Samuel - 18.díl

…Cítil jsem se hrozně, dýku jsem ukryl za opaskem pod kabátem, seděl strnule v křesle a pozoroval plápolající oheň v krbu, občas v něm zlověstně zapraskalo, jako by se mi vysmíval sám ďábel.
Do půlnoci zbývalo pár minut a Andrew stále nepřicházel, začal jsem být nervózní, protože brzy jsem se musel podvolit tomu, co tolik nenávidím.
V hlavě jsem měl zmatek z uplynulých událostí, zřejmě jsem se dopustil obrovské chyby a ohrozil tím svou lásku, dovolil jsem Andrewovi, aby ji v mé mysli objevil, zbytek bylo jen dílo kruté náhody…

K ránu jsem se vrátil ke krbu, který mezitím uhasl, stále jsem však byl sám, zlost ve mně narůstala, zprudka jsem se zvednul a rozhodl jsem se prohledat dům a najít jej, bylo podivné, že se dosud neobjevil.
Rozrazil jsem dveře jeho pracovny, byla potemnělá, na stole zůstalo vše tak, jak to před dvěma dny opustil. Poslední možnost byla jeho komnata. Chvíli jsem stál přede dveřmi, pak jsem ale rázně vzal za kliku a dveře otevřel, zpočátku se zdálo, že je opuštěná, okenice byly zavřené, když můj zrak pronikl tmou, zjistil jsem, že sedí v křesle. Zhluboka jsem se nadechl a rychlým krokem k němu přistoupil.
Zvedl ke mně hlavu, skoro jsem jej nepoznal, dřívější hrdý a nepřístupný výraz byl ten tam, vlasy měl divoce rozcuchané a na skráních úplně bílé, díval se na mne očima raněného zvířete, viditelně se zoufale snažil zachovat aspoň špetku své důstojnosti. Překvapilo mne to, ale přesto jsem ani o krok neustoupil a řekl jsem chraplavě.
„Jste podlý bídák, nenávidím Vás! Co Vám udělala? Jste nyní spokojen, že jste ublížil nevinné dívce, k níž chovám něžné city?“ neovládl jsem se a chytil jej zlostně za košili.
Vymanil se z mého sevření a řekl tiše podivným tónem.
„Není hodna toho, aby se zhostila pokračování našeho královského rodu, to ty jsi mne oklamal a tajně ses s ní scházel! Jsi mým dlužníkem, mým dílem, nedovolím, aby ses zahazoval s takovou….“
Ani nedořekl a já jej zlostně opět chytil, ve snaze s ním zacloumat, najednou jsem ale pocítil, jako by mé svaly ochrnuly, zpříma se na mně díval, byl jsem jako omámený, pak mne od sebe odhodil takovou silou, že jsem sotva popadl dech.
Ztěžka jsem se zvednul a dopotácel se zpátky k němu, všiml jsem si, že jeho košile je na několika místech protržená, bylo v ní asi pět roztřepených děr s okraji zabarvenými tmavou krví, přejel po nich rukou a jeho tvář se zkřivila bolestí. Byl jsem velmi překvapený, doposud jsem si myslel, že je nezranitelný a žádnou bolest necítí.
„Co je Vám? Stalo se něco? Mimo toho ovšem, že jste málem zabil tu, kterou miluji a které se nevzdám“ řekl jsem chladně. Změřil si mne pohledem a odvětil.
„Bohužel málem…. Nebýt toho zatraceného kněze, povedlo by se to.“
Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším! Nenávistně jsem na něj pohlédl.
„Jestli to nepřežije, pak…“ marně jsem hledal ta správná slova, která by vyjádřila mé pocity.
„Zatím žije, buď bez obav...“ zasípal. Pak na mne pohlédl úkosem.
„Klidně dýku ihned použij, vím, že ji máš u sebe…..ukončíš mé trápení, ovšem nevim, co bude pak s tebou.“řekl jízlivě.
„Řeknete mi už konečně, co se stalo?“ zakřičel jsem na něj, snažil jsem se překonat zklamání, že tak lehce odhalil mé úmysly.
„Když jsem odtamtud utíkal, objevili se najednou v lese nějací lovci, pustili na mne své psy, s těma jsem si lehce poradil, začali však po mně střílet, s hrůzou jsem zjistil, že mají stříbrné náboje.
