Až na dno (4 .kapitola)

„Tak to bysme měli, holka.“ Klepání a skřípání kdesi pod barem konečně skončilo a starý Matteo se vyhrabal na nohy. „Pěkně ucpaný, ten odpad. A k tomu prasklá trubka. Ale teď je to všechno jako nové.“
Opláchl si ruce a hodil do sebe sklenku grappy, která na něj už čekala na pultě.
„Ty už mě máš přečtenýho,“ zahrozil naoko a zasmál se. Nadine mu oplatila stejně. Tenhle stařík jí připomínal vlastního dědu, byl tak rozvážný a veselý zároveň, ztělesněný pocit bezpečí, který jí tak moc chyběl. Bezmyšlenkovitě roztočila po barové desce svůj římský peníz.
Matteo minci připlácl rukou a důkladně si ji prohlédl. Vážně se podíval na Nadine: „Kdepak jsi to vzala, děvenko? S tímhle zacházej moc opatrně.“
„Dal mi to jeden kluk pro štěstí.“
„Tak? To musí být do tebe opravdu blázen ...“.
Nadine rozpačitě pokrčila rameny: „Ani ho neznám. Vím jen, že se jmenuje Alex.“
„Alex?“ Matteo zapráskal knírem. „Jasně, kdo jiný by rozdával takové věci na potkání. Hlavně si to dobře schovej, ju?“ Sebral sestercius z pultu, podal ho Nadine a pevně jí zavřel dlaň. „Tahle legrácka má cenu nějakých tisíc euro.“
Nadine v úžasu otevřela pusu. „Jak to víte?“ vykoktala po chvilce.
„Dřív jsem se taky trošku potápěl. A vím, že tohle je římský sestercius z dob Nerona, tak asi šedesátý rok po Kristu. Krásně zachovalý. Věř mi, sběratelé by ti za něj utrhli ruce.“
Tahle informace Nadine nijak neuklidnila. Spíš vyděsila: „Proč mi to teda proboha dával?“
Matteo na ni čtverácky mrknul, poplácal ji po tváři a zamířil ke dveřím. Pískal si nějakou písničku a jí až po chvíli došlo, že je to starý hit „Be My Baby“. Zrudla, i když už byla sama. Několikrát ještě převrátila sestercius v ruce, a pak ho spustila zpátky do kapsy. A udělala to o moc opatrněji, než když ho předtím vytáhla ven. Začala leštit sklenice a na čele přitom měla vrásku od přemýšlení.
„Ahoj!“ Pipo se na barové stoličce objevil jako mávnutím kouzelného proutku. „Matteo tu není?“
Nadine málem pustila skleničku, kterou zrovna držela: „Právě jsi mě připravil aspoň o rok života, víš to?“ Dělala, že se mračí, ale moc jí to nešlo. „Matteo právě odešel, museli jste se minout.“ Automaticky sáhla pod pult a otevřela colu. „Nevěděla jsem, že se znáte.“
Pipo dvěma tahy vytáhl půl láhve a zazubil se na ni: „To je můj strejda.“
Nadine mu bleskurychle colu sebrala: „Říkal jsi, že jsi opuštěný sirotek, který nikoho nemá!“
Pipo se poškrábal za uchem. Vypadal velmi dětsky, ale oči měl pořád dospělé. „Je to bratr mého dědečka. Stará se o mě. A někdy já o něj.“
„A co ti tři sourozenci, které živíš?“ pokračovala Nadine přísně.
Kluk hleděl do země. Říkat pravdu nebylo až tak úžasné, jak se rádo tvrdí v pohádkách. „Jenom mladší sestra,“ zamumlal. „A ta je v děcáku.“
Nadine mu s povzdechem zase přisunula láhev zpátky. Neuměla se nikdy zlobit dlouho, a už vůbec ne na tohohle drzého čerta. Koneckonců, pokud je pravda to co teď přiznal, tak to stejně nemá lehké.
