Euphory - 1. kapitola

V zámku se ozvalo zachrastění klíčů a dveře se konečně otevřely. Do domku se vhrnula dívka a zuřivě si vytřepávala vodu z černých vlasů. Na dlaždičkách pod ní se zatím tvořila solidně velká louže, ale ona ji naprosto ignorovala. Měla naspěch.
Konečně vlasy vyždímala a narovnala se.
Byla krásná. Modré, uhrančivé oči, obkroužené teď zrovna rozmazanými linkami, černé, původně hnědé vlasy, volně splývající na ramena a také oblečení, laděné do nezbytné černé barvy jen podtrhovaly její půvab a tajemnost.
Zula se a zadívala se na mobil.
,,Sakra!‘‘ usykla vztekle a vběhla do svého pokoje, kde odhodila i školní tašku. Začala ze sebe postupně svlékat mokré vrstvy oblečení a nadávala na rozmary jarního počasí.
Takový slejvák! To se může stát jenom mně! A zrovna když pospíchám do studia! Myšlenky jí létaly hlavou jako rozzuřené včely. Konečně byla téměř nahá, na sobě nechala jen černé, krajkové prádlo.
Když vcházela do koupelny, kriticky se na sebe zadívala. Neustále trpěla nesmyslnými představami o nadváze, a zaboha nebylo ochotná uznat, že její postava je naprosto v pořádku. Naopak, všichni její kamarádi ji opakovaně ujišťovali, že tak exkluzivní tělíčko nemá jediná holka na škole. Ale jí vždy zaleželo spíše na něčem jiném....
Omyla si obličej, osušila a ošetřila pleťovým krémem. Nanesla nové černé stíny a pečlivě si pod očima vytvořila černou linku. Ještě řasenka, přepudrovat a make-up gothičky byl dokonalý!
Zadívala se na hodiny.
Cože? Už jen 15 minut?! vytřeštila oči a vlétla zpět k sobě do pokoje a otevřela dokořán šatní skříň. Chvíli do ní hleděla a pak sáhla po černé minisukni, jednoduchém černém korzetu a síťovaných návlecích na ruce, končících pod lokty. Rychle se oblékla, trochu si učísla vlasy, popadla černou tašku přes rameno a běžela do předsíně, kde se málem zabila, díky mokré louži. Zuřivě zaklela a vytírala potopu matčinou mikinou, kterou pak hodila k sobě pod postel.
Však se vypere...
Rychle si nazula vysoké černé steely, popadla klíče, černou mikinu a za chvíli se domem rozlehlo hlasité bouchnutí dveří.

Pro Dannyho to nebyl normální den. Ne...dnes byl den D. Dnes konečně, po dlouhé době, získá jejich kapela zpěvačku a konečně se bude moci účastnit různých soutěží, a také...konečně vydat první album.
Už po první vyučovací hodině ve škole byl jako na trní. Jeho soused v lavici, Jack, ho neustále uklidňoval, ale sám byl natěšený jak beruška na tečky.
Poslední hodina byla nejkritičtější. Danny hypnotizoval hodiny, jejichž minutová ručička se neskutečně vlekla. V hlavě se mu míhaly nejrůznější varianty možného neúspěchu.
Co když neseženeme ten správný hlas? Co když bude schopná zpívat jen laciný pop?Co když budou všechny na nic...
Netrpělivě se ošil a zkontroloval hodiny, aby zjistil, že neuběhla ani minuta.
,,Proč jsme nešli za školu?‘‘ vyjel na Jacka. ,,Vždyť je to jen zemák!‘‘ Jack se shovívavě usmál.
,,Protože já mám zemák rád. A nehodlám propásnout tak zajímavou látku, jako je náboženství v Indii.‘‘ odvětil a Danny protočil oči. S povzdechem se rozhlédl po třídě a nachytal jako obvykle dvě spolužačky, jak na něj nepokrytě civí.
Bože!