Ubývá mi sil, mé tělo chátrá, a ty již víš proč, pálí mne to uvnitř jako rozžhavené železo, nevím co se děje, tohle jsem nečekal, nedokážu střely vstřebat a ubránit se jim, tak jako dříve, dílo mé zkázy je zřejmě započato…“ řekl bolestně.
Všiml jsem si, kolik mu ve tváři přibylo hlubokých vrásek, stárnul mi doslova před očima.
Ač mnou zmítala nenávist, v koutku mé duše se probudila lítost. Byl to přece jen můj otec, ať už byl jakýkoliv a hodně mi ublížil. Sklonil jsem se k němu.
„Mohu Vám nějak pomoci? Když už to nyní víte, mohl bych přinést esenci…“řekl jsem již klidněji.
Zavrtěl však hlavou a zahleděl se na prsten, třpytící se na mé ruce.
„Obávám se, že je již pozdě, její síla už na mé zranění nestačí“…zašeptal.
„Nemůžete to vzdát, musíme to aspoň zkusit !“ snažil jsem se jej přesvědčit.
„Ne, cítím, že by to bylo marné, nesmíš jí zbytečně plýtvat, budeš ji potřebovat pro sebe,měl by ses podvolit tomu, co jsem započal, dokud mi ještě zbývají síly. Musíš se pak naučit esenci správně použít, sám poznáš, kdy přijde čas, hodně jsem tě již naučil.
Nezapomeň na to, že jsi královského rodu, nevzdávej pátrání po pergamenu, vypadá to, že stopa vede do daleké země tvých předků na břehu řeky Nilu. Já už ti v tom nyní nepomůžu, mé naděje, které jsem si uchovával celé věky, se najednou rozplývají, jako sněhové vločky. Přesto jsem osudu vděčný aspoň za těch pár měsíců po boku svého syna.“
Hrdlo jsem měl najednou sevřené úzkostí.
„ To vám věřím, obávám se však, že já tohle štěstí mít nebudu, naopak mám strach, co se stane s mým dítětem….“ Povzdechl jsem.
„Vím, na co myslíš, ale můžeš být klidný, zplodil jsi je jako člověk, není ohroženo, jen já měl tu schopnost předat dál náš úděl. Možná bude jen mnohem bystřejší, než ostatní děti, nic víc, ale mnohem zranitelnější, než jsi byl ty.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.
„ Bojím se toho, co přijde, proto tě žádám, pomoz mi…předtím ale dovol, abych pomohl i já tobě…“dořekl tiše.
Vytáhl jsem dýku a zahleděl se na ni, čepel se zlověstně zatřpytila. Nesmím dopustit, aby mne má odvaha opustila. Zmocnil se mne strach, co si pak počnu, sám ve své hrůzné podobě, čekající na svůj konec, protože jeho dílo nebylo dokončeno. Musím podstoupit to, čemu se již tak dlouho bráním…najednou jsem se rozhodl.
Stejně je vše ztraceno, Camillu již možná nikdy neuvidím, nemám pro co žít, není cesty zpátky. Stanu se tedy tím, čím je on, navěky odsouzen k touze po krvi, ukrývající se před světem, obdařen moci, kterou mi předal a v naději, že se možná dočkám vysvobození.
Nemusel jsem nic říkat, vyčetl to z mých myšlenek.

Poklekl jsem k němu, poodhrnul límec své košile a nabídl mu, po čem tolik toužil.
Své hrdlo, ale tím i svůj život.
Ucítil jsem palčivou bolest, která se mi rozlévala celým tělem, byla mnohem horší než ta, již jsem pociťoval při své proměně.I přes muka, kterýma jsem nyní procházel, snažil jsem se nahlédnout do jeho mysli,nevím, zda se mi to jen zdálo nebo jestli to skutečně vyslovil, než mne docela opustilo vědomí, stačil jsem ještě zaslechnout jeho tichou prosbu, abych udělal to, oč mne žádal…. Sevřel jsem dýku pevně v dlani, zavřel oči a čepel lehce zajela do těla v místě, kde se nacházelo jeho dlouhé věky mrtvé srdce.
Po tvářích mi stékaly slzy, hruď se mi svírala bolestí, sesunul jsem se k zemi a pak už nebylo nic, jen ticho a hluboká vysvobozující tma…