Samuel - 17.díl

5. září roku 1820…
Po třech dnech mne konečně zlost opustila a rozhodl jsem se znovu navštívit místo, které pro mne v poslední době mnoho znamenalo.
Doufal jsem, že si Camilla z mého náhlého odjezdu
vzala ponaučení, přesto musím být více opatrný, nejdříve počkám, zda je sama, a pak se k ní teprve přiblížím.
Andrew se dnes kupodivu neobjevil, i můj stůl zel prázdnotou. Démon stál ve stájí, vypadalo to, jako by jej dnes ani nikdo nenakrmil, nabral jsem aspoň do vědra vodu a nechal jej napít. Pak jsem ho osedlal a vydal se na cestu, až budeme na místě může se v klidu napást. Nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, a tak jsem koně příliš nepobízel, srovnával jsem si v hlavě, co jí dnes řeknu.
K hrobce jsem dojel raději zadní pěšinou, a protože jsem vyjel později, vše již zahalovala neproniknutelná tma, obloha byla od rána zatažená, takže ani měsíc vůbec neukázal svou stříbrnou tvář.
Udivilo mne, že zde Camilla není, ale mohl jsem to tušit, tři dny jsou dlouhá doba, možná ji omrzelo na mne čekat. Seskočil jsem z koně, opatrně se rozhlédl kolem sebe a došel až k hrobce. Ani po dvou hodinách se však nikdo neobjevil, možná se urazila, zmocnily se mne obavy, zda ji ještě někdy udivím. Zřejmě jsem vše svým chováním pokazil. Opřel jsem se o zeď, pak jsem se v beznaději podél ní sesunul k zemi a zoufale si zakryl rukama tvář. Po chvíli jsem ucítil chladivý dotek, jako lehké pohlazení, nebyl to ale vítr, listí na stromech se ani nepohnulo. Uvědomil jsem si, že tohle jsem už někdy zažil, ale hodně dávno.
Ohlédl jsem se vpravo a srdce se mi sevřelo, jako by
u cypřišů přece jen měsíc seslal na zem několik svých paprsků, když jsem se ale podíval pozorněji, zjistil jsem, že tohle není měsíční svit. Stála tam téměř průsvitná ženská postava, či spíše visela ve vzduchu, kolem jejích obrysů jako by vířil stříbřítý prach.
Se zatajeným dechem jsem se zvedl a došel až k ni…rázem jsem ji poznal!
„Matko?...“ vydechl jsem, na víc jsem se nezmohl.
Zdálo se mi, že se usmála.
„Ano, jsem to já, můj synu“. Její slova zašuměla jako listí ve větru. Ale její průsvitné rty se ani nepohnuly.
„Tomu nerozumím…Andrew říkal, že Vás zničil! Jak je to možné, že jste tady?“
„Andrew….“ řekla podivným tónem a její oči posmutněly.
„V tom máš pravdu, ale pamatuj si, že žádné zlo na světě nemůže zničit mateřskou lásku.
Má duše díky ní dokázala ještě jednou překonat bránu zatracení, aby se k tobě dostala, protože dosud nenašla svůj klid, je to ale už naposledy, kdy mne vidíš. Jak moc bych si přála vzít tě aspoň jednou do náruče a utěšit, protože cítím, že jsi velmi nešťastný….“
„Proč najednou tolik smutku? Andrew mne zachránil z plamenů, a to, že se stávám tím, čím je on, je bohužel nezvratný osud, za který vděčím také Vám…“řekl jsem vyčítavě.
„Vím, a proto žádám tvé odpuštění, byla jsem jen slabá žena, která podlehla jeho temnému kouzlu, když jsem si vše uvědomila, bylo již příliš pozdě…“
Zadíval jsem se na ten přízrak, který kdysi býval mou matkou, jejíž náruč jsem nikdy nepoznal, a posmutněl jsem. Odpustit? Koneckonců, proč ne, začínal jsem být ke všemu lhostejný, co mne ještě může překvapit?
Horší bylo, že jsem se nedočkal Camilly, po které jsem toužil více, než po čemkoliv na světě.
„Odpustit Vám mohu, a udělám to rád, abych Vám pomohl. Ovšem nevím, kdo pomůže mně…“
odvětil jsem hořce a opět jsem ucítil ten chladivý něžný dotek.
„Děkuji ti, avšak na svou dívku nečekej, dnes nepřijde. Nerada ti to říkám, ale našel ji….“
Prudce jsem se napřímil.
„Kdo ji našel? Co se jí stalo?“vyhrkl jsem.
„Tvůj pravý otec….Andrew…ale nevím, co s ní je, tak daleko má moc nesahá“ její hlas šuměl stále tišeji, zdálo se mi, jako by se rozplývala.
„Na zídce vedle hrobky najdeš to, co jsi ztratil, pokud ještě žije, musíš jí to dát, aby ji to ochránilo,
a také tvé dítě….tak jako kdysi tebe.“
Nevěřil jsem tomu, co slyším.
„Mé dítě? O čem to mluvíte?“
„Myslela jsem, že to víš….musíš je před ním ochránit, aby je oba nezahubil, bohužel ale brzy i před sebou samým…už se musíme rozloučit…sbohem…..“ Najednou její hlas utichl a docela se rozplynula.
