Strains

X.

Vážně jsem netušila, co dělat. Se Samem jsem nechtěla hrát ani za horu zlata, ale tohle byl úkol a i kdybych požádala o spolupráci s někým jiným, nic by to neřešilo. Sam by se mohl urazit a navíc by to přineslo jenom dohadování. Nebyla jsem schopná ničeho, a tak jsme ve třídě zůstali jenom my dva.
„Je ti něco?“ zeptal se mě opatrně a na rozdíl od našeho posledního setkání se držel ve značné vzdálenosti.
„Ne, nic mi není,“ usmála jsem se chabě a nadávala sama sobě. Mohla jsem třeba říct, že je mi zle už od rána, ale já ne! Měla bych aspoň jednou přemýšlet trochu dopředu. Nebo by vůbec nebylo na škodu vyvíjet nějakou mozkovou aktivitu, protože pro tuhle chvíli se v mojí hlavě odehrávala tak maximálně stávka.
„Když jsme tu tak zbyli, tak už se ani nemusíme nikam přesouvat,“ pohlédl na mě nejistě.
„Jasně,“ odpověděla jsem mdle a docházelo mi, že rozhovor mezi námi a ostatně jakákoli domluva bude složitá. John si asi všimnul, jak se Samovi vyhýbám, a tak téhle situace využil, jenže já mu za tuhle jeho aktivitu nebyla ani trochu vděčná.
S námahou jsem se přesunula do středu učebny a srdce mi zběsile tlouklo. Těžko bych určila, kdy to začalo, ale nelíbilo se mi to. Nikdy jsem neměla ráda přítomnost cizích lidí v mé blízkosti, jenže ještě nikdo mě neznervózňoval natolik, že bych nebyla schopná udržet smyčec tak jako teď. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, už byl u mě a s lehkým úsměvem mi ho podával. Neuváženého pohledu do jeho modrých očí jsem litovala hned, jakmile se moje tváře zbarvili doruda.
„Vzchop se! O co ti sakra de?“ křičelo všechno v mojí hlavě a snad každá nervová buňka byla v pohotovosti. Možná to způsobovalo i vědomí, že on narozdíl ode mě umí na čelo perfektně.
„Zahraj něco,“ požádal mě nesměle a přešel moje nemožné chování.
„A co?“ koukla jsem na něj zmateně.
„Já nevim, to je jedno. Třeba co tě první napadne.“
Ani těžké polknutí neodvrátilo nevyhnutelné a já se dala roztřesenými prsty do hry. Byla to hrůza. Naprostá. Když jsem se odvážila pohlédnout na Sama, přišlo mi to ještě horší. Jenom stál natočený pryč se zavřenýma očima, snad jako by se uklidňoval.
„Same?“ přestala jsem a zašeptala jeho směrem.
„Hm?“ kouknul na mě s úsměvem a měl takový zvláštní výraz.
„Děje se něco?“
„Proč by mělo?“ optal se zmateně a vítr z otevřeného okna mu rozcuchal hnědé vlasy. Nechal je být a když jsem neodpovídala, přešel až ke mně.
„Hraješ dobře. Vážně nechápu, proč jsi tak neklidná?“ stoupl si kousek ode mě, tak jako to dělávají učitelé. Není divu, že zrovna on měl vést naší skupinu.
Zase jsem mu odpověděla zarytým mlčením, na nic víc bych neměla.
„Hele,“ sklonil se až ke mně a vzal moje ruce do svých. Naznačil s nimi lehkost s jakou jsem měla hrát, a pak jako by si uvědomil co udělal se rychle stáhl. „Promiň.“
„Nemáš se mi za co omlouvat,“ šeptla jsem. Moje hlasivky pomalu ale jistě vypovídali službu. Ten zvláštní pocit když se mě dotkl se snad ani nedá popsat. Ovládal mě vztek, vztek na sebe samotnou, že reaguju takhle. „Nechceš radši něco zahrát ty?“ nabídla jsem mu ochotně a nesmírně se mi ulevilo, sotva se ode mě trochu vzdálil.
Pozorovala jsem s jakou jistotou se jeho ruka začala pohybovat. Zavřené oči a neurčitý výraz mi říkali, že on tu hudbu prožívá. Při pohledu na něj se nedalo dělat nic jiného, než vnímat ji také. Brzy mi docházelo, že jeho hraní nedělá tak krásné složitost skladeb nebo cokoli jiného, ale on. Sam a jeho přístup vůči němu.
Zklamaně jsem protáhla obličej, hned jakmile skončil.
„To už je konec?“ povzdechla jsem si upřímně a zůstala na něj zírat, když mi oznámil, že to trvalo aspoň pět minut. Nepřišlo mi to ani jako jedna.
„Asi bysme měli začít něco dělat,“ usmál se a podával mi nějaké noty. „Co třeba s tímhle?“