Samuel - 26.díl

Tajemné a pohádkové příběhy jsem vždy strašně zbožňovala, už v dětství jsem se často bavila jejich vymýšlením a nutila Briana, aby jim naslouchal.
Občas si ze mne dělal kvůli tomu legraci, ale nikdy mne neodmítl.
Ani jeden z nás ale tenkrát netušil, že se někdy ocitnu v situaci, kdy budu přemýšlet o tom, zda to, co právě prožívám, patří do reality, nebo je to pouze jeden z nich.
Kráčela jsem pěšinkou, vedoucí k tomu hustému remízku, v jehož nitru se ukrýval němý svědek příběhu, který nyní zaplnil celou mou duši, nutil mne vzdát se světa fantazie a přijmout jeho krutou pravdivost.
Prodrala jsem se znovu hustými keři a usedla do vysoké trávy na břehu jezírka, svírajíc v náručí Samuelovy knihy.
Oči se mi zamlžily slzami, když jsem si vzpomněla na jeho smutné loučení s Camillou před dávnými lety, musel ji nesmírně milovat, když ji i dítě opustil, aby je před sebou ochránil.
Uvnitř sebe jsem cítila zvláštní sladce bolestnou tíhu, touhu mu za každou cenu pomoci, bez ohledu na to, jak moc je pro mne nebezpečný. Proboha, snad ho nemám ráda?
Je vůbec možné milovat něco takového, jako je on? Netvora s duší anděla, kterého se děsím a zároveň se při pomyšlení na něj celá chvěji?
Záplava neklidných myšlenek mi vířila hlavou,
ani jsem ani nepostřehla, že ke mně přišel Brian.
Když mi položil ruku na rameno, trhla jsem sebou a nepřítomně se na něj zadívala.
„Jess? Tys tam znovu jela, viď? Proč jsi mne neposlechla? Nenuť mne, abych tomu všemu učinil rázně přítrž. Bojím se o tebe, jsi jako má sestra. Něčím tě očaroval, už to nejsi ty, jakou jsem tě znával, veselá, žertující. Musíš se vzpamatovat, prosím tě o to.“
Řekl starostlivě.
Zavrtěla jsem hlavou, přerývaně se nadechla a pohlédla mu do očí.
„Ne, Briane, už jsem se rozhodla, slíbila jsem mu pomoc, ať už to zní jakkoliv podivně, ale musím to aspoň zkusit! Dovol mi to a slib mi, že mi pomůžeš přemluvit mého otce.
Samozřejmě mu nemůžeme říci pravý důvod, proč s ním chci odjet, přesvědčíme ho, že je to součást mého studia. Briane, vím, že se ti to všechno zdá jako příběh z říše fantazie, ale já to musím najít! A nic mi v tom nezabrání…a tobě by na tom také mělo záležet, protože pokud se nepletu, část jeho královského původu je i v tobě…“ řekla jsem, snažíc se získat ho na svou stranu.
Zamyšleně se na mne zadíval a pak tiše odpověděl.
„Co mám s tebou dělat, vidím, že tady vůbec nic nezmůžu, znám tvou paličatost.
Dobře, souhlasím, ale přesto bys měla být opatrná. Myslíš, že bych se s ním mohl také někdy setkat?“
„Raději zatím ne, uvidíme, jak to vše dopadne, ale pokud najdu to, co hledám…“
„Obdivuji tvou odhodlanost, ale ty už prostě jiná nebudeš. Za pár dní odjíždíme zpátky do Irska,
měla by ses pomalu připravovat na cestu…“ odpověděl a nejistě pozoroval, jak křečovitě svírám v náručí ty staré knihy.
Přesně věděl, že s nima neodjedu a půjdu je před odjezdem vrátit. Pokusil se mi aspoň vnutit amulet strážce, který nosil odmalička na krku, ale odmítla jsem, byla jsem rozhodnutá čelit všemu nebezpečí svým vlastním rozumem, nikoliv s pomocí nějakého kouzelného amuletu.
Musím to udělat, ještě jednou tam jet, rozloučit se a ujistit Samuela, že pro něj ještě existuje nějaká naděje. Navzdory tomu, čím je, si ji určitě zaslouží…

