Za bodem bez návratu

V.
7. června podvečer vyjel z Bernu autobus plný studentů, mířící do Ženevy. Haydée seděla sama před April s Paolou a byla ráda, že tomu tak je, neboť obě kamarádky velmi rozrušeně komentovaly průběh Velké ceny Turecka. Haydée odmítla už jen tu možnost dívat se na film, který jim řidič pustil a zapíchla si do uší sluchátka.
In sleep he sang to me, in dreams he came . . . that voice which calls to me and speaks my name . . . And do I dream again? For now I find, the Phantom of the Opera is there – inside my mind.
,,Prosím tě, už toho nech!‘‘ okřikla zjevně unavená Paola April a Haydée si dovedla představit, jak se teď kamarádka tváří ukřivděně.
,,Ale-‚‘‘
Sing once again with me our strange duet . . . My power over you grows stronger yet . . . And though you turn from me, to glance behind, the Phantom of the Opera is there - inside your mind . . .
,,Podívej se na Haydée. Jednou odstoupil Freeman, teď zas Davidson a dělá z toho takový divadlo, jak ty?‘‘
Haydée byla ráda, že se nemusí míchat do rozhovoru a raději zavřela oči, aby si lépe vychutnala atmosféru soundtracku.

Do Ženevy přijeli pozdě večer a studentské koleje, kde měli ubytování, kupodivu už téměř spaly. Kromě viditelně znuděného nočního vrátného, který si zřejmě chtěl zpestřit službu a proto ubytování třiceti lidí úmyslně protahoval.
Ženevské ráno je uvítalo svými slunečními paprsky. Paola sice prskala, že alespoň na stáž by nemusela vstávat tak brzy, ale nakonec se jí polehávání v posteli nevyplatilo, protože April se zabarikádovala v koupelně a odmítala tam kohokoliv pustit.
Realitní kancelář Borise Kutuzova sídlila o několik bloků dál od koleje a naše tři kamarádky se tam lehce dostaly tramvají. Na vrátnici už na ně čekali a muž středního věku v perfektně nažehleném obleku je vedl dál.
Haydée si prohlížela těch několik zasklených kukaní, kde seděly mladé dívky a ženy a ty mluvily se zákazníky, většinou rozvalenými v drahých kožených křeslech.
,,Pro začátek bych jednu z vás umístil sem, v týdnu se ještě prostřídáte, aby jste se seznámily s chodem firmy. Třeba vy,‘‘ kývl na Paolu, ,,mohla by jste prozatím pracovat s paní Greenovou?‘‘
Žena sedící za stolem ve fialovém kostýmku zvedla hlavu a pronikavým pohledem si změřila skupinku. ,,Jistě,‘‘ zahučela Paola nenadšeně a vešla dovnitř.
Boris Kutuzov otevřel dveře na konci chodby a zbývajícím dvěma dívkám tak odhalil malou, avšak neuvěřitelně přeplněnou místnost rozdělenou na několik kójí, ve kterých seděli pracovníci u počítačů mezi hromadami papírů. Kolem to bzučelo od větráků na stropě až po hlučné tiskárny u jedné ze stěn. Odrbané žaluzie na oknem dovnitř propouštěly minimum světla, což vyrovnávaly silné zářivky.
,,Slečno Johnsson?‘‘ ujistil se pan Kutuzov, zda její jméno vyslovuje správně. ,,Vy budete pro začátek tady a vy,‘‘ usmál se na April, ,,začnete u mojí osobní asistentky. Máte nějaké dotazy?‘‘
April zavrtěla hlavou a než Haydée stihla cokoliv namítnout, Kutuzov za ní zabouchl dveře.
Nikdo si toho nevšiml. Když vešli, několik lidí zvedlo uštvaný obličej, ale zase se rychle vrátili k práci. Haydée sebou ošila a se zaváháním přistoupila k první kóji. ,,Můžu vám nějak pomoc?‘‘
Muž se zpocenou lysinou se na ni podíval. ,,Mně? Ne, děkuji, mám své práce dost!‘‘ odsekl a sklonil se zpátky k papírům. Haydée taková odpověď zarazila a nerozhodně se rozhlédla. Zachytila pohled ženy ve třetí řadě, která na ni kývla. Rychle se propletla mezi ležícími dráty na zemi a umakartovými přepážkami.
,,Mohu vám nějak pomoct?‘‘
Žena ještě jednou, krátce kývla. ,,Přines si támhle tu židli, snad se sem nějak vejdeme. Umíš pracovat v Officech? Bezva, aspoň mi s tím pomůžeš,‘‘ unaveně se usmála a počkala, až se Haydée usadí u jejího počítače.

,,Strašné, co si ti lidé navymýšlí!‘‘ láteřila Paola a vztekle odtrhla víčko kelímku jogurtu tak, že růžová hmota vyprskla na její tričko. ,,Do hajzlu!‘‘
,,Nech zchladit svou horkou, italskou krev,‘‘ doporučila jí April a mrskla po ní mokrou utěrku, ale jogurt z trička nepustil.
,,Já se na to můžu-‚‘‘ zuřila bruneta, mrskla utěrkou do umyvadla a šla si pro čisté tričko. ,,Celej den sedím na zadku a poslouchám kecy těch pracháčů, co chtějí ušetřit každej halíř, a teď si odepíšu svoje nejoblíbenější tričko!‘‘
April pokrčila rameny.
,,Všichni chtějí mít ty svoje baráky prodaný hned, za co nejvíc a úplně nejraději by byli, kdyby to firma udělala zadarmo. Copak jsou vážně tak blbí?‘‘
,,Nevím. Já jsem celej den vařila kafe,‘‘ odvětila April uvolněně. ,,Takovou práci bych si nechala líbit... a co ty, Haydée?‘‘
,,Já teda určitě ne!‘‘ odsekla Haydée prudce, až ji to samotnou překvapilo a April zřejmě také. ,,Nebyla jsem s pracháči, ale s obyčejnými lidmi, kteří pracují za pár stovek celej den, pořád to samý. Nevím, kolik jich byl, snad dvacet v jedné mrňavé místnosti, každý svoje dva metry čtvereční.‘‘
,,To je hnus,‘‘ otřásla se Paola. ,,To už raději ty zbohatlíky.‘‘
,,Ani to ne,‘‘ zavrtěla Haydée hlavou. ,,Docela dobře jsi je odhadla, jsou všichni stejní a pro halíř by si nechali koleno vrtat. Vidím to na otci, i když není ve firmě úplně nahoře, je úplně stejný jako oni.‘‘
Kamarádky překvapila délka a obsah proslovu a ještě drahnou dobu seděli jako zařezané, každá u svých dojmů.
,,Stejně si to nedovedu představit,‘‘ promluvila pak Paola do ticha, ,,že bych takhle měla žít každej den, pětkrát v týdnu sedět za stolem a snažit se být milá, měsíce, roky...‘‘
Haydée s ní v duchu souhlasila.

I druhý den strávila u paní Ivy, jak se jí žena představila a třetí den si vyzkoušela jednání se zákazníky po boku paní Greenové místo Paoly. Ta ochotně přeběhla na Aprilino místo a blondýnka se nenadšeně přesunula k papírování.
A pak, ve čtvrtek 11. června, se to stalo.