Až na dno (3 .kapitola)

Všechno začínalo jako vždycky.
Paulette mu zabouchla dveře před nosem a vrazila klíčky do zapalování. Ani nevěděl jak přeskočil přední kapotu a vlítnul na sedadlo vedle ní. Otočila se k němu, naprosto dokonalá jako vždy, a taky naštvaná jako nikdy před tím. Něco na něj křičela, motor se třásl v obrátkách ... ale nebyl slyšet žádný zvuk. Zbyly jen obrazy. Krajina rozmazaná za okny. Paulettiny rudě natřené nehty ve výmluvném vzteklém gestu. Cesta jako stříbrný had v černé trávě. A k tomu všemu to ticho ...
... a pak najednou tisíc decibelů hlasitého nárazu a výbuch oslnivého světla kdesi vzadu v hlavě. Zmatek, strach – a bolest. Šílená, sžíravá bolest ...
Alex prudce otevřel oči. Chvíli zíral na lopatku větráku vířícího u stropu, než mu došlo, že to byl jen sen. Přejel si rukou obličej a setřel studený pot, který mu tam navzdory úmornému vedru vyrazil. Zvedl se na loktech a nepřítomně se rozhlédl po všech papírech, které se kolem něj válely.
Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla rozčepýřená hlava.
„Děje se něco, šéfe?“ zeptal se asi dvanáctiletý kluk, známý v blízkém i dalekém okolí jako Pipo. Bez zaváhání a bez pozvání vklouzl dovnitř.
„Mělo by?“ procedil Alex skrz bolestí zaťaté zuby.
Kluk hupsnul na postel. „No, kňučel jsi jako když se píchne do prasete ...“. Zvědavě pozoroval pot na Alexově čele. „Bolí to? A co tě vlastně bolí?“
Alex se párkrát zhluboka nadechl než dokázal promluvit: „Všechno od špiček až po paty.“
„Aha.“ Kluk sklouzl očima stranou na Alexovy nohy. „Ha, ha. Děsně vtipný, fakt.“
„Jo. Taky se v jednom kuse válím smíchy,“ ucedil Alex k Pipovi a stejně jako on se ušklíbl. Nebylo divu. Jeho nohy končily nějakých dvacet čísel pod koleny a někde z toho prázdna o kus dál se řezavou bolestí hlásila teď už neexistující chodidla.
Alex se posadil, natáhl se pro protézy a začal si je připevňovat. Kluk ho zaujatě pozoroval, celý nadšený novými technickými detaily. Alex mu jeho zaujetí pro věc záviděl. Jemu se při pohledu na tyhle cizí nohy vždycky dělalo tak nějak na zvracení. Často přemýšlel, jestli to je přechodné, nebo si časem prostě zvykne. Cítil se pod psa: člověk si spí a na pár hodin nebo aspoň minut se mu podaří zapomenout. Jenže pak prostě musí přijít probuzení a do pěti vteřin po něm celá tahle posraná realita...
Pipovi složitý mechanismus protéz připomněla něco vzdáleně podobného:„Ben vzkazuje, že auto bude hotové už dnes večer. Ale bude to padesát babek.“
Alex jen přikývl. „Když už mluvíme o penězích,“ zavrčel na Pipa, „měl bys vrátit tu stovku, cos tehdy u Bena na benzince štípnul. Smůla, brácho, poznal jsem tě ...“.
Kluk vyprskl smíchy: „Kterou stovku myslíš, šéfe? Těch už bylo ...,“ dodal s pýchou profesionála.
Teď se zasmál i Alex. „Světlemodrý golf, štíhlá holka s dlouhým copem.“
„Jo tahle stovka!“ Pipo to řekl se světáckým přízvukem a znalecky mlaskl. Vzápětí mu za uchem mlaskl lehký pohlavek. Vzhlédl a s přehnaně dospěláckým tónem protáhl: „Jo tak tobě se líbí? No to´s měl říct rovnou. Domluvím ti rande.“
Alex se postavil. Tohle byl taky moment, bez kterého by se byl celkem dost dobře a rád v životě obešel. Došel ke stolu a napil se piva, které tam zůstalo od rána. Bylo hnusně teplé a on zoufale potřeboval něco ... něco jako vychlazené jahody se smetanou.
