Za bodem bez návratu

Ráno ji polechtalo slunce svými paprsky do studeného nosu. Kýchla a protřela si oči. Mýtina si už užívala slunečního světla a kapky rosy na stéblech trávy se křehce třpytily. Haydée nechtěla ztrácet čas nečinným poleháváním, ačkoliv si byla vědoma vzácností chvíle, a seskočila dolů. Vytřepala seno ze spacáku, srolovala jej a pod paží nesla lesem dolů k chatě.
Adonis ji přivítal zběsilým vrtěním ocasu, ačkoliv si na příkaz nedovoloval opustit hranici verandy. Haydée ho pohladila a nechala spacák vyvětrat přehozený přes dřevěné zábradlí. V kuchyni na ni čekal puclák s šípkovým čajem a chléb namazaný máslem. Haydée posnídala a zrovna myla nádobí, když její matka tiše sestoupila z podkroví dolů.
,,Dobré ráno, mami.‘‘
Mandy na sobě měla šedé kalhoty a bílou košili s napůl vyhrnutými rukávy. Světle hnědé vlasy měla svázané v nízkém drdůlku, ale i tak rázem vypadala o pět let mladší. Ovšem Haydée ji v tomhle oblečení neměla příliš ráda.
,,Mám schůzku s nakladatelem,‘‘ řekla, jako by si ani nepřipouštěla, že je neděle. ,,Nevím, kdy se vrátím, snad po obědě. Pro mě vařit nemusíš.‘‘
,,Asi ani nebudu. K večeru se vrátím do Bernu, ale do té doby snad přijedeš.‘‘
Mandy přikývla a s černou kabelou vyšla ven z chaty. Haydée ji oknem sledovala, dokud matka nezmizela za vysokými keři.
,,Co budeme dělat?‘‘ obrátila se ke psovi. ,,Půjdeme ven?‘‘
Adonis tohle slovní spojení znal a nadšeně zavrtěl ocasem. Haydée ho pohladila a do batohu naskládala láhev s vodou, dvě jablka a housku na oběd. Z věšáku si vzala Adonisovo vodítko a ačkoliv ji pes zatím vždycky poslechl, raději spojila oba konce vodítka k sobě a přehodila si je přes rameno.

Byl krásný den. Haydée kráčela po lesní pěšině bukového lesa a obdivovala scenérii slunečních paprsků prodírajících se mezi listím. Adonis jí nosil klacky a smutnýma očima prosil, když mu je unavená odmítala házet zpátky.
Nevšímavě minula výhled na Bern, ale připomínka města ji okamžitě katapultovala do přemýšlení. Byla neděle a ona věděla, že ne závodní. Formule se tedy musely jet příští týden. Bůhví, kde byl Andreas právě teď, ale bylo jasné, že nejpozději ve čtvrtek bude ve Velké Británii.
Haydée se zasnila. Jet tak znovu se podívat na závod! Už by se to nějak zaonačilo, aby ho potkala... a pak?
S hlavou v oblacích zakopla o vyčnívající kořen a nohou v sádře špatně dostoupla. Tělo neuneslo váhu na nemocné noze a Haydée dopadla koleny rovnou na přírodní schůdky vytvořené z kamenů a kořenů stromů. Těžce se převalila a natáhla obě končetiny před sebe. Levé koleno bylo jen lehce sedřené, zato zbytky kůže na druhém koleni začala prosakovat krev. Haydée zlostně zasyčela a vytáhla z batohu balíček papírových kapesníků. Zatímco si v duchu pěkně od plic zanadávala, kapesníkem namočeným ve vodě koleno očistila a suchým kapesníkem vysušila. Po pár vteřinách krev začala znovu prosakovat, ale ustálila se na několika kapkách.
Namáhavě vstala a s zimomřivým pocitem v zátylku si uvědomila, že Adonis s ní není.
Pískla a bez dechu čekala pleskání velkým tlap na udusané lesní pěšině.
Nic.
Pískla podruhé, ale Adonis nikde. Zachvátila ji panika. Co když někde uvízl v pytlákově pasti? Nebo ho někdo chytil? Nebo-
Haydée se zamračila a vší silou si sama sobě vyťala facku. Malinko se zapotácela, udivená vlastní silou, ale hned byla schopná racionálně uvažovat. Půjde zpátky a musí psa najít.

