Proč zrovna já?

Markéta věděla, že se na ni muž u vedlejšího stolu dívá, ale snažila se ho ignorovat. Šlo to ale těžko, protože seděla u stolu sama. Její přítel totiž na schůzku nedorazil. Vlastně to dělal často. Markéta už s ním byla jen ze zvyku. Bylo jí naprosto jasně, že je někde s jinou.
Koutkem oka zašilhala po neznámém. Proč bych nemohla dělat to co on? pomyslela si při myšlence na svého „přítele“.
Zvedla se a šla na záchod, aby se trochu upravila. Když se vrátila ke stolu, hodila po muži pohledem ta, aby si toho všimnul. Všiml si a okamžitě toho využil. Zvedl se a přesel k jejímu stolu.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se ze zdvořilosti.
„Můžeš“ odpověděla a ještě jednou ho přejela pohledem.
„Jmenuju se Aleš“ řekl.
„Já jsem Markéta.“
Povídali si už hodinu, aniž by nastala trapná chvíle ticha.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl Aleš.
„No jasně.“
„Proč jsi tady seděla sama? Někdo se na tebe vykašlal?“
Přikývla.
„Jo, přítel.“
Zrovna pil a při slově přítel se rozkašlal. Chvíli trvalo, než se mu povedlo přestat.
„Nemusíš se lekat. On na mě kašle dost často, určitě je teď někde s jinou.“
„A proč s ním teda seš?“
Pokrčila rameny.
„Asi ze zvyku.“
„Ze zvyku? Holka, která může mít kluka na každym prstě a je s někym jen ze zvyku?“
„Na každym prstě jednoho? – Tak to těžko.“
„Vážně. Sem si jistej. Nechci se vytahovat, ale odhad mám dobrej.“
"A co vlastně děláš, že máš tak dobrej odhad?"
Ušklíbl se.
„Tuhle otázku nemám rád, protože když odpovím, tak pak holky hledaj výmluvu, aby mohli zmizet.“
„Vážně? Páni, co teda děláš? – Jsi patolog? Zubař? Popelář? Učitel? Politik? Masovej vrah?“
Hlasitě se rozesmál.
„Ty máš teda fantazii.“
„Co teda jsi?“
„Voják.“
„Voják? – To by mě nenapadlo.“
„Už vymýšlíš výmluvu?“
„Ne, přemýšlim, jakou vojenskou strategii na mě použiješ.“
Naklonil se k ní blíž a řekl: „Útočnou.“
„Tak to beru“ řekla.

Z večera stráveného s Alešem byla Markéta mimo. Po dlouhé době se jí roztlouklo srdce, když pomyslela na muže. A konečně si řekla, že musí něco udělat se svým dosavadním vztahem. To něco byl rozchod.
Chtěla to mít co nejrychleji za sebou, a tak Petrovi hned zavolala.
„Ahoj Petře, potřebuju s tebou nutně mluvit. Máš dneska čas?“ vychrlila na něj do telefonu.
„Jo, jasně“ řekl „v sedm?“
„Dobře. V baru?“
„Jo.“
„Buď tam ano? Ahoj.“
„Ahoj.“

Do baru přišel se čtvrthodinovým zpožděním. Ani nepočítala s tím, že by přišel včas.
„Ahoj, promiň, zdržel jsem se“ řekl „ a ten včerejšek-“
„Neomlouvej se za něj. Mě nezajímá s jakou děvkou jsi byl. My už spolu vlastně doopravdy nejsme. Chtěla jsem se s tebou sejít, abych to mohla definitivně ukončit.“
Byl v šoku.
„Cože? To nemůžeš – tolik jsme toho spolu zažili.“
„To teda zažili“ řekla ironicky.

Vyšla ven. Nitro jí naplňovalo štěstí. Konečně jsem to udělala, radovala se, dokázala jsem to. Šla celkem rychle, nemohla teď jít pomalu.
Vůbec si nevšímala lidí kolem sebe, dokud za ní jeden nepřispěchal a nezastavil ji. Okamžitě poznala Aleše.
„Jé, ahoj“ pozdravila ho překvapeně ale radostně.
„Ahoj“ odpověděl s úsměvem „vypadáš, že máš dobrý den.“
„Jo, mám skvělý den. – Konečně jsem měla odvahu rozejít se s Petrem.“
„S tím tvým přítelem?“
„Jo. – Vlastně jsem se odhodlala díky tobě“ přiznala a sklonila mírně hlavu.
„Můžu tě někam pozvat?“
Odpověděla mu jen úsměvem.

Markétu velmi zajímalo jeho povolání.
„A to můžeš jet do války?“
„Klidně. Ale dneska to už není to co ve filmech z války.“
„To je dobře.“
Byl to hezký večer. Ráda se od něj nechala doprovodit domů.
„Kdy se zase uvidíme?“ zeptala se.
„Doufám, že co nejdřív. Zavolám ti.“
„Dobře“ řekla „budu se těšit.“
Naklonil se a dal jí krátkou lehkou pusu na rty.
„Já taky“ řekl, ještě jednou se na ni usmál, otočil se a odešel.
Ještě chvíli stála u dveří s lehkým úsměvem a dívala se na něj, jak odchází. Konečně měla po dlouhé době pocit, že udělala něco, co jí udělá opět šťastnou.