Byl snad nejhezčí kluk na škole. Ačkoliv mu bylo jen osmnáct, šílely po něm i starší dívky, některé byly i z vysoké. Aby taky ne. Každé se zamlouval uhrančivý pohled jeho černých očí skrytý pod ofinou černých, rozpustile rozcuchaných, trochu delších vlasů. K tomu svalnatá postava a holky jen slintaly.
,,Proč na mě musí pořád tak civět!‘‘ zasyčel podrážděně směrem k Jackovi, který se uculil.
,,Playboyové to nemají lehký.‘‘ utrousil pobaveně a Danny se zašklebil. Jo Jackovi se to mluvilo. Nebyl ošklivý, ale spíš průměrný. Dlouhé hnědé kudrnaté vlasy, modré oči, navíc to byl nechutný inteligent, což se těm blonďatým slepicím moc nezamlouvalo.
Konečně se rozezněl milosrdný zvonek, ukončující každodenní trápení. Danny byl v mžiku sbalený, a netrpělivě přešlapoval u dveří, kde čekal, až si Jack naskládá knížky do tašky.
,,Pospěš si!‘‘ nebádal ho netrpělivě a odmítl dvě pozvánky na rande. Kočky to sice byly, ale on měl jiné starosti....
,,Sraz s Mikem a Joshem máme stejně až za půl hodiny a v tom studiu máme být dokonce až za hodinu.‘‘ usmál se ďábelsky Jack a Danny zaúpěl.
,,Uklidni se prosímtě...moc to prožíváš. Koukni na mě, já jsem v klidu. Kdybychom žádnou holku nenašli, tak prostě budu zpívat já. Moc se na to necejtím, navíc ženský hlas víc podtrhne naší hudbu, ale v nejhorším případě bych to zvládl.‘‘
,,Hm..‘‘ odvětil jindy vždy výřečný Danny a zuřivě se zadíval na zrzku, která k němu se sebevědomým výrazem mířila. Ovšem její úsměv postupně opadával, až se nakonec otočila a pádila pryč.
,,Chudák holka.‘‘ chechtal se Jack a Danny něco nesrozumitelně zamručel.
,,Proč nedáš aspoň jedné z toho tisíce šanci?‘‘ zeptal se kamaráda a ten prudce zvedl hlavu.
,,Protože je to jen stádo, stádo které se žene za dokonalostí, krásou a nehledí na vnitřní hodnoty. Třeba ty! Máš mnohem lepší charakter a jsi chytřejší než já. Měl bys mít na každém prstě deset holek a ejhle- nemáš ani jednu. To mi vadí. Já hledám takovou....která mě bude chtít pro to jaký jsem, a ne proto, jak vypadám.‘‘ vyhrkl naštvaně a Jack se chechtal dál.
,,Vypadá to, že napětí v tobě probouzí dramatické vlohy k divadlu.‘‘ Konečně se Danny usmál a naznačil, že dává Jackovi pěstí.
,,Nezajdeme někam na jídlo?‘‘ zeptal se Jack a ukázal směrem k Macdonaldu. Danny zavrtěl hlavou.
,,Nemám hlad.‘‘
,,Ale no tak...zvu tě.‘‘ Jack vždy věděl, čím svého nejlepšího přítele dostane. Zařadili se do krátké fronty. Když se konečně probojovali k pultu, vrhla se k jejich dvojici mladá brunetka a se sladkým úsměvem a pohledem upřeným na Dannyho se zeptala, co si budou přát.
,,Vem mi prosím dva cheesburgery.‘‘ požádal Danny Jacka a odešel ven. Za chvíli přišel Jack s objemným balíčkem a papírkem.
,,Tady máš ty cheeese...a tady je číslo tý holky.‘‘ zasmál se při Dannyho výrazu. Ten papírek roztrhal a zahodil. Poté se hladově zakousl do burgeru.
,,Třeba by tě měla ráda....tam vevnitř.‘‘ zadeklamoval Jack se smíchem a Danny se ušklíbl.
,,Jo možná i víc než svých dvacet kilo nadváhy.‘‘ odtušil ironicky a otřel si z koutku úst kečup.
