapít, aby nám neuschla!“ Jako ve snách jsem přikývl. „Zajdu do kuchyně, ať připravěj pořádnou hostinu!“ Ani nečekal na moji odpověď a vydal se do paláce. Díval jsem se za ním a jen jsem nevěřícně zakroutil hlavou. Byl prostě neuvěřitelnej! Ale přítel jak se patří! Hodně mi připomínal Robina! Koukl jsem na Sašu. „A co paní?“ zeptal jsem se konečně. Saša uhnula očima a mlčela. To mě znervóznilo. „No, tak?!“ vyjel jsem na ni ostře. „Neumíš mluvit?!“ Vyděšeně na mě pohlédla. „Není na tom dobře, pane!“ špitla se slzami v očích. „Ztratila moc krve …“