Za bodem bez návratu

VII.
Adeile zavřela obchod a spolu se svou přítelkyní odvedla dívky zadním vchodem do veřejnosti nepřístupných prostor obchodního domu.
,,Paola se bude divit, kde jsme,‘‘ zkoušela Haydée ještě chabé argumenty, ale sama cítila, že marně. April mávla rukou: ,,Ta se vrátí až ráno, jestli vůbec. A ještě jí pošlu zprávu. Spíš to řekni na rovinu, že se ti nechce,‘‘ pobídla skleslou kamarádku.
,,Nechce...‘‘
Adeile klíčem otevřela těžké dvoukřídlé dveře a gestem nahnala holky dovnitř. ,,Uvidíš, bude to ok,‘‘ mrkla April povzbudivě a jako úhoř vklouzla dovnitř.
V miniaturní šatně pobíhaly modelky jen ve spodním prádle a překřikovaly jedna druhou. Příchozích si nevšímaly, bylo běžné, že některá z nich nedorazila a jiná ji musela zastupovat.
,,Tyhle věci jsou vaše,‘‘ prodrala se Adeile mezi těly a ukázala April malý věšáček v rohu místnosti, na kterém visela ramínka s modely. ,,Oblékejte je v pořadí, v jakém jsou a vůbec, tady Gabriel vám pomůže,‘‘ mávla rukou do vedlejší místnosti, kde se otáčela mladá žena v krémových šatech.
Adeile nechala April být a otočila se k Haydée. ,,A co s vámi?‘‘ prohlédla si její postavu a Haydée nasadila vzdorovitý výraz.
,,Tši- ko!‘‘
Malá dívka s jemnými asiatskými rysy se ohlédla. ,,Tši- ko, pojď sem!‘‘ zavelela Adeile energicky. Dívka měla napůl oblečený kašmírový kabát a v ruce držela barev ve stejné barvě. Zvědavě si Haydée prohlížela.
,,Tši- ko, najdeš všechny modely, které měla předvést Juliana a dáš je tady slečně, ano?‘‘ Dívka přikývla a za několik málo sekund se vrátila s plnou náručí.
,,Děkuji. Poslední půjdou tyhle, pak dáme tyto a nakonec tohle,‘‘ naskládala je Adeile na věšák. ,,Na řadu se chodí podle čísla věšáku, máš zhruba ještě patnáct minut, ale pospěš si, ještě tě musíme přečesat,‘‘ pobídla ji a procpala se mezi těly ven.
Haydée se pomalu svlékla a sundala z ramínka úzké džíny, o kterých zapochybovala, že se do nich vleze, a ostře červenou koženou bundu. K jejímu překvapení jí však rifle padly jako ulité, stejně tak bunda. Váhavými kroky vešla do další místnosti.
,,Pojď se posadit,‘‘ okamžitě zareagovala Gabriela a vmáčkla ji do otáčivého křesla, přímo pod ruky další dívce, která ji rychle namalovala, spoutala vlasy gumičkou, vzniklý culík přehodila přes rameno, přidala na hlavu červený baret a do ruky vrazila kabelku.
,,Tudy, dívej se a hned jak se bude Michele vracet, tak vyjdi, ok?‘‘ Haydée přikývla, nic jiného jí totiž nezbylo. S divoce bušícím srdcem sledovala útlou blondýnku, která nakrucujíc boky kladla štíhlé nohy na podpatcích před sebe v jedné linii. Zmizela Haydée ze zorného úhlu a ta s hlubokým nádechem vyšla.
Ostré reflektory na ni zamířili a na okamžik ji absolutně oslepili. Chtěla si dát ruce před obličej, aby si uchránila oči, ale naštěstí se včas zarazila a s pohledem upřeným daleko nad hlavy diváků zkusila napodobit Michelinu chůzi. Nebylo to tak těžké, když zapomněla na to, že se na ni upírají stovky párů očí a pouze vůlí kontrolovala nohy v botách na vysokých podpatcích, které na podlaze mola nebezpečně klouzaly.
Haydée došla na konec, plaše pohlédla na pár obličejů před sebou a rychlou otočkou na podpatku se obrátila. Vzápětí ji polilo horko, náhlé vychýlení těžiště těla jí smeklo a ona tak tak vyrovnala zmatené podpatky. Zvedla hlavu, aby se nedívala na zem a to se jí stalo osudným, protože se jí jeden z podpatků konečně smekl, Haydée došlápla na bok chodidla a pádu už nezabránila.
