Lunojasné noci - 11. díl

Do opojného ticha se zčistajasna zařízlo ostré vyzvánění melodie z mého mobilu. Naštvaně jsem na mobil hodila polštář, který ho smetl ze stolu na zem, a způsobila tím ještě mnohem více rámusu. Zlostně jsem se oklepala a vylezla z postele. Byla mi hrozná zima. Přehodila jsem si tedy přes sebe velký, hnědý svetr a vyběhla z pokoje, abych mohla vzbudit Eriku. Nejprve jsem tiše zaklepala na dveře jejího pokoje, a když se nikdo neozýval, vešla jsem dovnitř. Všude byla tma. Erika totiž ráda usínala se zatemněnými okny. Bála se noci.
Po špičkách jsem docupkala k oknu a odhrnula závěsy, aby mohlo do jejího pokoje proniknout denní světlo. V tu chvíli se Erice pohnula víčka, ale neotevřela se.
Posadila jsem se na kraj její postele a něžně se usmála. Její tvář byla tak bezstarostná a klidná, i když se zrovna neusmívala. Pomalu jsem se dotkla jejího čela a odhrnula z něj pár pramínků tmavých vlasů. Lehce sebou trhla, ale spala dál. Naklonila jsem se blíž. „Eriko, už je ráno, vstávej!“ šeptala jsem tichounce.
Erika se zhluboka nadechla a v zápětí otevřela oči.
Usmála jsem se na ni. „Tak pojď, dnes nás čeká pěkný den.“ snažila jsem se ji milým hlasem vyvábit z postele, když se začala schovávat pod deku.
Odkryla jsem ji a Erika si unaveně povzdychla, pak vznesla svoji malou ručku ke své tváři a promnula jí oči. Následně oči otevřela a ustálila je v mém obličeji.
„A co nás čeká?“ ptala se rozespale, ale v jejím hlase bylo znát jakési očekávání a snad i nadšení.
Udiveně jsem na ni pohlédla. Výraz v její tváři však naznačoval, že opravdu neví, co máme dnes v plánu. Podívala jsem se stranou a nervózně se podrbala na čele. Copak jsem jí to včera neřekla? – ptala jsem se sama sebe. Zatřepala jsem hlavou a pohledem se vrátila k Erice, která na mě po celou dobu hleděla, čekajíc na odpověď.
Pokrčila jsem rameny. „Asi jsem zapomněla…“ řekla jsem spíše pro sebe, abych si tak vysvětlila vzniklé nedorozumění, a omluvně se usmála.
„Matt nás pozval na pouť, chtěla bys jít?“
Na moji otázku zvesela přikývla a začala se soukat zpod deky ven. Vstala jsem tedy z její postele, abych jí nezavazela. A zatímco se šla umýt, přichystala jsem jí na postel čisté oblečení. Pak jsem ještě otevřela okno, abych tak dala průchod čerstvému vzduchu, a vyšla z jejího pokoje.
Kymácivým krokem jsem se loudala do kuchyně, kde už Darci připravovala snídani.
Protáhla jsem se a zívla. „Jak to jen děláte, že jste vždycky první vzhůru?“ Nechápavě jsem kroutila hlavou, zatímco jsem si sedala ke stolu.
Darci se mile usmála a už mi pod nos strkala voňavou kávu, aniž by mi na otázku odpověděla.
Cítila jsem se nesmírně unavená, a tak jsem s dalším zívnutím položila hlavu na stůl.
Darci si ke mně přisedla, pohladila mě po vlasech, a když jsem vzhlédla, zkoumavě se mi zahleděla do tváře. „Trápí tě něco, Jolanko?“ ptala se mě ustaraným a zároveň líbezným hlasem. Pořád ještě jsem si na její přívětivost nedokázala zvyknout. Místo odpovědi jsem proto schovala tvář do keramického hrníčku a předstírala, že piji kávu, abych tak unikla před jejím starostlivým pohledem, kterým mě propalovala.
Po několika minutách ze mě stále nespouštěla oči, a tak jsem odložila hrneček s kávou a něžně stiskla její dlaň, jež měla volně položenou na dřevěné desce stolu. Všimla jsem si, jak se nadechuje a chystá se něco říct, navýšila jsem tedy intensitu stisku a usmála se na ni. „Je mi fajn, Darci. Nemějte strach, ano?“
Darci se na mě nesouhlasně dívala, ale nakonec přikývla.