„Nikoho jiného nemáš?“ zeptala se soucitně.
„Kamaráda,“ zabublal Pipo do flašky, „ale senzačního! Zachránil mi život, abys věděla, a moh´ při tom sám umřít. Ale on tam pro mě skočil a vytáhl mě ven.“
„Panebože, co se stalo?“
„Bouračka. Napálil do nás kamión a začalo to hořet.“
Nadine se otřásla. „Tak to buď rád, že máš tak dobrého kamaráda. Opravdického, na život a na smrt.“
„Taky máš takového?“
„Už ne.“
Otočila se, jakože musí něco přerovnat u nádobí, ale byl by se vsadil, že kvůli tomu to nebylo. Pipo se na ni zkoumavě díval.
„Já můžu být tvůj kamarád,“ řekl.
Nadine nic neřekla, jen ho pohladila po vlasech a usmála se jako když vykoukne sluníčko za mraky. Pipo obdivně pískl mezi zuby: „Ty seš totiž vážně moc hezká.“
To už se Nadine doopravdy rozesmála: „Takže kdybych byla nějaká šeredka, tak by z kamarádství nebylo nic?“
„Copak jsem malej?“ urazil se Pipo. „Náhodou už vím, že nejde o to jak kdo vypadá nebo co říká. Kamarádil bych s tebou, protože seš hodná. No a že seš hezká, to mám jako bonus, chápeš, ne?“
Dívka pochopila, že jí tenhle malý kluk právě složil k nohám obrovskou poklonu, a přijala ji s vážnou tváří. „Budu moc ráda, když budeš můj kamarád.“
Napřáhla přes bar ruku a on jí dospěle potřásl. „Už jsem se bál, že řekneš „ne“. Že jsem moc malej.“
„Na takovou nabídku se nedá říct ne,“ opáčila, „i když malý jsi.“
Pipo vycucnul zbytek v láhvi a chvilku se soustředěně bavil srkáním vzduchu z brčka.
„Mohla by ses za mnou přijít podívat,“ nadhodil po chvilce jakoby nic. „Strejda má loď, jen kousek odsud, kamarád se tam potápí.“
„Hm. To bych mohla. O víkendu mám mít konečně volno. Kamarádovi to vadit nebude?“
Pipo našpulil pusu a dělal, že usilovně přemýšlí: „Nejspíš ne.“ Po očku sledoval Nadine. Ve strachu, aby si to třeba nerozmyslela, kul železo, dokud bylo žhavé. „Dej mi kus papíru, nakreslím ti jak se tam dostaneš. Pěšky je to tak půlhodina, ale musíš vědět, kudy jít.“
Chvilku něco čmáral, pak položil tužku. A vedle ní ještě něco.
„Kamarád mi radil, ať to vrátím.“ Na baru ležela ušmudlaná stoeurová bankovka. Pipo z taktických důvodů považoval za zbytečné uvést, že tu původní už dávno utratil. Pravda byla taková, že tuhletu mu dal Alex pod pohrůžkou, že protézy neprotézy, nakope mu zadek, jestli Pipo jen cekne o tom, kde ty peníze vzal.
Nadine zatím nevěřícně zírala střídavě na peníze a na kluka před sebou. Oběhla pult a dala mu velkou pusu.
„Jsi pořádný mizera, víš to? Doufám, že mi už nic podobného nikdy neprovedeš. Nikomu.“
Pipo obrátil oči v sloup: „Já věděl, že dělám blbost, když kápnu božskou!“ Podíval se s předstíraným zoufalstvím na Nadine a oba současně vyprskli smíchy.
Z klubu Paradise odcházel Pipo vybavený ještě jednou velkou zmrzlinou a slibem, že jeho nová kamarádka opravdu, ale opravdu přijde v neděli odpoledne na smluvené místo. Vykračoval si po pláži a byl spokojený sám se sebou. Alex by se k něčemu podobnému nerozhoupal ani za sto let, tak se mu holt musí pomoct.