Do hudby a komentátorova hlasu to v sále zašuměla. Haydée zrudla a snažila se vyhrabat na nohy. Kotníkem jí projela ostrá bolest a zároveň s ní se jí v očích objevily slzy ponížení. Kulhajíc už nedodržovala chůzi a co nejrychleji odpajdala z mola pryč.
Vztekle proběhla chodbou a rozrazila dveře šatny. Procpala se mezi těly, zuřivě ze sebe strhala oblečení a převlékla se do svého. Malý okamžik věnovala prohlédnutí kotníku, který byl celý napuchlý a při stlačení bolel. Haydée si ukazováčkem vytlačila s očí slzy, a protože nikde neviděla April, rozhodla se jít na ni počkat ven, protože na tomhle místě nechtěla už být ani o minutu déle.

Venku už byla tma a drobně pršelo. Prázdná ulice byla nevlídná a její osvětlení se odráželo v kalužích. Haydée si uvědomila bolest v kotníku a posazujíc se na nízký výklenek výkladní skříně dumala, jestli ho nemá podvrknutý.
Někdo si odkašlal v její blízkosti. Poplašeně zvedla hlavu a rozhlédla se po ulici.
,,Tady jsem,‘‘ ozval se hlas člověka stojícího mezi dveřmi domu, ve kterém se módní přehlídla konala. Haydée se zachvěla a prudce sklopila hlavu.
,,Viděl jsem, jak jsi spadla,‘‘ řekl Andreas Freeman rozpačitě. ,,Napadlo mě, jestli ten kotník nemáš vyvrknutý nebo zlomený.‘‘
Neodpověděla, rozhodnutá ho ignorovat.
Andreas si opět odkašlal. ,,Slyšíš mě?‘‘ a předstoupil před ni riskujíc, že jeho perfektně střižené černé sako, které si vzal k tmavým džínům, navlhne.
Haydée cítila, jak ji pálí tváře, ačkoliv jemný větřík jí občas vháněl chladné dešťové kapky do obličeje. Nebyla si úplně jistá, proč dělá, že ho nevidí, ačkoliv jí její svědomí ujišťovalo, že dělá správně.
Andy se k ní naklonil. ,,Ignoruješ mě schválně, nebo máš zase v uších sluchátka?‘‘
Haydée překvapeně zvedla obočí. Jak zase? Copak si ji nepamatuje jinak než se sluchátky? V pár vteřinách si promítla jejich dosavadní setkání. Ano, tenkrát když se s April a Paolou vracela od Kutuzova, poslouchala Fantoma opery, jenže se nezdálo, že by jí Andreas věnoval pozornost. A tenkrát v Monaku...
,,Ne, nemám sluchátka,‘‘ odpověděla a snažila se zamaskovat přeskakujíc hlas.
,,Super, přejdeme tedy k dalšímu levelu. Ptal jsem se, jestli tě ta noha bolí. Můžu se podívat?‘‘ Aniž by čekal na odpověď, podřepl před sedící Haydée. ,,Která to byla, tahle?‘‘
,,Ne, ta druhá.‘‘
Andreas jí vyhrnul nohavici a pevnými prsty prohmatal část nohy trčící z červených tenisek. Haydée uniklo zasyčení, když jí zmáčkl kotník.
,,Tady to bolí?‘‘
Přikývla.
,,Aby taky ne,‘‘ zamumlal Andreas a Haydée bylo až líto, když jí stáhl nohavici dolů. ,,Měla bys jet na pohotovost.‘‘
,,Jo,‘‘ zahučela a opřela se do výlohy s vědomím, že musí počkat na April a pak, možná až v Bernu, někam pojede.
,,Teď bys měla jet,‘‘ řekl Andreas, jako by jí četl myšlenky.
,,Musím počkat na kamarádku.‘‘
,,Jasně, dobré dvě hodiny, než přehlídka skončí,‘‘ zaironizoval, ale hned mu to přišlo líto. ,,Mám za rohem auto. Můžu tě poprosit, jestli bys se mnou jela na pohotovost?‘‘
Haydée se neubránila malému úsměvu a Andreas toho hbitě využil. Natáhl k ní ruku, kterou Haydée přehlédla jako rodné lány a sama se postavila, přičemž při dostoupnutí na pravou nohu jí uteklo další zasyčení.
Andreas zvedl oči v sloup a přes její protesty ji podepřel na cestě k autu.