Lunojasné noci - 12. díl

„Ahoj!“ pozdravila mě Filipa, stále se naklánějíc k mému krku, snad jako by si chtěla opřít bradu o mé rameno.
Rychle jsem vyskočil na nohy a poodstoupil od ní o několik kroků vzad. V tu chvíli se rozesmála.
„Promiň, nechtěla jsem tě polekat.“ omlouvala se, nejspíš proto, že si všimla mého výrazu, který naznačoval, že čekám na vysvětlení. Pobavení se však z její tváře nevytrácelo.
Unaveně jsem si promnul oči a podrbal se na čele, ve snaze získat více času na řešení této situace, která mi nebyla ani v nemenším příjemná. Avšak nenapadalo mě nic lepšího, než jednoduše odejít.
„Ehm, promiň, už musím…“ vykoktal jsem, zvedl ze země tričko a odcházel pryč. K mému údivu, ale i překvapení mě Filipa nadále nedoprovázela, a tak jsem opět zůstal sám.
Nebe se po chvilce zatáhlo a z oblohy se začal spouštět večerní déšť. Po tvářích mi stékaly drobné kapičky vlažné vody, které se bezúspěšně snažily smýt utrápený výraz z mé tváře. Všechno mi najednou přišlo neskutečně smutné a ještě smutnější pro mě bylo vědět, že potrvá nesmírně dlouhou dobu, než se opět budu rád smát, zda-li to vůbec někdy dokážu, aniž by po mém boku stála Jolana, a radost jsme sdíleli společně.
Najednou se však myšlenka na Jolanu vytratila a ve stejnou chvíli mě přepadla jakási zvědavost, jíž jsem byl nucen se otočit.
V dáli jsem spatřil Filipinu siluetu, dívající se daleko za obzor. Vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy i šaty, a déšť dodal jejímu obrazu jakoby impresionistický nádech. Nemohl jsem si nevšimnout, že byla krásná.
Zmateně jsem se otočil zpět na cestu a teprve poté – co jsem se vzpamatoval – si v hlavě znovu vybavil její výraz. Byla smutná.
Zpomalil jsem krok a pak zastavil úplně. Chvíli jsem váhal, ale nakonec se vydal zpátky k ní. Pomalu jsem se přibližoval k jejím zádům, když v tom lehce pootočila hlavou k levému rameni a jedním okem mrkla směrem ke mně. Jen nepatrnou chvilku v této poloze setrvala a pak se vrátila do původní pozice. Překvapilo mě to. Kam se poděl její přehnaný zájem o moji osobu, který mi byl dříve tolik protivný? – ptal jsem se sám sebe, a to, že jsem si nedokázal odpovědět, mě znervózňovalo snad ještě víc než samotná skutečnost, při níž jsem si uvědomil, že mi její zájem chybí.
Pohlédl jsem na její – zimou se chvějící – odkrytá ramena a najednou se mě zmocnil jakýsi ochranářský pud, či snad gentlemanská povinnost, kterou jsem ze situace vycítil.
Přišel jsem blíž a zařadil se podél jejího levého boku.
„Prší!“ hlesl jsem a hned na to jsem nad sebou zakroutil hlavou.
Udiveně na mě pohlédla a po chvilce se do její tváře začal navracet úsměv, což mě potěšilo. Nicméně jsem měl pocit, že musím napravit naši nynější i předešlou konverzaci, kterou jsme spolu doposud vedli.
„Pojď, doprovodím tě domů.“ nabídl jsem a zajistil si tak možnost s ní po cestě mluvit.
Nevěřícně na mě pohlédla. A teprve po tom co viděla, že to myslím vážně a jediný důvod, jenž mě nutí stát v dešti je ten, že se stále nepohnula z místa, s úsměvem přikývla a udělala několik kroků vpřed, čímž mě předehnala a nechávala za svými zády. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval a dohnal její náskok.
Po cestě jsme mlčeli. Měl jsem v plánu začít mluvit, až si ujasním, co o ní vlastně chci vědět. Ona mě však předehnala a začala mluvit první.
„Co tak najednou?“ ptala se, kroutíce hlavou, přičemž se dívala zpříma před sebe a mně nevěnovala byť jen pouhé mrknutí oka.
