Samuel - 22.díl

Když jsme konečně dojeli k sídlu Hamingtonových, slunce již stálo vysoko na obloze.
Brian okamžitě seskočil z koně a běžel uklidnit svého prastrýce, který musel dosti vyvádět,když jsme se včera nevrátili, usoudili jsme to z ustaraného výrazu sluhy Jonathana.
Jakmile jsem mu v krátkosti vylíčila, kde jsme vlastně strávili noc, vyděšeně se na mne podíval, to mne překvapilo, ale nechtěl mi však nic prozradit, pomohl mi aspoň odvést koně do stájí.
Zamyšleně jsem pak kráčela k bráně a nervózně si pohrávala s jezdeckým bičíkem, Brian na naše noční dobrodružství jistě ihned do zítřka zapomene, jenže já musela neustále myslet na toho podivného muže, v jehož domě jsme včera nedobrovolně přenocovali.
Jeho hlas a ty oči…trochu jsem se při té vzpomínce zachvěla.
Byly tak chladné, ale velmi zvláštní, lemované dlouhými tmavými řasami a s jasným zeleným třpytem, dosud jsem nic takového neviděla.
Nějakým podivným způsobem mne přitahovaly, tak jako on sám. Neustále se mi pletly do myšlenek, dívaly se na mne sice chladně, ale přitom jsem měla pocit, že mne sežehnou na popel.
A jeho tvář…neskutečně krásná, ale byla tak bílá, se stíny pod očima vypadala velmi nezdravě.
Nemohla jsem si také nevšimnout zlatého prstenu se symbolem života, který se mu třpytil na levé ruce.
Když vstoupil do komnaty, jako by slabě zavál mrazivý vítr, to mne probudilo.
Vzpomněla jsem si také na tu ručně psanou knihu, opravdu podivný příběh, dojemný, při pomyšlení na něj mi opět zvlhly oči. Skoro to vypadalo jako nějaký deník, ale pochybuji, že se něco takového mohlo stát doopravdy.
V tom zvláštním starobylém zaprášeném domě, kde se svítilo pouze svíčkami, toho bylo více, co mne velmi zaujalo, včetně zašlého portrétu té dívky, jejíž tvář byla tolik podobná Brianovi, a také těch velmi starých knih, týkajících se všeho, čím se zabýval můj otec a co bylo i součástí mých studií. Ale hlavně mi nešlo na rozum, proč má ten muž, žijící osaměle uprostřed hlubokých lesů hrabství, osobní vztah zrovna k Egyptu?
A ta podivná shoda příjmení v knize s Brianovým prastrýcem....Lákalo mne přijít všemu na kloub, za jakoukoliv cenu, obzvláště po tom, jak se dnes tvářil Jonathan.
Prostě pravá Rowlandová, dcera svého ctižádostivého otce, kterého nikdy nezastavily žádné překážky.
Musím vyzvědět, jak dlouho se zde Brian hodlá zdržet, jsou prázdniny, neměl tedy důvod spěchat domů.
Měla jsem v plánu se tam ještě jednou podívat, nemohla jsem se zbavit pocitu, že cestu k tomu starému sídlu snad ani nenajdu, připadalo mi to totiž všechno tak neskutečné, jako nějaký sen. Musím si dokázat, že tomu tak není.
Pojedu ale sama,dala jsem přece slib....
………..

Možná jsem přišel o rozum…má samota se pro mne najednou stala nesnesitelná, mučivá, ubíjející. Už celých pět dní bloumám po domě, nic mne nezajímá, od té doby, co jsem přestal psát deník a poprvé spatřil ji, ztratil jsem svůj ledový klid.
Co se to se mnou stalo? Byl jsem přesvědčen, že bytost, jako já, už nemůže být schopna žádného jiného citu, než je smutek, nenávist či chladná krvežíznivá vypočítavost.
Zmítalo se mnou něco nového, nebyla to jen představa toho, co koluje v žilách pod její jemnou kůží, ale to "něco" vytahovalo na světlo z mého vyprahlého nitra pomalu umírající duši, která se zvolna probouzela k životu.
Jessica…pouhá myšlenka na tu dívku jakoby vlévala do mých žil život, samozřejmě pouze obrazně. Mé srdce bylo stále tiché, ale já věděl, že pokud bych byl lidským smrtelníkem, vyskočilo by mi určitě z hrudi.

