Strains

I.

„Hudbou se dají psát i příběhy. Může být mnohem krásnější než si myslíš, ale to do ní musíš vložit city.“
„Já tu vidim jenom hromadu not,“ oponovala jsem učitelce, která se mě snažila naučit na čelo. Jen se pár minut bezradně dívala do směsice na notovém papíře. Zrovna dneska byla velká školní akce a já se jí nemohla zúčastnit jen díky tomu, že jsem musela na hodinu. A tak nebyl žádný div, že jsem z toho zrovna dvakrát nedšená nebyla, i když to nebylo zrovna fér vůči mojí učitelce paní Valsové. Snem mých rodičů bylo, abych se učila hudbě. I když ji mám ráda, méně jsem nadšená z toho, jak mi rodiče řídí můj život i přes to, že mi je sedmnáct.
Už od svých šesti let chodím na hodiny klavíru a zpěvu, později na lekce kytary a teď už se pět let učím na čelo. Neměla jsem jedinou volnou chvíli, nikdy si nehrála celé odpoledne s kamarády a nikdy nesouhlasila s ambicemi mých rodičů. Moje protesty však brali jako projev pubertálního období a ne jako mojí svobodnou vůli. Vlastně se divím, že jsem nikdy neudělala nic radikálnějšího a to jsem na to teď měla opravdu chuť. Když jsem se podívala na hodiny a zjistila, že je teprve půl třetí, otráveně jsem odvrátila obličej směrem k nedalekému oknu.
Po tom co jsem chvíli tupě zírala do prázdna, paní Valsová si jen tiše povzdechla nad mojí dnešní neochotou. Ozvalo se rychlé zaťukání a mezi dveřmi se objevila hlava nějaké černovlasé dívky.
„Co potřebuješ Alis?“
„Posílá mě za vámi pan Sters, prý je to naléhavé a máte za ním hned přijít.“
Dívka se otočila a odešla s Valsovou za zády. Jen jsem hodila znuděný pohled po hodinách a když jsem zjistila, že rafičky se téměř nehnuly z místa, přešla jsem k oknu a rozhlížela se po hlavní třídě. Na protějším chodníku právě procházela moje kamarádka Liz. Najednou mě popadl vztek. Společně strávený čas se odehrával hlavně ve škole a na nějaké povídání v cukrárně, chození na diskotéky nebo koncerty a podobné věci jsem nikdy neměla čas. Zapískala jsem na prsty, ale Liz se ani nerozhlédla, na to byl venku moc velký hluk. Naděje mě už skoro opustila, když se Liz konečně podívala mým směrem, a tak jsem jí nadšeně zamávala a naznačila, že jdu ven. Batoh mi div nevylétl z ruky, když jsem ho prudce popadla a řítila se chodbami místní umělecké školy. Věděla jsem, že moji rodiče by to neschválili a bylo mi to upřímně jedno. Jednám sama za sebe!
„Nechtěla bys zajít někam do kavárny?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, když jsem ji konečně doběhla. Překvapeně se po mě podívala, vzhledem k tomu, že alespoň z vyprávění věděla o mém domácím režimu.
„Proč ne?“ usmála se nakonec a já se k ní s radostí přidala.


„Dobrý den, paní Valsová.“ řekla jsem do telefonu a čekala na nějakou reakci.
„Ahoj Tess, co potřebuješ?“
„Víte já do konce tohohle školního roku nemůžu chodit na hodiny, tak bych se potřebovala omluvit.“
„V tom nevidím žádný problém. Tak po prázdninách.“
„Ano, po prázdninách.... Možná.“ dodala jsem pro sebe.
Tím by byla tahle záležitost vyřízená. Stejně tak jako z téhle hodiny jsem se odhlásila do konce roku ze všech ostatních, a tak nic nebránilo tomu, abych se taky jednou mohla bavit.
„Co budeš dělat o prázdninách?“zeptala se mě Liz, když jsme jednou jen tak seděly v parku na lavičce.
„Ani nevím,“ odpověděla jsem po pravdě a to že je skoro konec roku na mě dolehlo. Při představě, že potom to všechno začne znova mi nebylo zrovna do smíchu. Nebylo to o moc lepší ani když jsem dorazila domů.
Zjištění, že se provalila moje absence mě vyvedlo z míry, ale ne tolik, jako to co jsem se dozvěděla následně.
„Budeš o prázdninách chodit do školy.“
„Cože?!“ vyprskla jsem a překvapeně zírala na rodiče. Už toho udělali hodně, ale aby mě zbavili mého jediného volného času….
„Je to hudební škola. Doženeš tam všechno, co jsi svojí lehkovážností zanedbala. Paní Valsová ti ochotně dala doporučení, stejně jako pan Sters a paní Lottová, takže s přihlášením není žádný problém.“
A tím pro ně byla debata u konce. Moje protesty a vysvětlení naprosto ignorovali, jednali se mnou jako s dítětem... Takže vlastně úplně stejně jako vždycky.