Hrdlo jsem měl sevřené úzkostí. Ta žena, čí spíše její stín, mi už ale byla docela cizí, už jsem ji nepotřeboval, tak, jako když jsem byl malý chlapec. Jistě, odpustil jsem jí, ale nezapomněl, že mne má svým způsobem na svědomí.
Dopotácel jsem se k zídce a spatřil jsem tam to, co jsem dávno hledal, ztracený amulet!
Byl mírně poškozený žárem, visel na zbytku ohořelé zlaté stužky, ale byl to on. Opatrně jsem ho vzal do rukou, když jsem se jej ale dotknul, hrozně mne pálil v dlani, leknutím jsem jej upustil, vzal jsem jej opět raději za stužku a schoval do váčku u opasku.
Přejel jsem pohledem temné koruny stromů, zadíval se k svému rodnému domu a vykročil tím směrem, možná to byl bláznivý nápad, ale nemohl jsem se tomu ubránit. Camilla čeká mé dítě! Proč to ale přede mnou tajila? Měl jsem o ni hrozný strach.
Všiml jsem si, že někdo kráčí naproti mně. Že by to přece jen byla ona? Ne, byla to Mary.
Ustrnul jsem, a obrátil se s úmyslem utéct, ale ona ke mně promluvila.
„Samueli? Neutíkej, prosím, vím, že jsi to ty, tvé oči, které znám již od kolébky, bych poznala mezi tisíci. Musíme si promluvit. Camilla je vážně zraněná, napadlo ji nějaké zvíře, když ode mne před třemi dny večer odcházela, Otec Christopher ji našel s rozdrásaným hrdlem, její život je vážně ohrožen, bohužel i jejího dítěte. Musíme doufat, že to přežije. Její otec rozhodl, že ji pak odveze do bezpečí, ke své rodině, žijící v Irsku, nevím, zda ji ještě někdy uvidíš…“ Řekla tiše a přistoupila ke mně.
Nějaké zvíře? Směšné přirovnání, ten, kdo ji napadl, byl něčím mnohem horším. Zadíval jsem se na Mary, v očích se jí leskly slzy, chtěla mne pohladit a obejmout, ale uhnul jsem, byl jsem si vědom, kým jsem a jak hrozně nyní vypadám. Přemáhalo mne dojetí, ale nemohl jsem jinak. Nechtěl jsem jí ublížit. Snažil jsem se proniknout do její mysli, nebylo to snadné, jako už mnohokrát předtím, měla v sobě něco, čím se dokázala ubránit. Přesto jsem vycítil, že to s Camillou není dobré.
Mé srdce svírala krutá bolest a také vztek, sáhl jsem k opasku, sundal váček s amuletem a podal jí ho.
„Odpusťte, ale musím jít, abych se včas vrátil ….než….tohle jí dejte, bude ji to chránit.
Ač mne vaše zpráva velmi ranila, přesto Vám děkuji, mám vás moc rád, nikdy na vás nezapomenu….“
„Nashledanou, a dávej na sebe pozor, sir Hamington najal lovce, kteří brázdí zdejší lesy, aby zničili tu podivnou škodnou, která hubí jeho zvěř, a bohužel také ohrožuje lidi…“
V jejím hlase jsem poznal, kam tím míří. Musel jsem to očekávat, určitě tuší, co se se mnou děje.
S tíživým pocitem jsem se obrátil a odcházel jsem ke koni. Zmocnila se mne nesmírná zlost.
Jak si tohle mohl dovolit? Jakým právem?
Pocítil jsem nenávist, touha po pomstě zatemnila
mou mysl. Byl jsem rozhodnutý sestoupit dnes do podzemí a učinit něco, co mi přinese úlevu.
Dojel jsem k sídlu, silou své mysli jsem se ujistil, že mne Andrew nesleduje.
Mé kroky vedly tam, kam jsem myslel, že hned tak brzy nevkročím. Vytáhl jsem z kapsy prsten, nasadil
si jej a otevřel dveře krypty. Zachvěl jsem se chladem a přistoupil k truhlici, otevřel jsem ji a vytáhl opatrně skříňku. Přiložil jsem prsten do otvoru, mírně zatlačil a viko najednou pružně odskočilo. Spatřil jsem zde dvě průhledné nádobky, které pokrývala tenká vrstva
prachu. Opatrně jsem je vzal do rukou, v jedné byla temně fialová tekutina, která se líně převalovala, v druhé tyrkysově modrá, jež vydávala slabý kříšťálový třpyt. Usoudil jsem, že tohle bude esence života…a ta druhá….mé oči zabloudily k dýce. Uchopil jsem ji
a chvíli si ji prohlížel. Bylo to vskutku mistrovské dílo, jemná práce, čepel byla lehce zvlněná,
jako stopa plazícího se hada.
Otevřel jsem nádobku s fialovou tekutinou a čepel do ní namočil, podivně zapáchala, jako tlející listí, kov ji docela pohltil a mírně se zaleskl. Otřásl jsem se, a raději vše, kromě dýky uschoval zpět do truhlice. Krátce jsem pohlédl na sarkofág, kde odpočíval můj dávný prapředek, a doufal jsem, že mi to snad odpustí. Jako zbavený smyslů jsem vyšel ven, tiše za sebou zavřel dveře krypty a odhodlaně se vydal po schodech z podzemí.
Abych počkal, až se vrátí Andrew…….