Posmutněl jsem, protože jsem si už nejmíň posté musel uvědomit, že to byla jen pouhá náhoda. Přijeli zdaleka, a až zde vyřídí své záležitosti, opět odjedou, už ani chlapce, ani ji nikdy nespatřím. Časem se má rána v duši zacelí a vše bude tak jako před tím, budu pouze bohatší o další vzpomínku, která bude dlouho živá a nevybledne tak rychle, jako ty ostatní.
Vánek přítomnosti odezní, zůstane jen dech minulosti a já zůstanu opět sám se svým osudem.
Možná, že to tak bude lepší...

Dnes jsem pocítil tu zvláštní slabost, kterou jsem již znal, nastal čas použít esenci, události posledních dní jakoby mi odčerpaly veškerou energii. Vytáhl jsem skříňku na stůl, otevřel ji prstenem a vzal do rukou lahvičku. Chvíli jsem ji zamyšleně pozoroval, když jsem vytáhl zátku, vystoupil z ní slabý modravý opar a jemně zajiskřila, pak jsem si k sobě přitáhnul číši, jedna kapka postačí, a opět se budu cítit svěží.
Jakmile se rozplynula ve víně, ozvalo se prudké zabušení na dveře dole v přízemí.
Leknutím jsem málem lahvičku upustil, trochu tekutiny vystříklo a vpilo se do starého dřeva stolu, zdálo se mi, jako bych uslyšel jeho tichý vzdech. Zamrzela mne má neopatrnost, rychle jsem vše schoval do truhlice a rozhodoval se, zda mám jít otevřít anebo se ukrýt, s vidinou, že překvapím svou oběť, která se tak nerozumně přiblížila k mému domu.
Rozhodl jsem se pro to první, protože jsem náhle pocítil tu magickou sílu myšlenek, jako při nedávném odjezdu mých hostů. Sestoupil jsem po schodech do přízemí, pomalu otočil klíčem a vzal za kliku.
Když jsem otevřel, zjistil jsem, že mé tušení se splnilo. Na nádvoří netrpělivě pofrkával hnědý kůň a mezi dveřmi skutečně stála ona….jakmile mne spatřila, o krok ustoupila, rozpačitě si odhrnula vlasy z tváře a vykouzlila omluvný úsměv, který mi málem sebral dech. Proč ale přišla?
Vypadalo to, že mne poslechla a je sama, bláhové děvče, ve své nevinné duši vůbec netuší, s kým má tu čest a jakému se vystavuje nebezpečí!
Snažil jsem se proniknout do její mysli, ale předešla mne, když promluvila.
„Dobrý den, pane, nezlobte se, že vás opět ruším, ale moc bych si přála, kdybyste….kdybyste mi půjčil nějaké své knihy, použila bych je ke studiu, takové nikde nenajdu…“vyhrkla.

„Hm, tak knihy…" pomyslel jsem si mrzutě. Taková průhledná záminka, v jejích myšlenkách jsem totiž právě objevil úplně něco jiného, a sice obyčejnou dívčí zvědavost, touhu odhalit lákavé tajemství, chtěla mne vidět a hlavně se dozvědět, kdo vlastně jsem.
Povzdechl jsem, byl jsem svým způsobem šťastný, že ji opět vidím, ale hořce jsem si uvědomil, že znovu budu muset bolestně potlačovat to, co mne již léta pronásleduje, abych ušetřil její život, a obratně mlžit tajemství své temné existence.
Ač nerad, doufal jsem, že se snad dlouho nezdrží, měl bych ji možná raději ihned poslat pryč, ale nedokázal jsem jí to říci. Přesto jsem měl zvláštní pocit, že to, jak se nyní rozhodnu, nějakým způsobem změní můj osud.
„No dobře, tak tedy pojďte dál, slečno…“ řekl jsem polohlasně, ustoupil stranou, aby mohla vejít dovnitř, a tiše jsem za námi zavřel dveře…..