Její upřímnost mě zaskočila, a o to nepříjemnější bylo si uvědomit, že ji bude vyžadovat i ode mě. Snažil jsem se tedy tento okamžik co nevíce oddálit.
„Co máš na mysli?“ zeptal jsem se, zdánlivě ledabyle.
Tentokrát jsem se díval před sebe já, když se na mě otočila. Periferním viděním jsem si však všiml jak povytáhla obočí.
„Ty víš, co myslím!“ odvětila poněkud rázněji.
Polkl jsem, vědom si toho, že bych s ní měl konečně začít mluvit.
„Asi už mě nebavilo, chovat se jako naprostý idiot.“ řekl jsem upřímně a sám se zasmál nad pravdivostí vyřčené věty.
Stále jsem se díval před sebe, když si mě Filipa prohlížela z profilu. Snažil jsem se zanechat si netčený výraz, i když jsem věděl, že se právě usmívá.
Najednou už nebylo zapotřebí říkat něco dalšího. Mlčeli jsme tedy, dokud jsme nedorazili k našemu domu, před nímž jsme se zastavili. Byli jsme oba najednou trochu nejistí, nebo alespoň já měl takový pocit z ticha, které mezi námi panovalo už dlouhou chvíli.
Všiml jsem si, že se pohnula záclona v kuchyňském okně, o pár vteřin později se otevřely dveře a v zápětí se v nich objevila máma. Vypadala naštvaně a snad mi chtěla i vynadat. Nejspíš za to, že jsem byl tak dlouho venku, ale jakmile vedle mě spatřila Filipu, zarazila se. Chvíli na nás vyjeveně koukala, ale pak se usmála a uvolnila prostor ve dveřích, abychom mohli projít. Neváhal jsem, v dešti mi nebylo nijak příjemně. Vešel jsem na chodbu a poté se otočil, abych viděl, kde je Filipa. Stála pořád ještě venku a nechávala na sebe dopadat těžké kapky deště.
„No tak, nestůj tam pořád a pojď dál!“ řekla máma milým hlasem a usmála se na ni. Filipa však stále váhala.
„Potřebovala bych od vás s něčím pomoct,“ Pohlédla na mě a pak se otočila zpět k Filipě. „nevadilo by ti se zapojit?“ zeptala se jí.
Filipa se podívala směrem k jejich domu. V žádném okně nebylo rozsvíceno. Nervózně popošoupla na místě, ale po chvilce přikývla a schovala se do chodby. Zařadila se vedle mě, dokud máma nezavřela dveře a neodešla. Jakmile jsme v chodbě zůstali sami, sklonila se a vyzula si promáčené boty.
„Udělala jsem vám tady mokro.“ řekla kajícně.
Rozesmálo mě to. „Nic se přece neděje.“ Odvětil jsem, z botníku vytáhl nějaké pantofle a ty jí nabídl.
„Dík!“ hlesla a poté se mi hluboce zahleděla do očí. Úplně mě to vykolejilo a kdyby nás k sobě zrovna v onu chvíli nezavolala máma, netroufal bych si hádat, jak by to dopadlo.
„Už jdeme mami.“ řekl ihned.
Filipa se okamžitě rozesmála. Už tady jsem si mohl všimnout rozdílu mezi ní a Jol. Zatímco ji tahle situace pobavila, Jol by ji považovala za trapnou a cítila by se v ní nejistá.
„Půjdeme?“ zeptala se mě Filipa náhle, čímž mě vytrhla z přemýšlení.
Přikývl jsem a poté i vybídl, aby šla do kuchyně. Poslechla. Zatímco se tedy její postava vzdalovala, odhodlával jsem se ji následovat.
„No konečně, už jsem si říkala, kde jste se mi zapomněli.“ Okomentovala náš příchod máma.
Filipa se při jejích slovech opět rozesmála, snad proto, že si vzpomněla na tu trapnou chvilku, kdy jsme na sebe nepohnutě hleděli. To jsem ale pouze hádal.
Nervózně jsem se podrbal na zátylku. Bylo mi nepříjemné, že jsem nevěděl na co právě myslí.
„Dáš si ovocný nebo černý?“ vytrhla mě z dalšího přemýšlení maminka, ukazující na dva pytlíky s čajem.
„Ovocný, díky!“ odvětila Filipa a otočila se na mě s úsměvem ve tváři.
___________________________________________________________________________