„Nemel,“ odbyl Pipa a dopil pivo ve snaze zapomenout na jahody. Nepomohlo to. „Holky si obvykle balím sám.“
Hned nato si otráveně uvědomil, že tohle namyšlené prohlášení měl raději vyslovit v minulém čase. Ode dne, kdy se po bouračce probral z bezvědomí, nemohlo být o nějakém balení holek ani řeč. Ne že by tělo nechtělo. Chtělo, a strašně moc ... Jenže hlava měla jiný názor. Stačilo se podívat na to prázdno pod koleny, stačilo si jen představit, jak se bude asi ta která kočka tvářit, a bylo po chtění. Stud? Strach? Nedokázal to sám říct. Jistý si byl jen jedním: za každou cenu utajit, co se stalo. Kdyby fakt nemusel, nikdy by sem už nevkročil. Jenže musel. Zatím se mu dařilo se všem vyhýbat, i když si asi ťukali na čelo. Alex, ten frajer a sexuální ďábel, a najednou dřepí sám v malém bungalovu na pláži, nikam nechodí, nechlastá ... a nebalí holky.
Vztekle hodil plechovku od piva přes celý pokoj do koše. Samozřejmě minul a ještě polil kus podlahy. Jak jinak ...
„Náhodou jsem sám uvažoval, že jí to vrátím,“ ozval se Pipo. „Ona je totiž náhodou prima, abys věděl. Dělá v Paradise na baru a už mi párkrát dala colu zadarmo.“
Alex došel k omlácenému umývadlu v koutě, sebral nějaký kus hadru a neohrabaně si kleknul, aby setřel pobryndanou zem. S despektem se podíval na Pipa: „Na co´s ji dostal, ty mrňousi?“
Kluk se ani nezačervenal. „Na opuštěnýho sirotka.“ Alex chápavě pokývl hlavou. Opuštěný sirotek bylo Pipovo mistrovské číslo, kterým rozplakal už nejednu bohatou turistku. Taky „týrané dítě“ nebo „živitel mladších sourozenců“ zabíraly dost dobře. V sezóně si tak Pipo dokázal přijít na slušné peníze. „Zkus to taky, šéfe, je to tutovka,“ radil zasvěceně.
Alex mrsknul hadrem do umývadla a vstal. Měl chuť kopnout do stolu, ale riskoval by tím protézu. „Skvělé. Mám zkusit verzi „beznohý kripl na mizině“ nebo „kripl se zlomeným srdcem“?“ Hořký vztek ho dohnal k tomu, že nakopl aspoň zakutálenou plechovku. Udělal to s takovou vervou, že ztratil rovnováhu a musel se chytit stolu.
„Kurva,“ sykl. „Kurva, kurva.“
Pipo k němu přiskočil. „Náhodou ti to chodí bezvadně,“ přesvědčoval Alexe s dětskou důvěrou. „Nikdo nic nepozná, věř mi!“
Alex se na něj podíval, jako by ho viděl poprvé. Bezvadně. Jako dřív. Vybavil si ty stovky hodin na rehabilitaci a v posilovně, chvíle, kdy brečel jako mimino, i chvíle, kdy z něj lil pot a praskaly mu kosti v těle. Všechno proto, aby to bylo jako dřív, aby nikdo nepoznal, že to co vězí v těchhle teniskách, jsou jen kusy umělé hmoty a dráty. A přece ... přece to nikdy nebude jako dřív, nikdy to nebude bezvadné. Pro ostatní možná, ale ne pro něj.
Velice dlouho se díval se na smaragdové moře. Proti své vůli si znovu vzpomněl na Nadine a ztěžka si povzdechl. Asi mu nezbývá, než už napořád marně toužit po jahodách se smetanou a zapíjet svůj smutek teplým zvětralým pivem.