Štiplavou bolest v koleni nahradila naléhavost Adonise najít. S chodidlem v sádře Haydée postupovala pomalu, ale tím pečlivěji se rozhlížela a volala psovo jméno.
Došla až zpátky na rozcestí, kde neodbočovala. Bylo možné, že by ji Adonis sám opustil? Okamžitě to zamítla, na to byl příliš poslušný. Prohlédla si ukazatele směru; několik cest vedlo do Bernu. Tu cestu zavrhla a prohlédla si další. Další možnost byla na Bäriswil a několik jich vedlo oklikou na Hueb. Haydée nerozhodně přešlápla a vydala se na stezku od Bernu.
Začínala ji bolet noha uvězněná v sádrovém krunýři. Minutku si odpočala a pokračovala v cestě.
,,Adonisi!‘‘ křikla hlasem už ne tak silným, jako na začátku a s bušícím srdcem kvitovala ostré zaštěkání odněkud zprava. Opustila tedy pěšinu a dlouze pískla, ale pes se neobjevil. Znovu zavolala a štěkot už by blíž, jen jí vrtalo hlavou, proč k ní pes nejde.
Opatrně sestoupila ze srázu a obratně prolezla keři u kamenité cesty. Narovnala se a obočí jí překvapením vylétlo do výše nad výjevem dvou psů a kluka.
,,Adonisi!‘‘
Pes seděl vedle štíhlého černého labradora a nechal se od kluka hladit po hlavě. Ten na její zavolání zvedl hlavu a Haydée s nepatřičným zděšením uvědomila, že je slepý, protože jeho oči hleděly za ni.
,,To je tvůj pes?‘‘ zeptal se měkkým, tichým hlasem.
Haydée chtěla přikývnout, ale včas se zarazila. ,,Jo, je. Adonisi, pojď ke mně!‘‘
,,Běž, chlapče,‘‘ pobídl kluk psa a setr odběhl k Haydée, která ho za trest uvázala na vodítko. Kluk vstal z podřepu a nevidomýma očima se díval jejich směrem. ,,Šli jsme s Amy po pěšině, když tvůj pes přiběhl. Zřejmě se mu Amy líbí, protože jsem ho nemohl odehnat.‘‘
Haydée škubla vodítkem a Adonis se posadil k jejím nohám. ,,Vždycky mě poslouchá. Poslouchal.‘‘
Kluk se tiše zasmál a jeho labrador udělal pár kroků. ,,Amy, počkej. Kam máte namířeno?‘‘
Haydée odpověď doplnila pokrčením rameny. ,,Zatím nikam, nespěcháme.‘‘
Usmál se. ,,Můžeme jít spolu.‘‘
Haydée se příliš nechtělo, protože se bůhvíproč cítila trapně. Ale přistoupila na jeho němý pohled a se psem se zařadila v uctivé vzdálenosti po jeho boku.

,,Ty máš něco s nohou?‘‘ zeptal se po pár krocích, s pohledem upřeným do dálky. ,,Promiň, jestli to vyznělo neomaleně.‘‘
,,Ne, jistěže ne!‘‘ vyhrkla Haydée snad až příliš rychle. ,,Vlastně jo. Ne!‘‘
Tiše se zasmál a pootočil k ní hlavu.
,,Mám sádru na noze,‘‘ přiznala.
,,Myslel jsem si něco podobného, tvoje kroky jsou nepravidelné.‘‘
Haydée na to neodpověděla. Dál kráčeli mlčky, ale Haydée si už dál nevychutnávala krásu okolí, protože si stále uvědomovala dvojici po svém boku. Raději pustila Adonise z vodítka a házela mu klacky.
,,Můžu se tě zeptat, jak se jmenuješ?‘‘ prolomil kluk ticho.
Haydée se napřáhla a hodila klacek na opačnou stranu, než Adonis očekával. Pes divoce prolétl mezerou mezi nimi.
,,Haydée.‘‘
Usmál se. ,,Líbí se mi.‘‘
,,A ty?‘‘
,,Oliver.‘‘
Oliver, zopakovala si Haydée v duchu a pokradmu si ho prohlédla. Byl vysoký, dobře o dvě hlavy vyšší než ona a štíhlé postavy. Černé vlasy měl na krátko ostříhané a z jemného obličeje zářily tmavě modré oči.
,,Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval.‘‘
,,Tím líp,‘‘ usmál se Oliver. ,,Jsi z Hueb?‘‘
,,Ne, z Bernu.‘‘
,,Vážně? To je pěkný kus cesty odsud, dobrých pětatřicet kilometrů.‘‘
,,Já vím,‘‘ pousmála se Haydée. ,,A ty?‘‘
Oliver zvolnil krok a stejně tak to udělala jeho labradorka. ,,Jezdím na víkendy na chatu. Je to kousek nad Bernem.‘‘
Nechal si odmlku a pokračoval. ,,Už budeme za chvilku zpátky na rozcestí.‘‘
Haydée si nebyla jistá, proč jí to říká.
,,Chceš si odpočinout? Myslím, že tě už obtěžuje ta sádra na noze.‘‘
,,Jak to víš?‘‘
Oliver pokrčil rameny a usmál se.