Zčistajasna mě cosi bolestivě uhodilo do podkolení jamky a spoutalo kolem noh. Vylekaně jsem se otočila a posléze s úlevou zjistila, že je to Boris.
„Ahoj Jol!“ křikl radostně.
„Ahoj Borisi!“ odpověděla jsem mu na pozdrav, zatímco jsem se snažila vymanit z jeho sevření, kterým se mě snažil obejmout, ale jeho výška mu to zatím nedovolovala jinak.
Opodál se z davu vynořila čísi postava, jenž – jak jsem později zjistila – patřila Mattově babičce, která nám sem Borise přivedla.
„Díky babi, už se o něj postaráme.“ řekl Matt přesvědčivě.
Babička nespíš věděla, že se na něj může spolehnout, protože nás co nevidět zase opustila.
„Podívejte!“ zavolala Erika po chvilce a prstem ukázala na jednu z atrakcí. „Půjdeme se svézt?“ doprošovala se a tahala mě při tom za rukáv.
Pohlédla jsem na Matta a dala mu tím najevo, že je na něm, aby rozhodl.
„Tak dobře, jdeme!“ řekl a věnoval mi krásný úsměv.
Rozpačitě jsem si zastrčila pramínek vlasů za ucho. Znervózňovalo mě, že jsem nedokázala poznat, co jím myslel. Mohl se usmát proto, že jsme se střetli pohledy nebo z pouhé zdvořilosti. Nyní však nebyl čas o tom přemýšlet.
Společně jsme vystoupali po schůdkách, vedoucích k lavičkám, jenž byly zavěšeny na řetězech. A hned potom, co jsme zaplatili, usadili jsme Borise a Eriku na jednu z laviček, a spolu s Mattem jsme se posadili za ně, abychom je měli na očích.
Trvalo pár minut než se kolotoč rozjel a mezitím se nám naskýtalo mnoho času si povídat.
„Stýská se ti?“ zeptal se mě Matt.
Střelila jsem po něm pohledem. „Po čem?“ nechápala jsem.
„Po tvém novém domově.“ odpověděl a mně se ihned ulevilo. Nevím sice proč, ale původně jsem měla pocit, že se mě ptá na Teda.
„No, vlastně ani ne. Jsem tu přece jen teprve týden. Navíc se u Eriky cítím skoro jako doma.“ Usmála jsem se, ale stále se dívala před sebe do svitu žárovek, abych nemusela podléhat jeho pronikavému pohledu, jímž si mě propaloval skrz naskrz.
Jak zvláštní mi připadalo, že jsem z toho byla nervózní, když to byl právě jeho pohled, díky němuž jsem se do něj tehdy zamilovala. A jak zvláštní bylo, že jsme se sobě tolik odcizili, i přes to co všechno jsme spolu dříve prožili. Nepřestávala jsem se sama sebe ptát, jak k tomu vlastně došlo a zda je to vůbec možné.
Snad mi to najednou přišlo i líto. V tu chvíli jsem si však zároveň uvědomila, že i on to tak nejspíš cítí, nebo jsem alespoň nedovedla nalézt jiný důvod, kvůli kterému by nás sem pozval. Jako by mnou najednou projel pocit náhlé radosti. Neměla jsem ale čas si jej užít, protože se kolem nás rozzářily další žárovky, z reproduktorů se začala linout klidná melodie a kolotoč se pomaloučku rozjel. Postupně nabíral na rychlosti a my se tím pádem vzdalovali od země.
Poté jsem na své ruce ucítila příjemné teplo, shlédla jsem tedy, abych viděla jeho zdroj a když jsem na ní spatřila Mattovu dlaň, znejistěla jsem. Pohlédla jsem na něj a snažila se v jeho tváři vyčíst důvod, proč to udělal. Jako by mu však v tu chvíli vypověděly veškeré mimické svaly. Otočila jsem se tedy zpátky před sebe a ruku po několikavteřinovém váhání nechala pod tou jeho.