„Děkuju,“ hlesla jsem a vstala od stolu, přičemž jsem pouštěla její ruku.
„S Erikou se vrátíme někdy k večeru, tak na nás nemusíte čekat s jídlem.“ oznámila jsem jí a poté, s pozdravem na rtech, odešla.

Seděly jsme s Erikou před domem a zatím co jsem se zavřenýma očima naslouchala zpěvu ptáčků, Erika si hrála s Ballim, jak pojmenovala sousedova kocoura, kterého včera krmila třešněmi.
Najednou jsem na tváři ucítila teplý dech. „Ahoj!“ pozdravil mě tichý hlas, patřící Mattovi. Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala do jeho tváře. Pobaveně se zasmál a já ho nabroušeně plácla do ramene. S předstíranou bolestnou grimasou se chytil za paži a žádal vysvětlení.
„Příště na svoji přítomnost předem upozorni.“ řekla jsem a vstala z lavičky, abych mohla dojít pro Eriku.
Matt chvíli zaraženě stál na místě a pak mě doběhl.
„Eriko, tak už nech toho kocoura, půjdeme.“ řekla jsem podrážděně.
Najednou mě Matt chytil pod loktem a prudce mě k sobě otočil. Vyjeveně jsem na něj zůstala zírat, aniž bych se pohnula. Po chvilce překvapení mě pustil a nervózně se podrbal na zátylku. Několikrát jsem si ho ještě nevěřícně prohlédla, než jsem se pohledem vrátila k Erice. Ta si stále hrála s Ballim. Vzala jsem ji za ruku a zvedla z trávy. Oprášila jsem jí špinavá kolena a stále ji držíc se vydala směrem k chodníku. Matt nás následoval.
Erika se od nás po chvilce odpojila a po zbytek cesty šla před námi, tudíž jsme měli možnost si povídat. Ani jeden z nás jí však nevyužil.
Pomalinku jsme se začínali přibližovat k blikajícím světélkům a hlasům rozjařených lidí, které k nám z dálky doléhaly. Matt najednou přidal do kroku, aby mě předehnal a zpomalil až u Eriky.
„Tak co, líbí se ti tu?“ zeptal se, nakloněn k jejímu pravému uchu.
Erika se rozhlédla po světélkujícím okolí a davu přibývajících návštěvníků, kteří mířili stejným směrem jako my.
„Dostanu cukrovou vatu?“ zeptala se náhle.
Matt pobaveně přikývl a dál si ji prohlížel.
„Bezva! Bude se mi tu líbit.“ ujistila ho a vlepila mu pusu na tvář. Nečekal to, a tak si překvapeně přitiskl dlaň k onomu místu.
Musela jsem se pousmát nad jeho zmateným a lehce vyděšeným výrazem. Chvíli nehybně stál na místě a díval se za Erikou, než se s odkašláním otočil na mě. Rychle jsem se zbavila potutelného úsměvu a podívala se stranou. Periferním viděním jsem však sledovala jak se ke mně přibližuje.
„Půjdeme?“ zeptal se tiše a já v jeho hlase konečně poznala Matta. Takového, jakého jsem si pamatovala. Vrátilo mi to ztracenou náladu, a tak jsem se na něj usmála a přikývla.
Bok po boku jsme se tedy odebrali v Eričiných stopách k jednomu ze stánků, kde vyráběli cukrovou vatu. Erika už se pro jednu sytě růžovou natahovala, a tak jsem vytáhla peněženku, abych ji mohla zaplatit, ale Matt mě zadržel a zaplatil sám.
„Co to děláš?“ ptala jsem se ho.
S úsměvem a pohledem neviňátka se na mě otočil. „Co máš na mysli?“
„Proč to platíš?“ dožadovala jsem se vysvětlení.
„Pozval jsem váš, pamatuješ?“
S povzdechem jsem peněženku schovala a rozhlédla se kolem. „Kde je Boris? Měl jít přece také, nebo ne?“
Matt konečně zaplatil, a tak se mohl konečně obrátit ke mně a odpovědět mi.
