Za bodem bez návratu

Paola se vrátila o půl šesté. V tu dobu už obvykle probleskovaly první sluneční paprsky, ale ráno bylo pošmourné a obloha přikrytá těžkými mraky.
Haydée s April vstaly v osm a aniž by na spící kamarádku braly ohledy, začaly si balit věci a April z neochotné Haydée tahat informace.
Paolu probudilo Andreasovo jméno. ,,Co je s Freemanem?‘‘ zamumlala a převrátila se na bok.
,,Spi,‘‘ odbyla ji April. ,,Nebo vlastně ne, vstávej, v jedenáct odjíždíme.‘‘
Bylo devět.
,,To stíhám,‘‘ nedělala si s tím Paola starosti. ,,Haydée!‘‘
Hay vzhlédla od mačkání prázdné pet láhve.
,,Co ti to přes noc vyrostlo na noze?‘‘ ukazovala prstem na zářící sádru a Haydée si s nelibostí uvědomila, že Paola má v sobě ještě dost zbytkového alkoholu.
,,Podvrtla jsem si kotník.‘‘
,,Jenom tak, z nudy,‘‘ šklebila se Paola a Haydée úkosem mrkla na April. ,,Nech toho, ty alkoholičko,‘‘ osopila se April na Paolu a za loket odtáhla Haydée do koupelny, kde za nimi zavřela dveře.
,,Co je?‘‘
,,Paní Gabriela rozdělovala odměny za ten včerejšek,‘‘ vysvětlovala April a oči jí zaplály vzrušením. ,,Sice si všimli, že jsi tam potom chyběla, ale já to svedla na ten tvůj kotník, takže mi na můj účet poslali i tvůj podíl. Až budeme doma, tak půjdeš se mnou k bankomatu si ho vybrat.‘‘
Haydée nenapadlo nic, co by na to mohla říct. ,,Děkuju.‘‘
,,Vždyť nemáš za co,‘‘ zasmála se April.

Cestu domů Paola příjemně prospala a April jí v tom zdatně sekundovala. Haydée byla ráda, že stihla zalézt do autobusu dřív, než si vedoucí výpravy stihla všimnout její sádrové ozdoby a se sluchátky na uších sledovala ubíhající cestu, protože na spánek neměla ani pomyšlení.
Autobus je vyvrhl u školy a pro mnohé z nich tam na ně čekaly rodiny s auty, popřípadě přátelé či přítelkyně.
Na Haydée jako obvykle nečekal nikdo, ale s povděkem se usadila spolu s Paolou na zadním sedadle Geshaderovic BMW. Aprilin otec z nich zvídavě tahal informace, zážitky a dojmy ze stáže, ale když jeho otázky několikrát vyzněly naprázdno a on je musel směrovat k určité osobě, brzy toho nechal.
Dutý, kovový zvuk klíčů třeskajících o mísu prodrnčel halu. Haydée zůstala stát a naslouchala. Za ní tiše zavrzaly dveře od otcovy ložnice.
,,Ahoj-‚‘‘ otočila se po zvuku a vytřeštila oči. Před ní stála Claire, rozcuchaná a oblečená jen v tátově košili, kterou měla zapnutou ob jeden knoflík. Nervózně si zastrčila jeden spadlý pramen za ucho. ,,Ahoj, Haydée.‘‘
Rychle se vzpamatovala a pustila držák kufru. ,,Kde je?‘‘
,,Táta? Ve firmě, musel jet něco dojednat.‘‘
,,Skvěle!‘‘ zavrčela spíš pro sebe a táhla kufr do svého pokoje.
,,Nečekali jsme, že přijedeš už dnes!‘‘ volala za ní Claire a jen přilévala do ohně Haydéeina vzteku.
Který brzy pominul. Haydée si s melancholií sobě vlastní vybalila kufr a po krátkém zaváhání napěchovala batoh.
,,Jedu za mámou, nevím, kdy se vrátím,‘‘ minula Claire, aniž by jí věnovala jediný pohled a přidala do batohu pár jablek minerálku.
,,Vyřídím to Peterovi. Nechceš mu zavolat večer?‘‘
Haydée neodpověděla, vzala si levou pohorku a zabouchla za sebou dveře.