,,Héj! Jacku! Danny!‘‘ ozvalo se za nimi a oba se otočili. Řítili se k nim další dva mladíci, Mike, vysoký, vychrtlý, dlouhé hnědé vlasy mu spadaly na kostnatá ramena a většinu času zakrývaly šedé oči, a Josh, pravý Mikeův opak. Menší, trochu při těle, ale za to pravý přítel. Zelené oči se mu stále radostně blýskaly, a rusé vlasy měl ostříhané na ježka.
,,No nazdar.‘‘ odpověděl Danny na pozdrav.
,,Dej mi kousnout, mám hlad jako vlk.‘‘ řekl Josh a snědl Dannymu druhý cheesburger.
,,A kdy ho nemáš?‘‘ zeptal se mladík trochu lítostivě, když pozoroval svůj mizející oběd.
,,Tak co? Jak se těšíte?‘‘ zeptal se Mike a přitáhl si svou koženou brašnu k tělu.
,,V pohodě...ale tady Danny nemohl dospat viď?‘‘ popíchl Jack kamaráda a ten se zamračil.
,,No joo...tak Danník bude chtít určitě nějakou roštěnku co?‘‘ rýpl si i Josh a všichni tři se zasmáli. Danny vztekle zmačkal obal od burgerů a hodil ho do koše.
,,Hlavně ať umí zpívat, jinak to může být obluda století.‘‘
,,Vážně? Tak jo. Uvidíme, jak se budeš tvářit, až nakonec vybereme nějakou pihatou nestvůrku se třemi dioptriemi a rovnátky.‘‘ zkoušel to Josh.
,,Jak říkám...hlavně když bude zpívat.‘‘ opakoval Danny, když v tom se spustil prudký déšť.
,,No úžasný! Teď ještě tohle.‘‘ mumlal si pro sebe, když se utíkali schovat na autobusovou zastávku.
Po čtvrt hodině déšť stále neustával.
,,Já bych šel....to určitě nepřestane.‘‘ promluvil Mike do pochmurného ticha a ostatní přikývli.
,,To je fakt...už teď máme trochu zpoždění.‘‘ Všichni si přes hlavu natáhli kapuci a se skloněnými hlavami vešli do deště.
Za další čtvrt hodinu vcházeli do velkého domu, odkud se ozývala hudba a zpěv.
Tak tohle je to studio...říkal si Danny, když procházeli velkou halou do sálu s pódiem, na kterém byly bicí, klávesy, dvě kytary a několik mikrofonů.
Danny fascinovaně hleděl na bicí, jeho lásku i úchylku a naprosto si nevšiml malého chlapíka v džínách a tričku, který se zjevil před Jackem, jdoucím jako první.
,,Dobrý den. Jsem Ernest Shaw, majitel studia a učím většinu lidí tady zpívat, tančit a tak dále. Vy jste ti chlapci, co mi volali ohledně zpěvačky?‘‘ Danny ho upřeně pozoroval a v duchu si říkal, že ten chlap je vážně odporný. Ale jeho vzhled naprosto překryla jeho přátelská, usměvavá povaha. Byl to zkrátka sympaťák.
,,Dobrý den, jsem Jack Halley, řekněme, něco jako frontman kapely. Víte, naše kapela se specializuje spíše na tvrdší muziku, jako je rock, metal a tak. Takže bychom potřebovali-‘‘
,,Já vím.‘‘ přerušil ho Ernest. ‘‘Holku s operním hlasem, aby vyzpívala výšky, ale i hloubky. No mám jich tu takových pár, ale předvedou se vám všechny. Nemám srdce některým upřít tu šanci.‘‘ usmál se a Danny si pomyslel, že ten chlap musí mít své svěřenkyně vážně rád. Tyhle vztahy se mu zamlouvaly, neměl rád, když se učitel povyšoval nad žáky.
Ernest jim pokynul, aby se posadili k němu do druhé řady sedadel přímo naproti pódiu.