Až na dno (6 .kapitola)

„Vypadáš jako nějakej zazobanej trouba,“ konstatoval Pipo a hodil sebou na postel.
Alex se zamračil na svůj obraz v zrcadle a duchu musel dát tomu mrňousovi zapravdu. Většinu času trávil v širokých – a popravdě taky zmačkaných a ne zrovna nejčistších – šortkách a triku. Nebo jenom v šortkách. A teď tu najednou stojí v lehkém světlém obleku, který ho připravil o značnou část hotovosti. Báječně se pod něj schovalo všechno co nemělo být vidět, ovšem taky vypadal jako nějaký místní gigolo.
„Nikam nejdu,“ zabručel a strhl sako. Ještě ráno cítil dost kuráže na to, aby se do Paradise vypravil. Ještě ráno si byl ještě jistý, že už se jednou provždy vypořádal se svou chutí na jahody se smetanou. Jenže byl podvečer, a všechno bylo jinak.
Pipo se k němu přisunul. „To jako kvůli hadrům? A jinak seš normální?“ Oba se podívali do zrcadla současně a Alex musel uznat, že Pipo má pravdu. Asi není normální. „Vem´ si džíny, bílý tričko a sako,“ hustil do něj Pipo znalecky. „Takhle chodí na břeh všichni pracháči, co jim tu kolem parkují ty jejich křižníky. Nechtěj´ dát najevo, že mají balík, jenom tak trošku. Nedbalá elegance se tomu říká ...“. Vesele se zubil na Alexe s vědomím, že ho zas může jednou o něčem poučit. Ten si jen povzdechl. Obléct si úzké džíny znamenalo absolvovat celý ten kolotoč znova: sundat protézy, vysvléct, obléct, nasadit protézy ...
Když ale o půlhodiny později zaparkoval před vstupní branou Paradise Beach Clubu, musel připustit, že ta námaha stála za to. Zdálo se, že trojkombinace sako-triko-džíny je tu něco jako uniforma. Vypadal jako bezstarostný milionář, který se jen tak poflakuje večerem, což byla pro dnešek naprosto vyhovující role. Při pohledu na úzké schodiště vinoucí se mezi oleandry a ibišky až dolů k baru mu naskočila na čele vráska. Pipo, který mezitím už seběhl skoro do poloviny, se zastavil.
„Cigáro! Zapal si cigaretu!“ naznačoval mu výmluvnou gestikulací filmového režiséra. Když herec poslechl, pochvalně kývl a mazal dál rovnou k baru.
Alexovi to tak rychle nešlo. S cigaretou v koutku a s rukou na zábradlí v skrytu duše doufal, že jeho hlemýždí tempo působí jako váhání znuděného hosta, který zvažuje, jestli má vůbec cenu se obtěžovat dolů. Taky doufal, že na něm nikdo nepozná, jak se ze všech sil snaží co nejpřesněji umístit každý svůj krok, a jak se modlí, aby nepřehlédl cokoli, co by ho poslalo okamžitě k zemi. Když sestoupil z posledního schodu na rovnou zem, tajně vydechl úlevou a konečně se pořádně rozhlédl kolem.
Musel Melovi přiznat, že za ty dva roky tady udělal pořádný kus práce. Kdysi to byl takový zaplivaný bar, který přežíval jen díky několika místním násoskům. Teď to byl skoro luxusní podnik, který rýžoval hlavně na „pronájmu“ nejrůznějších krásek, které šéf sbíral po celém světě. Několik jich právě zvědavě pokukovalo po Alexovi. Jásavé úsměvy dávaly tušit, že s tímhle klientem by každá z nich šla ráda ... no zadarmo teda ne, ale ráda.
Alex típnul cigaretu v půlce a zamířil k baru. Cítil se jistější; říkal si, že nic horšího než schody už ho nemůže potkat.
„Ahoj,“ nejistě se na něj usmála Nadine za barem. „Dáš si něco?“
Alex sklouzl pohledem na Pipa, který už spokojeně ucucával svou pravidelnou dávku koly.
„Sklenku červeného,“ řekl stroze a na Nadine se ani nepodíval. Dalo mu velkou práci se po včerejší noci obrnit proti čemusi, co ho při pohledu na ni vždycky kdesi uvnitř zalechtalo jako peříčko. Nadine se plachý úsměv rychle vytratil. Tvář před ní vypadala jako z kamene a pohled byl studený – jako když ji tehdy nechal u lodi a beze slova odplul. „Udělala jsem něco?“ ptala se Alexe očima, ale odpovědi se nedočkala. Odešla tedy pro víno, zklamaná vlastním zklamáním.
