Strains

XI.

Ráno jsem vstávala s extrémně dobrou náladou. Držela se mě i přes Aličin budíček a dokonce se mě nehodlala vzdát ani při snídani za neustálého poslouchání Donina monologu. Alice se mi zdála trochu mimo, a i když jsem se ji snažila rozveselit, nic nezabíralo. Tohle mi ani trochu nepřipadalo jako její obvyklé chování.
Sotva jsem opustila pištící Donu a posmutnělou sestřenici, čekal na mě duet společně se Samem. Včerejší den jsme tomu věnovali celý, a tak se naše očekávání naplnila. Johnova zřejmě taky, protože mu to udělalo radost.
Ke konci hodiny Nick nervózně postával opodál a čekal, až se konečně vydáme ze třídy. Marně, protože Sam byl rychlejší.
„Ahoj,“ broukl směrem ke mně tím svým nesmělým tónem a tázavě pohlédl na mého Nicka.
„Ahoj,“ usmála jsem se a říkala si co ode mě chce.
„Víš, já….“ Dal si nervózně ruku do vlasů na temeni hlavy s lehkým pokusem o úsměv. „…Já…“
Srdce mi při čekání bušilo nepatrně víc než obvykle a přišlo mi, že mám zase sucho v krku. I když jsem včera strávila se Samem o samotě celý den, jakmile se ke mně přiblížil, zaplavily mě snad ještě větší rozpaky.
„Ano?“ snažila jsem se mu pomoct a nějak mi nedocházelo, že v místnosti nejsme sami.
„Já se tě chtěl zeptat na tu skladbu co si mi o ní včera říkala. Neměla bys tu noty?“ Úsměv mi mírně pohasl a vystřídalo jej zmatené povytažení obočí. Tohle mě vážně zarazilo.
„Pojď se mnou a já ti je dám.“
Jak jsme my tři šli chodbou, připadala jsem si tak trochu jako v obležení. Každý šel z jedné strany a zatímco Sam měl ve tváři dost zvláštní zamyšlený výraz, Nick vypadal spíš nevrle.
„Je ti něco?“ zastavila jsem se a otočila se na svého kamaráda.
„Nic mi neni,“ zavrčel Nick a dál pokračoval v cestě. Moc to tak nevypadalo a pro jeho náhlou změnu chování jsem moc vysvětlení neměla. Už od rána nebyl příliš dobře naložený, ale teď se to ještě zhoršilo. Sotva jsme se přiblížili k našemu pokoji, navztekaně nás opustil.
„Počkej chvíli,“ řekla jsem Samovi a zmizela za dveřmi dřív, než stačil jakkoli zareagovat. To jsem ale netušila, co mě čeká uvnitř.
„Alice,“ vrhla jsem se k sestřenici. Líčidla se jí roztekly na ubrečeném obličeji a zoufale objímala jeden z polštářů. Abych to vyřídila co nejdřív, popadla jsem noty a strčila je Samovi do rukou. Ten na mě jenom zmateně zíral, jenže já mu beze slova zabouchla před nosem.
„Co se děje?“ sedla jsem si vedle na postel a Alice zabořila obličej do peřin.
„Myslíš si, že jsem hloupá?“ zašeptala potichu a mě to značně vyvedlo z míry. Netušila jsem co na to odpovědět. Jistě, nepovažovala jsem ji za vrchol inteligence, ale stejně tak se asi nedala označit za hloupou.
„No… Já nevím.“ Zakoktala jsem s mírně zarudlými tvářemi a nejradši bych se zfackovala, když Alice začala vzlykat pod návalem nových slz.
„Takže jo,“ šeptla rezignovaně.
„Ne! Tak to není!“
„Lžeš.“
„Nene.“
„Říkáš to jenom proto, abych přestala brečet.“
„A i kdyby? Neni to tak, ale kdyby jo, tak bys nemohla bejt tak hloupá, když bys na to přišla, ne?“ Usmála jsem se na ni povzbudivě, ale uklidnit se nedala.
„O co vůbec jde?“ uhodila jsem na ni po chvíli a nepovolila, dokud mi to všechno nesdělila.
„Já… Se zeptala Nicka jestli… jestli by se mnou by se mnou… nechtěl chodit… no a on odmítnul. To sem tak hloupá nebo tak ošklivá? Já nevím.“ Schoulila se do klubíčka a propukla v další pláč.
„Co blázníš? Třeba má důvod, ale nehledej hned chyby v sobě. Řek ti o tom něco dalšího?“
Alice jenom zavrtěla hlavou a aby přesunula svojí pozornost jinam, strnule pozorovala malého odrbaného medvídka.

XII.

