Strains

IV.

První hodina měla být už odpoledne, a tak jsem odhodlaně mířila chodbou k jedné z učeben. Úlevně jsem si oddychla hned, jakmile jsem byla z dosahu Alice a její nové kamarádky Dony. Ty dvě by mě dokázaly během jedné hodiny snad i zabít. Už takhle mi vymývaly hodnou dobu mozek svými natěšenými pokřiky. Bez rozmyslu jsem vpadla do třídy a ignorovala všechny v okolí. Ideálním řešením se mi zdálo posadit se na jednu z nejvzdálenějších židlí a opřít se rukou o parapet okna. Můj dlouhý pohled na ocelově šedou oblohu přerušil až něčí hlas.
„Ehm, co?“ zeptala jsem se zmateně a podívala se nějakého vytáhlého kluka. Zlehka se mi vybavovalo, že se mnou byl ráno ve skupině nováčků.
„Ahoj. Můžu si přisednout?“
Ještě zmateněji jsem se rozhlédla po třídě a viděla spoustu volných míst, ale on ani nečekal na mojí reakci.
„Jsem Nick a ty?“ usmál se na mě a podával mi ruku.
„Tess,“ oplatila jsem mu nesměle.
„Ty si tu taky poprví, že jo?“
„Jo, musela jsem….“
Náš krátký rozhovor přerušil příchod učitele. Moje představa otravného, upjatého chlápka se rozplynula. Už od pohledu to byl pohodář.
„Moje příjmení je Ross, ale říkejte mi Johne.“ Rozhlédl se po třídě a odhalil v úsměvu bílé zuby. „Dneska začněme jenom zlehka, ale zítra bude třeba rozdělit nováčky do skupin. Všichni určitě víte, že nemáme standardní učební postupy. Budete rozdělení do skupin, které bude vést vždycky jeden z vás…
Překvapeně jsem zamrkala a otočila se po třídě. Nikoho kromě mě tenhle způsob výuky neudivoval, a tak jsem zalitovala, že jsem si kvůli vzteku nezjistila žádné informace. To jediné, co jsem věděla když jsem sem jela, bylo o výborné pověsti.
„…Je to sice dost alternativní výuka, ale všichni z vás už mají určité znalosti s nástrojem, který jste si vybrali. Budeme vycházet z vašich poznatků – jak teoretických, tak praktických…“
Zbytek hodiny se nesl celkem stejně, dnešní den měl být spíš takový zaváděcí. První den byl volný jenže mi bylo jasné, že jakmile začne pravá výuka, moc času navíc mít nebudu. Ten večer se měla konat seznamovací akce a kdo chtěl, mohl se zúčastnit. Už při jejím ohlášení jsem byla rozhodnutá ani se tam neobjevit. Nahrával tomu i fakt, že Alice s Donou byly opět plné euforie. Přetrpěla jsem v jejich společnosti pár hodin, jenže na jejich přípravy na „párty“ jsem neměla nervy ani náladu. Proti půlhodinovému rozebírání účesu jsem získala určitou averzi a stejně to dopadlo i s oblečením a šminkami.
Vydala jsem se na průzkum školy. Šla jsem kam mě nohy nesly a vnímat mě donutila až nějaká hudba. Došlo mi, že jsem opustila ubytovnu a přešla do jiné části budovy, ale i tak mě to zarazilo. V tuhle dobu tu zjevně nikdo neměl být. S úžasem jsem naslouchala a chvíli nebyla schopná jediného pohybu. Srdce mi začalo neznámo proč být jako splašené. Pomalá táhlá melodie hraná čelem se nesla tichými chodbami a vyvolávala ve mně podivné pocity. Byla jsem si jistá, že tuhle skladbu jsem nikdy neslyšela a přesto mi přišla známá. Neschopná čehokoli jsem se opřela o zeď a sesunula k podlaze jen proto, abych mohla naplno vnímat.
Teprve když dohrála, byla jsem schopná přestat zírat do prázdna. Napadlo mě, že bych se mohla podívat, kdo to hrál. Vydala jsem se do míst, ze kterých podle mého předpokladu hudba vycházela a moje kroky jako první automaticky mířily chodbou a pak za roh do naší učebny. Bylo to logické, protože jenom tam se daly najít čela. Skoro jsem běžela a moje kroky se rozléhaly prázdnou chodbou. Zastavila jsem se až před třídou, ale když jsem vešla dovnitř, nikdo tam nebyl. Zbyl tam jen neuklizený nástroj, a tak jsem ho zklamaně vrátila na své místo a šourala se zpátky ke svému pokoji.

V.