Pipo jezdil očima z Alexe na Nadine a zase zpátky a měl na Alexe parádní vztek. Taková skvělá příležitost, u baru ani noha, všichni venku na terase, ti dva se mohli na sebe culit a povídat ... a on to takhle zmastí!
Alex měl původně v úmyslu sednout si vedle Pipa, vždycky sedával raději u baru než u stolu. Jenže teď hleděl bezmocně na vysokou barovou stoličku před sebou. Jak jednoduché – prostě si stoupnout na špičky a zvednout zadek na sedátko ... za předpokladu, že nějaké špičky máte, ovšem. Spolkl nadávku a nejraději by si nafackoval. Schody ho děsily málem i ve snu, ale na tuhle pitomost ani nepomyslil.
„Tady máš,“ pípla Nadine a přisunula mu víno.
„Dej mi to tamhle k tomu stolu,“ kývl Alex hlavou a po malé pauze se přiměl dodat: „Prosím“.
„Já ...,“ dívka honem hledala slova a nedařilo se, „klidně se posaď tady. Jestli ti tu vadím, tak řeknu některé z děvčat, aby mě zaskočila. To není problém.“ Alex se na ni konečně podíval a pochopil, že je to problém. A jak se mu s Nadine stávalo, zase si připadal jako blbec.
„Ne, tak to není,“ řekl rychle. Tak rychle, že za to měl na sebe skoro vztek. Vztek, protože pochopil, že je definitivně v háji. Díval se na ni asi tak tři vteřiny, ale i to mu stačilo k tomu, aby znovu zatoužil pohladit ji po těch neuvěřitelně krásných vlasech. „Promiň, to s tebou nemá nic společného,“ zalhal statečně a zvedl jeden koutek v úsměvu.
„Nazdar, chlape!“
Malcolmův halasný pozdrav přehlušil veškeré dění v baru a vzápětí dopadla jeho velká dlaň Alexovi mezi lopatky. „Konečně jsi k nám našel cestu. Už to bylo skoro podezřelé!“
Mel se usmíval, až byla vidět i jeho bezchybné stoličky v puse, ale oči byly ostražité. Mozek divoce vyhodnocoval situaci a hledal způsob, jak z ní vytěžit co nejvíc. Alex se k němu otočil a cestou se zarazil o jasné varování v Nadiině pohledu. V rychlosti na ni mrkl, a pak Melovi oplatil herdu do zad.
„Čau, brácho, rád tě vidím.“ A ačkoli to bylo zvláštní, Alex měl ze setkání najednou opravdu radost. Přece jen, prožil s tímhle bláznem spoustu věcí ještě v dobách, kdy tu na sebe před lety natrefili vůbec poprvé. Potápění, společné sny, opilecké agónie i řeči o všem možném ... nedalo se na to zapomenout. „Trvalo mi to, ale teď jsem tady.“
„Vede se ti dobře, vidím,“ povytáhl Mel obočí a promnul v prstech klopu Alexova saka, když si potřásli rukama. „Ty, a značkové hadry? Páni!“ Popadl Alexe za paži a táhl ho od baru. „Nad! Hoď nám pití sem ke stolu!“ křikl přes rameno. „Co si dáš? Šampus? Grappu? Obojí? Řekni si, máme všechno,“ mluvil hned zase na Alexe. Najednou se zarazil a podezíravě si přítele měřil očima. „Proč chodíš jako kachna?“ zeptal se a Alex měl pocit, že na něj spadla klenba nebeská i s všemi anděly. Nějakým zázrakem vydržel Melův upřený pohled a ledabyle pokrčil rameny: „Poslední měsíc v base jsem měl nějaké řízení s jedním ... kolegou. Špatně jsem to odhadl a skončil jsem v sádře. Ještě pořád to není úplně ono.“
Pipovi lehce poklesla brada a dokonce sám Alex žasnul nad tím, co právě slyšel. Důležité ovšem bylo, že Mel tohle vysvětlení přijal a dál už se na nic neptal. Obrátil do sebe první skleničku a svým obvyklým rozkazovačným tónem požádal: „Tak povídej.“