II.

„Máš všechno?“ zazněl mámin hlas i přes puštěnou mp3. „No jo,“ zahučela jsem a vzápětí se sklátila obličejem do peřin. I když jsem věděla, že to všechno jenom zhorší, byla jsem odhodlaná z té školy co nejdřív vypadnout – i kdybych měla utéct. Ale aspoň jedno štěstí mě potkalo. Vyzvednout mě měl můj strejda Phill, který měl vždycky dostatek pochopení. Až zatroubení jeho dodávky mě donutilo zvednut hlavu a nepatrně se pousmát.
„Budeš ve škole s Alicí.“ Překvapil mě, hned při nastupování a já se z údivu nešikovně bouchla do hlavy. To, že se mnou bude ve škole i sestřenice by za normálních okolností byla dobrá zpráva, ale ne v případě Alice. Bohužel není ani z poloviny po tátovi, ale celá po matce. No a tragédií je, že moje teta postrádá jakýkoli charakter a inteligenci.
„Co.. Cože?“ vydolovala jsem ze sebe nakonec, a i za tohle jsem mohla být vděčná. Phill se na mě jen zářivě usmál a odhalil tak zářivě bílé zuby, zatímco jeho našedivělé chřípí se v řídnoucích vlasech při tomhle úkonu lehce pohupovalo.
„Tak už víš, kterej předmět si vybereš?“ vyrušil mě z přemýšlení.
„Ne, ještě ne,“ skousla jsem si nešetrně ret, až mi ujelo bolestné syknutí.
„Alice pude na zpěv. Třeba se tam sejdete,“ dodal dobrosrdečně. Chudák strejda, kdyby věděl, jak jeho dceru nemůžu vystát. V každém případě se teď už pro tuhle možnost nemusím rozhodovat, což je taky plus.
„Třeba,“ dodala jsem s vynuceným úsměvem a radši sklopila pohled. Bylo mi jasné, že Phill si mě v tu chvíli zkoumavě prohlédl ve zpětném zrcátku, takže jsem k tomu pěkně zrudla. Nějak jsem nemohla pochopit, jak si někdo jako on může za ženu vybrat takovou fuchtli. Vydržet s ní a s jejich dcerou zřejmě vyžadovalo pořádnou dávku trpělivosti, otupělosti a následné ignorace, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.
„Díky strejdo a ahoj,“ věnovala jsem mu poslední pohled a obtěžkaná zavazadly stála před školou. Nevrle jsem stáhla obočí do jedné velké tlusté čáry. „Tak tady budu muset strávit dva měsíce volna,“ zamumlala jsem si vztekle pro sebe a rozzuřila se ještě víc, když kolem mě prosvištěl nějaký kluk na kole. Svojí neopatrností mi vytrhnul z ruky batoh a ten se otevřel, takže se polovina mých věcí válela na chodníku.
„Kam čumíš?!“ křikla jsem za ním podrážděně a sehnula se abych je posbírala. Zvednout oči mě donutil až stín, který dopadl na zem.
„Promiň, já nechtěl….“ Snažil se mi omluvit, ale já ho přerušila.
„Když budeš příště dávat pozor, už se nebudeš muset omlouvat, „ poznamenala jsem kousavě. Bez dalšího pokusu o nějaký rozhovor mi pomohl věci sesbírat. Vytrhla jsem mu je z rukou a s tichým povzdechnutím se vrátila k ostatním zavazadlům. Než jsem stačila jedno z nich vzít, už je táhnul on a dokonce všechny.