„Jééé, já tě namaluju!“
Útrpně jsem seděla pod dozorem Alice, která mi vytrvale patlala něco na obličej. Málem mě nenechala ráno udělat ani krok, dokud jsem jí neslíbila, že mě může zřídit. Cesta na hodinu pak byla doprovázená neustálou snahou o odlíčení. Marnou. Mírně otráveně jsem se posadila do mé oblíbené zadní lavice a čekala co přijde. Moje pozornost se znovu upínala za okno a ani trocha jí nezbyla pro Nicka, který mi však o sobě dal vzápětí vědět.
„Ahoj,“ ozval se vesele.
„Ahoj,“ odpověděla jsem bez většího zájmu a dál se věnovala oknu.
„Nechtěla bys dneska po vyučování někam zajít?“ zeptal se mě nadšeně a já najednou netušila co na to říct.
„Vždyť nesmíme opouštět areál školy bez předchozího ohlášení ne?“
„A v tom je nějakej problém?...
Dneska jsem Johnovi byla nesmírně vděčná, že zabránil další komunikaci mezi mnou a Nickem. Míň už za předvádění našich schopností.
Poslouchala jsem jak skvěle někteří z mých spolužáků hrají a byla plná nervozity, když na mě přišla řada. Nesnáším pozornost a prsty se mi třásly jako nikdy. Asi ani na vystoupení to nikdy nebylo tak hrozné. Hluboký nádech a zavření očí mě aspoň trochu uklidnily. Uchopila jsem smyčec a zvolna začala hrát Dido’s lament od Henryho Purccella. Napětí ve mně nepovolilo ani když jsem dohrála, chyběla mi i odvaha jenom zvednout pohled k lidem ve třídě.
Došlo na rozdělování a já jenom s obavami sledovala Johna jak si něco zapisuje.
„Takže do první skupiny, kterou bude vést tady Sam….“ Ukázal na kluka opodál a já si ho všimla vůbec poprvé. Můj „starý známý“ nebo spíš ten chudák, co to ode mě hned první den schytal.
„…. Marion, Tess a Nick.“ Dočetl John seznam lidí mezi nimiž bylo i moje jméno a já se zaraženě obrátila na Nicka.
„Cože?“ zeptala jsem se ho a připadala si úplně mimo, když mi oznamoval, že my dva jsme se dostali do první skupiny. Horší už bylo určit z čeho: Sama nebo z mojí spolupráce s tak výbornými hráči?
V poledne nám dal učitel volno a všichni se chystali na oběd. I když jsem se snažila zbaběle utéct, Nick byl rychlejší.
„Nechceš jít aspoň na ten oběd?“
„Hm, tak jo.“ Vypadlo ze mě při představě oběda s Alicí a Donou. Za rozpačitého ticha jsme došli k jídelně. Já odmítala začít s hovorem a Nick zřejmě nebyl ve formě nebo si jenom dával na čas. V každém případě nebylo v mém zájmu mu to ulehčit. Posadili jsme se s přeplněnými tácy k jednomu z prázdných stolů a možná bychom se i pustili do jídla, kdyby se neobjevila má milovaná sestřenice v závěsu s její kamarádkou, která mi spíš připomínala její dvojče.
„My se připojíme,“ mrkla na mě Alice. „Doufám, že nějak nerušíme.“
„Ale vůbec. Jo, tohle je Nick.“ Ukázala jsem na mého společníka. „ No a tohle sou Alice –moje sestřenka a Dona.“
Potřásli si rukou a než jsem se stačila vzpamatovat, Alice Nicka pořádně rozpovídala, takže náš stůl byl asi nejhlučnější ze všech, když Nick líčil vtipné historky. Neřekla bych, že kdy v životě budu Alici za něco vděčná, ale ta chvíle nastala. Za okamžik mi věnovali jen malou pozornost a nic lepšího pro mě vlastně udělat nemohli. Dokonce si mého odchodu od stolu všimli až se zpožděním, takže jsem měla dost času zmizet.

VI.

„Ten Nick je ale super!“ básnila mi Alice snad celou věčnost. Odpolední výuku se mi zázrakem podařilo přežít bez újmy a bez něčí pozornosti, takže mi ani tohle plácání náladu nekazilo.
„Je vtipnej, hezkej a milej. Ty máš ale štěstí!“ Vytřeštila jsem na ní oči a nevěřila vlastním uším.
„A to jako proč?“ vydolovala jsem ze sebe s námahou.
„No ještě se ptej!“ obořila se na mě, založila ruce v bok a divoce potřásala svými plavými loknami.
„No to se ptám,“ rozesmála jsem se při její podrážděné reakci. V žádném případě jsem neviděla jediný důvod, proč by to pro mě měla být výhoda.
Příchod Dony říkal něco jiného. Nad mým chováním kroutila hlavou a naprosto se ztotožňovala se sestřenkou. Omrzelo mě vést tenhle rozhovor, a tak jsem se zvedla a šla se projít stejně jako předešlý večer. Asi jsem tajně doufala, že uslyším znova hudbu. V chodbách bylo k mé smůle naprosté ticho. Vzpomínka na ty tóny… Pomalým krokem jsem zamířila k učebně kde jsem se marně pokoušela zahrát alespoň kousek té skladby. Ty útržky co mi zůstaly v paměti se nedaly převést do něčeho celistvějšího, a tak jsem to po chvíli vzdala a pod rukama se mi rozeznívaly melodie, které mě zrovna napadaly.
Z úst se mi vydral smutný povzdech. Jak jsem hrála, hlavou se mi míhaly spousty myšlenek, ale asi ani jedna nebyla příliš pozitivní. Točily se jen kolem mého života nebo spíš kolem toho, jestli jsem vůbec někdy naplno žila. Už zase jsem si přišla tak prázdně a touha vrátit se do včerejšího večera se mi zdála být silnější, než kterýkoli můj dosud zažitý pocit.
Se zachmuřeným pohledem jsem nakonec přes sklo pozorovala hvězdy. Třpytily se jich na nebi miliony a jedna z nich spadla, snad jako by mě chtěla utěšit. V té rychlosti a překvapení jsem si nestihla nic přát, ale nemrzelo mě to. Jako malá jsem takových přání měla tisíce, vždy když si rodiče myslely, že spím a já místo toho pozorovala oblohu.
Konečně se našel alespoň jeden hezký pocit, jedna milá vzpomínka. S lehkým úsměvem jsem se vydala na pokoj a když už jsem byla na konci chodby, jako bych něco zaslechla. Překvapeně jsem se otočila, jenže chodba byla tak tmavá, že do ní pohledem proniknout nešlo a i tak se nezdálo, že by tam někdo byl.