Když jsme se – za Mattova doprovodu – vrátili domů, uložila jsem Eriku do postele a vrátila se k Mattovi, který čekal u dveří.
„Děkujeme za pozvání, byl to moc pěkný večer.“ poděkovala jsem. „A promiň za to nevrlé chování odpoledne, nebylo to ode mě hezké.“ Sklopila jsem oči a v dlaních žmoulala cíp mikiny.
„To nic, neomlouvej se.“ řekl s úsměvem, který se třpytil v měsíčním světle. Mluvil pomalu, snad jako by chtěl co nejvíc pozdržet situaci. Cítila jsem, že je mou povinností něco udělat.
„Tak dobrou noc!“ popřála jsem mu.
Byl trochu překvapený, ale zdálo se, že pochopil, zavřela jsem tedy dveře a odebrala se do svého pokoje. Pomalu jsem si lehla na postel, když v tom něco zašustilo pod mými zády. Neochotně jsem se znovu posadila a rozsvítila lampičku, abych zjistila, co to bylo.
Ve světle jsem poznala bílou obálku, na které jsem právě ležela. Opatrně jsem ji uchopila do rukou a podezřele si ji prohlížela. Teprve, když jsem si všimla, že je na ní napsáno mé jméno, odhodlala jsem se ji otevřít.
Srdce mi poskočilo, jakmile jsem si všimla, že písmo, jímž je dopis napsán, patří Tedovi. Rozechvělýma rukama jsem dopis vytáhla a začetla se.

Milá Jol,

ani jsem nedoufal, že mi pošleš dopis, a o to víc jsem byl zaskočený a plný radosti, když jsem ho pevně svíral v dlaních a nevěřícně pročítal, Tebou napsané, řádky.
Každý den procházím městem a mezi smíchem dětí, jako bych slyšel i Tvůj smích. Často sedávám na břehu moře a v tu chvíli, jako bych cítil Tvoji přítomnost. S každou myšlenkou se vracím zpět do Ticina a vzpomínám na chvíle, kdy jsme byli spolu. Stejně tak Tě navštěvuji v každém snu a jen velmi nerad se probouzím uprostřed noci za svitu měsíce, abych zjistil, že se mi to pouze zdálo.
Myslím na Tebe zkrátka pořád, a tak není divu, že když mě napadl námět na skladbu, odrážela ses v něm především Ty. Pojmenoval jsem ji Zpěvy mušlí a věnoval ji Tobě, proto pevně doufám, že se Ti bude líbit.
Pevně věřím, že se zase brzy setkáme. Stačí, když řekneš, že si to přeješ…

S láskou Ted

Dočetla jsem a namísto slz se mi ve tváři vykreslil úsměv. Snažila jsem přijít na to, jak je to možné, když doteď jsem se při vzpomínce na Teda nedokázala usmívat. A pak mě to napadlo. Jako bychom každý den navštěvovali poutě srdcí, patřící lidem, jež máme rádi, abychom zjistili, kde se nám líbí nejvíce. Já to však najednou nevěděla.
Pouhý dopis od Teda mi dokázal na tváři vykouzlit úsměv a naproti tomu mi Mattova přítomnost dokázala navrátit ztracenou radost. Jak tedy mám odpovědět? Přeji si to?