Proč zrovna já?

Markéta a Aleš seděli v restauraci. Markéta na něm doslova visela očima. Byla z něj naprosto unešená.
„Byl jsi už ve válce?“ zeptala se zvědavě.
„Ne, ale chtěla bych tam.“
„Asi nikdy nepochopím, co na tom může člověka lákat.“
„Ani bych to nečekal.“
„A co tě na tom tak láká?“
„Můžu tam pomáhat lidem a svým způsobem pro ně tvořit nový svět – i když násilím. A tak je tam napětí, nebezpečí a adrenalin.“
„Tak to vážně nepochopím.“
„To ti věřim, ono popravdě – já taky nechápu, co tě může bavit na práci v mateřský školce.“
„Neříkám, že je to vždycky lehký, ale je to krásný zaměstnání. Je nádherný vidět ty malý dětičky, jak rostou a tak.“
„No mě se spíš pořád vybavujou malý rozmazlený fakani, který tam daly mámy, který si od nich chtěly odpočinout.“
„Taky se jich pár najde, ale stejně převažujou pozitivní věci. Je to sice občas o nervy, ale ne o život. – Nebojíš se, že by tě mohli zabít?“
„Jo, ale nad tím nemůžeš takhle přemýšlet. To by ses z toho musela zbláznit.“
„To bych nedokázala, ale je fakt, že hodně lidí se mě ptá, jestli mě neděsí zodpovědnost za děti.“
„mě osobně by to děsilo“ přiznal vesele. Rozhovor plynul dál, povídali si a smáli se.
Opět ji doprovodil domů. Byla zvědavá, jestli jí opět dá pusu. Podívala se mu do obličeje – zjevně myslel na to samé. Tentokrát se ale nedala odbít pouhou pusou na rty. Objala ho kolem krku a přitáhla si ho k sobě. Dal jí ruce kolem pasu a začal ji líbat. Nevěděla, jak dlouho tam byli, ale věděla, že se jí to líbilo.
„Uvidíme se brzo?“ zeptal se.
„Doufám, že jo. – Co třeba zítra?“
„Nevím, jestli to budu stíhat. – Zavolám ti, ano?“
„Dobře“ souhlasila a ještě jednou ho políbila.

Bylo ráno, Markéta už byla ve školce. Maminky s dětmi se začaly scházet. Jedna maminka šla za ní.
„Dobrý den“ pozdravila ji Markéta.
„Dobrý den“ odpověděla „já bych na vás měla prosbu. – Dneska si pro malou přijde bývalý přítel. – Nemá s tímhle moc zkušeností, tak jestli byste mu když tak nepomohla. – Ale jenom trochu, aby neměl pocit, že to totálně nezvládá. On je totiž voják z povolání, takže nemá rád pocit, že něco nezvládá.“
„Dobře“ odpověděla s mírným úsměvem „v kolik přijde?“
„Ve čtyři. Mockrát vám děkuju.“
„Není zač.“
Jakmile žena odešla, znovu se usmála. Voják? – Nepřemnožili se v mým životě poslední dobu?

Kolem čtvrté hodiny se začala školka vyprazdňovat. Tenhle den byl pohodový, o to větší šok Markéta zažila, když se podívala ke dveřím, aby věděla, kdo přišel. – Zarazila se uprostřed pohybu. – Ve dveřích stál Aleš.
Cože? Zeptala se sama sebe v duchu šokovaně, to snad nemůže být pravda! Od děvkaře k lháři. Malá Alenka je jeho dcera? – Strnule na něj koukala. Samozřejmě si jí všiml a usmál se na ni. V tu samou chvíli se znovu otevřeli dveře a vešel jiný muž. Jakmile ho Alenka uviděla, nadšeně se k němu rozběhla a vrhla se mu do náruče. Markéta okamžitě pochopila, že tohle je Alenčin táta a že Aleš ho jen doprovázel. Nejradši by hned zdrhla, ale nemohla, a tak šla za nimi.
Nakonec ani pomoc nepotřebovali.
„Za co jsem si vysloužil ten vražednej pohled?“zeptal se při první příležitosti.
„Vlastně za nic. – Menší omyl.“
Zvědavě se na ni díval. Díval se na ni, dokud se nerozhodla mluvit dál.
„Alenky máma mi ráno říkala, že si pro ni dneska přijde její bývalý přítel – a že je to voják. Takže asi chápeš, co mě napadlo, když ses najednou objevil ve dveřích.“
Začal se okamžitě smát.
„Tak teď už ten pohled chápu. – Šel jsem s ním pro malou, protože se docela bál. Moc často s ní není. – Ale jak na ně tak koukám, tak myslim, že už mě potřebovat nebude.“
Byla to pravda. Malá Alenka vypadala nadšeně.
„Kdy končíš?“
„Za chvíli.“
„Počkám na tebe.“
„Dobře“ řekla.
Usmál se na ni a vyšel ven.