Perly plné světla III

Prorůstal mnou ten známý pocit. Napětí, stres, strach… To vše dohromady. Ale především obrovská nejistota a pochybnosti. Je to pravda? Je to možné? A nebo má choroboplodná mysl zase vymyslela nějaký absolutní nesmysl, za který si vysloužím lůžko na psychiatrii?
Ruka se dál blížila k mému ramenu. Nemohla jsem ani dýchat natož se hnout. Kdo to je? Nebo spíš možná co to je? Co se to proboha děje?
Několik milimetrů nad ramenem se jeho pohyb zastavil. Ruka mu ztuhla a výraz změnil. Ze sebejistého na zamyšlený. Naklonil hlavu, lehce nadzvedl obočí a pousmál se. Tak zlehka, že kdybych zrovna nepozorovala jeho rty, nepostřehla bych to.
Pak ale pokračoval a konečně dosáhl svého cílu. DOTKL se mě. A já to cítila. Jeho ústa se usmála nad mým překvapeným výrazem. Uvědomovala jsem si tíhu jeho doteku a nechápala jsem to.
Rozhodla jsem se otočit, když ho cítím, tak tu musí přece být. S každým centimetrem pohybu jsem se děsila dalšího. Jenomže namísto toho muže v plášti roztrhla Kamča zrovna závěs a má představa jakoby se vypařila pod ztřeštěným výskotem mé kamarádky.
„No co na mě tak koukáš? Já nejsem duch! Halo“ Řvala na mě a mávala mi rukama těsně před obličejem. „Není ti náhodou něco?“
„N.. Ne. Jen se mi něco zdálo. …myslím.“
„Tak nech toho fantazírování a jdem to zaplatit, ok?“
„Jasný“
Sebrala jsem věci a vyšla z kabinky, ale při odchodu jsem se ještě jednou podívala do zrcadla. Byla to ani ne vteřina, ale mě to připadalo jako věky. Civěla jsem do něj a hledala za sebou …jeho. Ale byla jsem pošetilá, jestli jsem si myslela, že kromě svého odrazu najdu někoho jiného. Vždyť to je jen zrcadlo!