Dohodnutý sňatek

„Ahoj mami, jsem doma!“zakřičím do našeho obvykle hlučného bytečku, který je dneska až nezvykle tichý a jen pláč z kuchyně ticho přerušuje.
„Mami, co se stalo?“zeptám se vyděšeně mamky, když ji najdu ubrečenou v kuchyni. Hned si k ní přikleknu a oddělám ji ruce z obličeje, abych se na ni mohla podívat.
„Nikolko, ty už jsi doma?“zeptá se mě jako by se nic nedělo.
„Mami, co se stalo? Určitě nebrečíš jen tak, řekni mi to“ řeknu a sundám si tašku z ramene a položím ji na židly vedle sebe.
„Niky, přísahám, že jsem to nevěděla...nevěděla jsem nic...já..netušila jsem, že to tvůj otec udělal, že to uzavřel!!“ vykoktá ze sebe a utře si slzy z obličeje do trika, které je hned černé od řasenky.
„Já stejně nechápu o čem to mluvíš? Co uzavřel?“ zeptám se nechápavě. Mamka mi místo odpovědi hned podá papír, který měla celou tu dobu na stole a já si ho vezmu a začnu se do něj. Po přečtení se znovu podívám na mamku a tentokrát už mám i v očích slzy já..
„Nikolko, je mi to strašně líto“zašeptá mamka.
„Běž s Nikolkou někam!!“vykřiknu naštvaně a posadím se na ni. Stále tomu nemůžu uvěřit, jak mi tohle mohli udělat?! Jak mi tohle mohl udělat otec?! Jak...Proč??!
„Nemůžu se vdávat, vždyť...to nejde...nevezmu si cizího chlapa jen proto, že otec tu smlouvu uzavřel! Mám právo na svůj život! A nebudu se řídit podle nějaké smlouvy!“ vykřiknu a ztěžka se posadím na židly.
„Ta smlouva nejde zrušit a ta druhá rodina ani nechce. Doslova mi řekli, smlouva je smlouva a musí se dodržet“ řekne mamka nešťastně.
„Já si ho nevezmu!“trvám si na svém.
„Byla bych ráda, kdyby to šlo nějak udělat, ale nejde zlatíčko.“ zakroutí mamka hlavou.
„Tak mi alespoň řekni kdo je ten můj budoucí manžel“ušklíbnu se.
„Pamatuješ si na tvého kamaráda Marka Hanycha? Jak se odtud odstěhoval s otcem asi před 7 lety? Byla jsi malá možná si ho nepamatuješ nevím.“pokrčí mamka rameny.
„Myslíš toho, jak mi rozbil všechny moje panenky?“zeptám se se smíchem.
„Jo přesně toho myslím“přikývne mamka. Nevydržela jsem to a začala jsem brečet na plno. Mamka ke mně hned přiskočila a začala mě utěšovat, ale nebylo ji to moc platné...
„Marek, ten to ví už?“ zeptám se asi po půl hodiny, kdy se uklidním.
„Volala jsem jeho otci. Mluvili jsme o tom a říkal, že zavolá Markovi a všechno mu vysvětlí a já udělám to samé s tebou. Pokud to půjde dobře, měli by se tu dnes večer stavit a všechno by jsme měli probrat.“
„Dobře a když nepůjde?“
„Domluvíme detaily my, rodičové, a vy se uvidíte až v den svatby“ zašeptá.
„Doufám, že to půjde dobře.“zašeptám spíš sama pro sebe, ale podle pohledu, myslím, že mě mamka slyšela. „půjdu si udělat věci do školy než přijedou, pokud přijedou že a pak budu jen a jen vaše“ řeknu. Popadnu tašku a zalezu do svého pokoje, kde ji okamžitě odhodím ke stolu, otevřu okno a šup, jsem venku. Hned se vydám za svým nejlepším kamarádem, který bydlí hned vedle nás a nemusím ani zvonit, vím moc dobře kde je. Na zahradě.
„Ahoj můžu?“zeptám se když ho uvidím, jak sedí na houpačce a jen se houpe.
„Ahoj Nikolko, klidně“zaraduje se jakmile mě uvidí a nelení, aby mi nepřišel pomoct s přelézáním plotem.
„Copak se děje? Pohádali jste se s mamkou?“zeptá se a oba se posadíme na houpačku. Hned mi nabídne kofolu, kterou má položenou ve stínu a já ji s díky přijmu.
„Ne s mamkou ne. Jen jsem se rozhodla, že se zastavím“usměju se na něj. Nevím proč, ale zrovna teď nechci nikomu říkat jak se věci mají a proto budu radši lhát, i když lhaní nesnáším!! Sakra, proč je momentálně život tak složitý?!
„Neříkej, že se neučíš na zítřejší písemku z psychologie?“zeptá se mě Petr a houpačku hned rozhoupe.
„Učila jsem se v autobuse cestou domů, jen si to zopakuji, takže pohoda. Ale překvapuje mě, že ty tu jen tak sedíš místo toho, aby ses učil. Copak rodiče se hádají nebo nejsou doma?“ typiju.
„Ani první a to druhé z poloviny. Mamka je doma s tím svých přítelem a táta zase v práci. Jen co jsem uviděl boty v chodbě tak jsem vypadl ven a jsem tu. Mám tu učení, tak se na to podívám tady, dovnitř se mi nechce, hlavně ne za nimi“ušklíbne se.
„Nedivím se ti. Jak to vůbec budou rodiče řešit? Rozvedou se nebo budou spolu?“ zajímám se.
„To nevím. Nemluvíme o tom vůbec, ale byl bych rád, kdyby se rozvedli, i když nevím, jak to vezme ségra no.“pokrčí rameny.
„A kde ji vůbec máš?“ zeptám se když si všimnu, že nejmladší z rodiny Gáborů chybí.
„Ještě ve školce až ve 4 ji jdu vyzvednou,“odpoví mi hned.
„Jo vlastně dneska je středa.“vzpomenu si na den a na to, že každou středu je malá Zuzanka ve školce dlouho.
„Nechám tě ať se učíš, budu muset jít, taky mi přijde ségra ze školky. Měj se zítra se zase stav jak půjdeš do školy. Ahoj Petře“ rozloučím se s ním a vydám se k plotu, který hned přeskočím a ocitnu se v zahrádce naší sousedky, která je pro mou smůlu tam.
„Jé dobrý den“ pozdravím ji překvapeně.
„Copak Nikolko, zase na návštěvě?“ zeptá se mě s úsměvem a já jen přikývnu. Se slibem, že příště použiji chodník před domem a ne její zahrádku, odejdu. Už ani nevím, kolikrát jsem ji ten slib dávala a kolikrát jsem ho já i ona zapomněla...
Jen co se ocitnu ve svém pokoji, překvapí mě kolik lidí v něm je. Když nepočítám mamku s mou sestrou Annou, překvapí mě další dva lidé. Postarší muž a mladší kluk, který se snaží zakrýt smích.
„Dobrý den“pozdravím je a seskočím z parapetu do pokoje. Sestra se ke mně hned vrhne a já ji chytnu do náruče, zatím co mamka vypadá, že by mě nejradši zfackovala...
„Můžeš mi říct, kdes byla?!“zeptá se mamka naštvaně.
„Venku?“zeptám se nevině a to už kluk nevydrží a začne se smát. Naše oči se hned setkají a já se na něj jen usměju a on mi úsměv oplatí. Sakra koho jen mi připomíná? Někde jsem ho už viděla, ale kde...?