Egypt, září 1920

Přetrpěla jsem dlouhou a úmornou cestu napříč Francií, v Marseille jsme nastoupili na loď, jejíž název ve mně vzbuzoval zvláštní pocity…Destiny…po dvou dnech pro mně zcela vysilující plavby Středozemním mořem jsme se konečně přiblížili k přístavu Alexandria. Celou cestu jsem letos strávila v kajutě lodi, obtěžována silnou nevolností. Aspoň jsem měla dostatek času na přemýšlení. Rozložila jsem si po stole všechny Samuelovy poznámky. Přejela jsem něžně prsty jeho písmo a zasněně se usmála.
Jako by ke mně skrze ně tiše promlouval a to mi dodávalo sílu.
Vzpomněla jsem si na ten poslední den před odjezdem, kdy jsem sebrala veškerou svou odvahu a navštívila jej. Tentokrát jsem ho zastihla v pracovně. Udržoval si ode mne jako vždy bezpečný odstup, strávila jsem tam bezmála dvě hodiny, moc hezky se s ním povídalo, na chvíli odložil svou odtažitost a občas i zažertoval, jeho příjemný sametový hlas a smích rozechvíval každou strunu v mém těle. Zjistila jsem, že má neuvěřitelné znalosti týkající se dějin a také je velmi sečtělý. Samozřejmě opět mou pomoc nechtěl za žádnou cenou přijmout se slovy, že je čas přestat věřit na pohádky, ale nakonec se podvolil a dal mi s sebou tyto archy, které by mi snad mohly být užitečné při hledání.
Hltala jsem očima každý jeho pohyb, sebemenší gesto, snažila jsem se vše vtisknout do paměti, abych měla při cestě nač vzpomínat.
Byla jsem sice strachy bez sebe, ale odvážila jsem se jej při odchodu obejmout, tentokrát mne překvapil, protože mne na chvíli k sobě jemně přitáhl a sám s díky políbil, já však v tom polibku poznala i touhu, ještě nyní cítím na svých rtech jeho něžný, ale ledový dotek. Pak se jeho ústa na okamžik přesunula k mému krku, zdálo se mi, že se mé kůže dotklo něco ostrého, při této vzpomínce mi ještě dnes běhá mráz po zádech a zároveň podlamují kolena.
Najednou mne ale od sebe prudce a s povzdechem odstrčil, já se na něj za to ale nezlobila, protože jsem věděla, proč to dělá…ve svých zeleně se třpytících očích měl tichou prosbu, abych už odešla a již ho déle nemučila. Poslechla jsem jej a v rychlosti jsme se rozloučili…

Musím se nějak dostat do Memphis, uvažovala jsem o tom, že by mi mohl pomoci Omar Shabba, příručí ředitele muzea v Káhiře, kam měl můj otec ihned po příjezdu namířeno. Byla jsem zde již několikrát a všimla si jeho zjevných sympatií ke mně. Netušila jsem však ani ve snu, že osud ke mně bude až tolik příznivý a že archy snad možná ani nebudu potřebovat.
Když jsme dorazili na místo, uvítal nás vesele ředitel muzea, Steve Bradley, byl to Angličan, žíjící v Egyptě již dlouhá léta a zabývající se archeologií, která byla více méně jeho koníčkem.

„Dobrý den, profesore Rowlande, jaká byla cesta? Už jsme Vás netrpělivě očekávali, odkryli jsme v Gize několik nových nalezišť, ale mám pro vás také jedno překvapení, nedaleko Memphis, pohřebiště staré asi čtyři tisíce let, jsou tam opravdové skvosty, Omar už jel včera napřed, aby zorganizoval průběh odkrytí, očekává mne v průběhu zítřejšího dne, jistě bude Vaší přítomností mile překvapen. Vidím, že dnes s sebou máte také posilu.Vítám Vás znovu u nás, slečno Jessico, je mi opravdu potěšením“.

Visela jsem mu doslova pohledem na rtech, a odvážila se zeptat.
„Mne také těší, pane Bradley. To co říkáte je opravdu velmi zajímavé, pokud se nepletu, měla by se tam někde nacházet také Ahmosova hrobka…“ Otec udiveně zvedl obočí a ředitel se na mne překvapeně podíval, pak zamyšleně odpověděl a okamžitě si tím získal mé sympatie.
„Ano, četl jsem o něm, byl to ve své době uznávaný vědec a skvělý alchymista, mající jisté zkušenosti s černou magií, ale ve svitcích se píše jen o nějaké podivné kletbě a jeho záhadné smrti, bližší informace se o něm bohužel nedochovaly. Zatím ho nikdo nenalezl, říká se, že byl snad nějak spřízněn s faraonem Neferikarem, jehož ostatky před dávnými lety záhadně zmizely, ale možná je to opravdu všechno jen pouhá pověst.“

…Tak to opravdu není, milý pane, tím si můžete být jistý a já dokonce vím, kde se ztracený sarkofág nachází…pomyslela jsem si s tajemným úsměvem na rtech.
Uhýbala jsem očima před tázavým otcovým pohledem, asi se mne bude vyptávat, proč se zajímám zrovna o tohle. Musím si vymyslet nějakou vhodnou výmluvu. Kdybych mu řekla pouhý zlomek pravdy, proč jsem tady, stejně by mi nevěřil.
„Dobrá, nebudu Vás zdržovat, musíte se ubytovat. Zítra brzy ráno bude karavana připravena a můžeme vyrazit.“

Rozloučili jsme se a odjeli do hotelu Oasis, já jsem navzdory velké únavě vůbec nemohla usnout,nemohla jsem se dočkat příštího dne. Byla příjemně teplá noc, vyšla jsem na balkón, najednou jsem pocítila podivné nutkání a zvedla oči k nočnímu nebi, vtom jsem ji zahlédla, tu hvězdu, o které psal Samuel ve svém deníku, vydávala silnou pulsující zář, napadlo mne, že možná střeží také mne, tak jako kdysi dávno Camillu.
Zavřela jsem oči a ze rtů mi najednou samo od sebe tiše splynulo jeho jméno….