„Díky,“ hlesla jsem s mírným sebezapřením a víc si ho nevšímala. Chvíli tam jen tak postával, jako by se rozhodoval, ale když viděl, že mým jediným zájmem je můj dočasný pokoj, odešel.
„Konečně sama.“
Moje nadšení opadlo, když se rozrazily dveře a dovnitř vešla Alice.
„Ahoj Tess!“ Vrhla se na mě a objala mě tak prudce, až mi to vyrazilo dech. Když mě pustila, málem jsem se odporoučela k zemi, nebýt malého nočního stolku.
„Ahoj Alice,“ odpověděla jsem zaraženě, když si moje sestřenice bez okolků začala tahat batohy dovnitř.
„Šla jsem zařídit, abychom mohli být na stejném pokoji,“ vysvětlovala cestou a hned co položila kufr(co vypadal, že má alespoň sto kilo), medově se na mě usmála. Rukou si prohrábla dlouhé světlé vlasy a usměrnila tak jednu z vln, přičemž zamrkala svými dlouhými řasami.
„Zlato, pomohla bys mi prosím?“ nahodila znovu ten svůj úsměv a já měla co dělat, abych sebou znovu nesekla. Oslovení „zlato“ mě trochu vyvádělo z míry. Poslušně jsem došla před pokoj a zůstala zírat na horu batohů, kufrů a tašek.
„To máš na dva měsíce?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Je toho dost málo, co?“ předvedla svůj hloupoučký výraz.
„A to všechno si sem tahala sama?“ podivovala jsem se ještě víc.
„Ale ne!“ vykřikla Alice pobaveně. No jistě, ta moje naivita. Řekla bych, že jediné co z toho nesla byla její kabelka.

III.

Večer jsem padla do postele a vlastně ani nevěděla o světě. Teplá sprcha byla krásně uklidňující, ale bohužel jenom dodělala dílo zkázy. Když už mi Alice nezničila nervy, pokusila se o to s mým tělem. Nechala mě hezky tahat všechny ty věci a předstírala, že si musí něco nutně zařídit. Nestihla jsem si na ní ani vybít svůj vztek za její útěk a dvouhodinové obsazení koupelny, protože jsem ihned usnula.
„Vstávej ospalče,“ probudilo mě nemile vysoké pištění. Jakmile jsem otevřela oči, stálo mě hodně sil nezaječet hrůzou. Nade mnou stála Alice s obličejem zeleným jako kdyby ho strčila do rybníku a obří natáčky na hlavě z ní dělaly ještě větší přelud. Díky šoku jsem ani neprotestovala a ztěžka se došourala k zrcadlu. Nebyla jsem na tom sice o moc líp než Alice, ale stejně jsem na sebe nic nepatlala. Představa dvouhodinového stání před zrcadlem se mnou slušně otřásla. To radši budu vypadat takhle.
„Ty se nelíčíš?“ zeptala se mě s nehraným údivem moje sestřenice po cestě do haly.
„Ne,“ zabručela jsem stále rozespale a pomalu se šourala ze schodů. Při vzpomínce na prázdninové flákání a spánek do dvanácti jsem se znovu začala mračit.
„Bože proč!“ poznamenala jsem při pohledu na všechny ty lidi, i když jsem ateista. Postávali jsme v hloučku přibližně stejně starých lidí, taky nováčků, a čekali, co bude dál. Nervózně jsem sebou šila během neustálého těkání po místnosti. Zastavila jsem se až u jednoho ze starších kluků. Připadal mi zvláštně povědomý. Zkoumala jsem jeho tmavé vlasy rámující pohledný obličej a výraz idiota mi z tváře zmizel, až když si všimnul mojí pozornosti. V ten okamžik mi došlo, odkud ho znám. To na něj jsem včera byla tak protivná. Přistiženě jsem se odvrátila, hned jakmile můj obličej nabyl rudější barvy než obvykle. Moje rozpaky přerušilo rozrušené šeptání dvou dívek stojících opodál. Bavily se o nástroji, který si zvolí a já se zarazila. Až do teď jsem si žádný nevybrala. Horečně jsem přemýšlela, aniž bych zaznamenala příchod nějaké postarší ženy.
Z rozhovoru s Alicí jsem se dozvěděla, že nás právě provádí jedna z místních učitelek – paní Rodsová. Provedla nás po škole, ukázala nám všechny učebny a skončili jsme až na sekretariátu, kde jsme měli udat, jaké je naše rozhodnutí ohledně předmětu. S nelibostí jsem zjistila, že většina studentů si ho vybrala už na přihlášce a na hodinách klavíru už není volné místo. Kytara mě nelákala a zpěv nepřicházel v úvahu (být s Alicí 24 hodin denně se rovnalo sebevraždě), takže mě okolnosti donutily zvolit čelo.