Celý další týden mi hrál slušně na nervy. Chvíli se smutnou Alicí, pak zas s navztekaným Nickem a já už toho měla dost. Dokonce jsem ani večer nechodila po škole. Když se alespoň na chvíli ujala sestřenky Dona, padla volba na procházku. Za tu dobu už jsem to tu znala slušně, jen mě děsilo, jak se to krátí. Měsíc utekl jako voda a mě se najednou vůbec nechtělo pryč.
Páteční večer, všude klid a zvlášť na chodbách učebního křídla. Něco mě tam táhlo. Možná další pohled na hvězdnou oblohu, ale proč zrovna odsud mi nebylo jasné. Asi že tam byl takový ničím nerušený klid. Pomalu jsem vešla do třídy a zarazila se hned ve dveřích při pohledu k oknu. Někdo tam stál. Když se otočil, s úlevou jsem zjistila, že je to Sam.
„Co.. Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho.
„Něco sem si tu zapomněl.“
„U okna?“ ujelo mi nedůvěřivě.
„Ne, to ne. Jenom sem se kouknul na oblohu. Z týhle strany budovy město nenarušuje ten výhled.“ Měl pravdu. Za školou se rozléhal obrovský park a za ním už byla pouze jedna ulice. O kus dál se k nebi tyčily jen vrcholky stromů z nedalekého lesa. Zvláštní bylo, že tak rušná škola se rozkládala v tak klidném prostředí na okraji města.
„Jak to, že ještě nevykáceli ten les?“ prohodila jsem zamyšleně.
„Jestli chceš, ukážu ti to,“ usmál se na mě.
„A kdy?“ vyrukovala jsem s naivní otázkou.
„Teď.“ Pokrčil rameny.
„Ale už je večer, vycházky sou u konce a musí se hlásit předem. Teď už nic neohlásíš.“
„A to je problém?“ usmál se na mě.
„Vypadáš jako slušňák a ty zatim takhle?“
„Tohle za to stojí,“ odpověděl neurčitě a popadl mě za ruku. Ani jsem nestihla jakkoli zareagovat, když mě dotáhl do prvního patra k oknu. Za ním byla jen střecha a mě pomalu docházelo, co má v plánu. Pod střechou na stavbu navazovala dílna s přístěnkem, takže dohromady tvořily terasy.
„Zbláznil ses! Vždyť ani neni vidět!“
„Neboj, znám to tu. Jezdim sem už od deseti.“
„A jak se pak dostanem zpátky?“
„Pudu první a vytáhnu tě, trochu mi důvěřuj.“ Při jeho pohledu se mi znova rozbušilo srdce a nemohla jsem udělat nic víc než kývnout.
Když jsem přelézala po střeše zatímco mě navigoval, napadlo mě, že jsem ještě nikdy nic tak šíleného nedělala.
„Počkej chvíli. Slezu dolu, pak ti řeknu a chytnu tě.“
„Skoč,“ ozvalo se za chvíli a já se jenom modlila aby dodržel slovo. Ta chvilka mi přišla nekonečná a odmítala jsem otevřít oči dokud jsem neucítila jeho paže jak mě podepřeli. Ve skutečnosti jsme to ale nevychytali a spadli oba na zem.
„Není ti nic?“ zašeptala jsem k Samovi, který mi nechtěně posloužil jako podložka. Sam se jenom tlumeně zasmál a vyhoupl se i se mnou v náruči na nohy. „Víš, že už mě můžeš pustit?“
Opatrně mě položil na zem, snad jako bych se měla rozsypat. On to schytal mnohem víc než já a ještě na mě bral přehnaně ohled. Ve tmě mě vedl přes park až k zahradám. Úplně vzadu byla zastrčená úzká, ale vysoká branka. Přelezl ji jako nic a to samé očekával ode mě.
„To mám přelézt?“ dívala jsem se na něj nevěřícně.
„To zvládneš, já tě zase chytnu.“
„No jak chceš,“ zasmála jsem se a snažila se nějak vyškrábat nahoru. „Proč zrovna já!“ úpěla jsem, když jsem se tam nemohla pořádně vydrápat. Lezení mi nikdy nešlo, ale přežila jsem i to a dokonce bez Samovi pomoci. Zdržení nás stejně neminulo, když jsem se chytla za kalhoty o jeden z ozdobných kovových výběžků.
„Pojď,“ prošli jsme dvě ulice až zahnul na starou prašnou cestu.
„Nějak mi pořád nedochází, za čim se tak ženem.“
„Uvidíš.“ Odpověděl zase tajemně a zřejmě mi nehodlal nic víc prozradit.
Z cesty jsme odbočili do lesa na starou vyšlapanou pěšinu po které jsme šli hodnou dobu.
„Už tam budem,“ otočil se na mě a možná, že jsem zahlédla něco jako náznak úsměvu. V té temnotě mezi stromy nebylo vidět vůbec nic, a tak jsem se mohla jenom domnívat.
Slova mi úplně uvázly v hrdle, když jsem viděla tu nádheru.
„Je to jenom malej rybník ukrytej uprostřed lesa, ale je tu hezky,“ poznamenal Sam když viděl můj uchvácený výraz.
„Hezky?! To je slabej výraz!“
Na nebi nad jezerem zářily hvězdy a v okolí byly slyšet nejrůznější zvuky – od kvákání žab po tiché šumění listů v korunách. Jen jsme si sedli a tiše pozorovali oblohu.
„Hele, jedna spadla,“ ukázala jsem po dlouhé době mezi tu spoustu zářivých bodů.
„Co sis přála?“
„Nic.“
„Jak to?“
„Teď není nic co bych si mohla přát,“ odpověděla jsem s úsměvem a nebyla schopná potlačit tiché zívnutí.
„Chceš se vrátit?“
Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Na, vem si mikinu,“ položil mi jí na ramena a já v příjemném teple a pod tíhou únavy usnula.