VIII.
Mandy venku nebyla a Adonis také ne. Haydée odemkla a protože měla hlad, naskládala si maso a zeleninu do kotlíku a odnesla jej dozadu k ohništi. Zkušeně naskládala hraničku a na první sirku ji zapálila. Pak si přendala suroviny z kotlíku na jeho víko a začala zeleninu krájet na kostičky. Spolu s nakrájeným masem je vysypala do kotlíku, přilila trochu oleje a zavěsila nad oheň.
Posadila se na svůj oblíbený pařez a nohy natáhla před sebe. Levá pohorka podivně kontrastovala s velkou, neforemnou koulí na pravé noze, která pomalu, ale jistě ztrácela svoji původní bělost. Haydée se shýbla a ukazováčkem setřela velkou šmouhu na místě, kde se pod sádrou skrýval kotník.
V trávě za jejími zády to zašustilo a s vyplazeným jazykem se k ní přihnal Adonis. Bez jediného slova se s ním Haydée přivítala a protože psa svůdně lákala vůně z kotlíku, gestem mu nařídila, aby zůstal ležel vedle pařezu.
Vstala a rozhlédla se, ale její matku nebylo nikde vidět. Nedělala si s tím starosti a protože ani Adonis nebyl netrpělivý bylo zřejmé, že je někde nablízku.
Haydée do kotlíku zrovna dolévala vodu, když se Mandy konečně objevila.
,,Ahoj, mami.‘‘
,,Ahoj,‘‘ řekla tiše a nahlédla do ještě nehotového jídla. ,,Možná jsi tam toho masa dala málo.‘‘
Ačkoliv její tón si nevyžadoval žádný respekt a sdělení se rovnalo konstatování, Haydée se nahrbila. ,,Myslela jsem, že to bude stačit.‘‘
Mandy to přešla bez komentáře a posadila se na svůj špalek. Haydée se tentokrát moc nechtělo do vypravování, ale bylo zřejmé, že její matka na to čeká.
Trochu se zarazila u svojí krátké účasti na módní přehlídce. Má jí to povědět celé, nebo si tu příhodu, která intenzivně zaměstnává její mysl, raději nechat pro sebe?
Mandy upřela oči na sádru a Haydée se zase jednou po dlouhé době uchýlila k fikci.

Večer šla spát letos poprvé do seníku.
Našla ho brzy, ačkoliv už byla tma a ona se spoléhala jen na svoje oči. Trochu si vyčítala, že ji nenapadlo se tam jít podívat už za světla, ale na druhou stranu měl seník v měsíčním světle mnohem větší kouzlo.
Procpala spacák mezi příčkami, napůl konstrukci obešla a zručně se vyhoupla nahoru. Podle vůně seno nebylo čerstvé, ale ani zatuchlé. Rozložila spacák a jen napůl se přikryla. Vdechovala vůni sušené trávy a zboku měla částečný výhled na oblohu, která se rozprostírala nad mýtinou. Bez zaváhání určila souhvězdí, ale brzy ji to přestalo bavit, stačilo jí pouhé vědomí, že je zná. Mezi nimi se jako stříbrný pás vinula Mléčná dráha.
Haydée se odvrátila a vyměnila tak souhvězdí za tmavou a nudnou střechu seníku. Založila si ruce pod hlavu a pokrčila nohy v kolenou tak, jak to obvykle dělávala, když nad něčím přemýšlela.
Claire v tátově košili. Haydée byla ráda, že nemusí být doma, jenže nejpozději zítra večer se tam stejně bude muset vrátit. Bude tam i Claire? Trochu měla na sebe vztek, že ani otci neposlala zprávu, že už byla doma. Takhle to vypadalo, jako by se domovu vyhýbala.
Haydée zničehonic zaplavil ledový pocit. Poslat otci zprávu by mohla přinejhorším i zítra, kdyby sebou měla mobil, který si k matce nikdy nebrala. Jenže si zaboha nemohla vzpomenout, kde ho měla naposledy. Z kufru ani malého batůžku ho nevytahovala, to věděla jistě. Nezbývalo než doufat, že ho nechala někde v kapse kalhot.
Vzápětí téma mobilu opustila, na této věci jí nijak nezáleželo. Otočila se na bok a znovu si prohlížela hvězdy. Vypadá obloha stejně i v Monaku? Nebo kde to Andreas teď právě je?