Nový život 18

Chvilku okolkuji kolem.Vidím jak se usadí na jednu z laviček a vytáhne telefon.Po chvilce se na mě podívá a usměje.Najednou nás z pohledu vyruší přijíždějící vlak.Potom už si mě ani nevšimne.Dívám se zda nastoupí.Tak divně přebíhá od jednoho vchodu k druhému jakoby nevěděl kam nastupit.Trošku si říkám co tu ještě dělám.Po chvilce toho podivného pobíhání zastaví a čeká až sebou vlak naposledy trhne.Potom vlak ze svých útrob vypustí masu lidí.Stále se dívám potom chlapíkovi, který má podivné kouzlo.Najednou vidím jak se usměje a zdálky vidím holku prodírajíc se davem.Dost dobře si ji měřím.Postava nic moc takový velký zadek brýle na hlavě drdol s ponure hnědých vlasů.Jakoby uplný opak toho chlapa.Nestačím se divit když mu skočí kolem krku a on ji zvedne do náručí jako v Americkém filmu.Absolutně nemužu vyjít z úžasu.Možná bych přísahala že ta holka byla nejošklivější ze všech co jsem kdy potkala.A tak v úžasu sebou dojdu hrcnout na lavičku.Přemítám co asi v sobě mohla mít jistě sní není pro nic za nic.Určitě je chytrá a hodná.No to já asi nikdy tyhle vlastnosti mít nebudu.Ve škole jsem bývala samá čtyřka a hodná?Kdo je vlastně dneska hodnej.Najednou si trošku připadám jako urvaná ze řetězu.Pustila jsem kluka, který byl možná ten pravý a ještě dělám skoro všechno proti svým zásadám a proti tomu jak mě naši vychovali.Vlastně ani nevím proč jsem se pořádně s Milanem rozešla.Babička by řekla že jsem samou rozsápaností něvěděla co by.Možná by měla pravdu přece by se dalo strávit jeho puntičkářské chování a šišlání na mě jak na malýho parchanta.Bylo to přece jen projevem lásky.Už je to pryč.Z lavičky se zvednu možná až po půl hodině.

Je mi ze sebe na blití.Jak jsem tu holku mohla odsoudit jen podle vzhledu.Silnicí se spíše loudám.Je rozpálená a to i přesto že už je pozdní odpoledne.Náš červený nízký plot mě vítá už z dálky.Najednou mě píchne u srdce když stojím před brankou.Najednou mi vše přijde tak cizí.Květináč vedle dveří který, jsem míjela každé ráno, lavička vedle baráku kde jsem často polehávala a i náš kocour který, si lebedí na rantlu falešné, dřevěné studny.Nicméně i přes pocit cizosti nezvoním pořád tu jsem ještě doma.Do kuchyně vejdu a mamka roztáhne pusu do širokého úsměvu.Táta bude nejspíš v dílně to se za těch pár dnu co jsem tu nebyla vůbec nezměnilo a už asi nezmění.Tráví tam pořád dost času.Kolikrát tam brácha dostal přes ruce.Co si vzpomínám vždycky dílna voněla dřevem a brácha tak rád na všechno sahal.Vždycky když pak něco rozbil nebo tak, tak se ho táta ptal.
,,Která ruka to byla?" A bratříček vždycky nastavil a to i přesto že už mohl být několikrát poučen že přez ní dostane, po každé nastavil.Dneska kde je ten bratříček.Už je z něho pořádný puberťák s naježeným hárem jako správný šampon nosí růžová trička s límečkem a drsňácký brýle proti sluníčku a to i když prší.
,,Budeš jíst?" Optá se mamka a starostlivě začne pobíhat po kuchyni.Než stihnu odpovědět.
,,Upeču ti kuře na zatím si vezmi bábovku." Přistrčí ke mě talíř ze kterého sundá utěrku.
,,čus." Zahučí brácha.Jen co odpovím.
,,My budem mít kuře jo?" Zabliká očima jako by vyhrál milion.
,,Ty se padej učit a uklizet huš." Hodí po něm mamka utěrku a legračně na něj dupne.Brácha hodí utěrku na topení a odejde kamsi pryč.Ačkoliv pochybuju že šel uklízet.Potom si s mamkou dlouho povídáme o mé práci a ták.Samozřejmně ji neříkám o orgiích, které probíhají v kancelářích a ani o firemní akci na, které jsem se opila že ani nevím co je pravda a co ne.Než se upeče kuře dojdu do svého pokoje.Rukou přejedu lítostivě po poličce a ztěžka dosednu na postel.Přepadne mě melancholie vzpomínek.Jaké to bylo když tu býval Michal.Kamarád z dětství.Vždycky přinesl film zaštrachali jsme se u mě v posteli a koukali.Taky jsme si vždycky dokázali i několik hodin povídat.Naši si na něho moc zvykli a já taky.Jenže od doby co jsem dospěla tedy začala chodit s Milanem přestal k nám Michal chodit.Není to tím že by mě chtěl nějak jinak.To vůbec ne vždycky jsme se oba brali jako kamarádi ale prostě se to už nehodilo.S pravidelných každodeních návštěv,které trvali kolem pěti hodin denně se to zúžilo na půl hodiny za měsíc.Občas si zavoláme ale i on už má svou partnerku a nový život.Teprve teď si připadám dospělá.Proč?Protože jsem ztratila vše hezké.Můžu si za to sama ale už byl asi čas vyletět z hnízda jak se říká.Těžko říct ale opravdu si připadám jakobych všechno hezké nechala kdo ví kde.
,,Ségra mám pro Tebe návrh." Vyruší mě brácha a já sebou prudce prhnu jakobych si sedla na jehlu.Když si všimne že už ho vnímám rozjede svou řeč.
,,Co kdybys mi pujčila byt v Praze jel bych s Macháčkem nic nezničíme neboj.Segra uvidiš mi tam i uklidíme."
Pobaveně vyprsknu smíchy.
,,A jako co byste tam chtěli dělat?"
,,No večer kalit venku samozřejmně je tam kupa holek." Řekne jakoby snad měl všechny argumenty připravené dopředu.
,,Hele a už si to říkal mamce?" Řeknu poněkud jízlivým tonem.Potom jak vidím že se podrbe ve vlasech je mi jasné že ještě ne.
,,Tak vidiš." Řeknu.
,,Takže?" Optá se a připadám si jak když každý mluvíme jinou řečí.Poslední dobou se mi tohle stávalo často už nejsme takový správný brácha a sestra.Přijde mi že jdeme každý jinou cestou a není to ono.
,,Takže se nejdřív zeptej mamky." Vyhrknu.
,,Ty vole dík segra." Řekne tonem který mi značně leze na nervy.
,,Pojďte na kuře." Zavolá mamka pod schodama.Ještě si prohlídnu svůj pokoj a přijde mi tak dětinský.Je v něm tolik hrozných zbytečností a užasných vzpomínek.Věci tipu perníkové srdce z roku raz dva moje první kytka od Milana, obrázek a pouzdro na mobil od Michala, tři svazky deníčků,praštěné fotografie co jsme nafotili jednoho bláznivého dne s Michalem.Dolů sejdu a svou melancholii si nechá pro jistotu nahoře.Kuře mi moc chutná kdepák není nad maminčinu kuchyň.O proti ní jsem dost mizerná kuchařka.