„Ano, přivede mi ho sem babička, u které byl přes dopoledne.“ vysvětlil.
Němě jsem přikývla a dál se nervózně rozhlížela po okolí.
___________________________________________________________________________

Seděl jsem na studeném schodku, jež vedl do našeho domu, a v prstech nepřítomně žmoulal malý kamínek, který jsem vedle sebe náhodou nahmatal. V hlavě jsem si vybavoval Jolaninu tvář a marně se snažil najít důvod, proč mi stále neodpověděla na dopis. Uklidňoval jsem se tím, že jí ještě nepřišel, nebo jsem v to alespoň doufal.
Najednou mi někdo prudce vrazil do ramene. Naštvaně jsem se na dotyčného otočil a s nevolí jej sjel pohledem od shora dolů.
„Gasi, nech mě teď prosím o samotě.“ Snažil jsem se být milý – když jsme teď započali novou, a snad i lepší, éru našeho bratrství – ale moc dobře mi to nešlo.
„Nerad tě ruším, ale máma potřebuje s něčím pomoct.“ řekl – zaskočen mým chováním – na svou obhajobu.
„Tak jí pomož ty.“ odvětil jsem poněkud přehnaně ostře, zvedl se ze země a odcházel pryč.
Téměř hmatatelně jsem cítil bratrův pohled na mých zádech, když se marně snažil zjistit, čím si zasloužil takové chování. Mně to však v tuto chvíli nepřišlo ani trochu líto.
Strčil jsem si ruce do kapes a svižným krokem se přesouval neznámo kam. Cestou jsem kopal do každého kamínku, který se na zemi povaloval, ale ani to mi nepomohlo zbavit se toho náhlého vzteku, který ve mně narůstal.
Po chvíli jsem si uvědomil, že mé kroky vedou k odlehlé části moře, které bylo ze břehu chráněno hustým porostem jakéhosi lesa. Měl jsem na nohou jen letní, gumové sandále, a tak jsem s chutí zamířil přímo do vody. Nějakou dobu jsem se v ní brouzdal až po délku svých kraťasů, ale pak jsem si svlékl tričko, hodil ho do teplého písku za sebe, a skočil do vody celý.
Až po sedmém tempu jsem se vynořil a otočil se směrem ke břehu, abych zjistil, jak daleko sem doplaval. Nebylo to příliš daleko, a tak jsem se znovu ponořil a plaval dál. Měl jsem zavřené oči, protože byla voda pod příkrovem stromů studená. Teprve tady pod hladinou vody se mi však naskýtala jedinečná příležitost, abych mohl – ničím a nikým nerušen – přemýšlet.
Poslední dobou se mi do hlavy stále víc a víc vkrádala myšlenka, že bych Jol navštívil. Bylo to už téměř nesnesitelné, nevidět ji, neslyšet její jemný hlas a nemoct ji pohladit. Jen jsem nevěděl, jak to udělat, aby mě máma pustila samotného. Navíc jsem nevěděl, jestli mě i Jol chce stále ještě vidět. Možná, kdyby mi napsala, byl bych si jistější, ale dopis stále nepřicházel…
Myšlenky v tichu, které mě obklopovalo proudily mnohem rychleji, a já za celou tu dobu udělal pouhých pět temp. Začal mi docházet kyslík, a tak jsem se vynořil, abych se mohl nadechnout. Pohodil jsem hlavou na stranu, aby se mi z čela odlepily pramínky mokrých vlasů, a pak jsem pohlédl ke slunci, které už pomalinku začínalo zapadat za obzor a zbarvovalo nebe do jantarové barvy.
Začínal jsem mít hlad, pomalými tempy jsem se tedy vracel ke břehu. Tentokrát jsem však už plaval nad hladinou, a tak mi do vlasů a na ramena dopadaly sluneční paprsky, které mi ohřívaly studenou kůži.
Po pár minutách jsem vylezl z vody a chůzí v písku se mi na mokré boty lepil písek. Zastavil jsem se až u trička, které jsem roztáhnul a posadil se na něj. Čekal jsem, pozorujíc nebe, dokud ze mě nespadly i ty nemenší kapičky vody. V té chvíli mi někdo položil ruku na rameno, a když jsem pak na krku ucítil něčí teplý dech, polekaně jsem sebou škubl.