Cizinec - kapitola první

vítr mi pročesával vlasy a měsíc se pohupoval po obloze. Všechno bylo jak má být. Já byla šťastná. pouhá myšlenka na něj mi vnesla do duše klid. Posedlost - tak nějak bych nazvala svoje tehdejší pocity. nebyla chvíle v které by nebyl. nebyla vzpomínka, kdy bych nevidela jeho blondate, kratce strizene, rozcuchané vlasy, hluboké modrozelené oči, z kterých jsem cítila vášeň a dobrodružství. ještě dnes se mé srdce zachvěje, když ho spatřím, třeba jen ve svých snech. Tak důležity, tak velký pro mě byl.

Všechno to začalo, ani si přesně nepamatuju kdy. Seděla jsem na terase a kouřila cigarety. Byla to značka Petra, myslím. Zrovna když jsem típla svou poslední cigaretu z dálky se ozývalo volání:
- Je tu někdo? -
- A kdo se ptá? - po chvilce ticha jsem odvětila mužskému hlasu.
- Já! -
Trochu mě zaskočila tahle odpověď, tehdy. Dnes bych ji bejvala dokonce i čekala. Nikdy se tak hloupě neptejte.
- Nás Já je tu hodně. - to bylo to první co mě napadlo.
Bylo slyšet jakési zašramocení. Něco spadlo. Podle třaskavého zvuku jsem to tipovala na sklenici. Sklenici? v moji kuchyni??!!! Okamžitě jsem seběhla dolů z terasy. Celá rozčílená jsem doběhla ke dveřím jídelny. U dřesu stál celkem vysoký mladík. Měl světle modré tričko, džíny.
- Co děláte v mojí kuchyni!! - vyjekla jsem na něj tím nejsilnějším hlasem, který jsem v té chvíli mohla jenom vydat. Až když se otočil, litovala jsem. Jeho pohled si budu pamatovat do konce života. Už v tu chvíli jsme věděla, že je to On, ten na koho čekám. Při pohledu do jeho hlubokách očí jsem zrozpačitěla. Poznal to, protože se tak nadlehčeně usmál.
- chtěl jsem jenom uklidit.., ta sklenička spadla tak nějak sama - najednou mi ten hlas přišel jako nejněznější ze všech hlasů na světě.
- To, to nevadí...- vykoktala jsem ze sebe. Takhle trapně sem se ještě necítila. - Ale uklidit si to musíš sám - dodala jsem co nejrychleji, aby nepoznal jak jsem nervozni. Najednou jsem se ho už nepotřebovala ptát, co dělá v mé kuchyni, nepotřebovala jsem vědět, kdo je a proč tu je. Kdyby v tu chvíli chtěl po mě peníze, televizi, nebo cokoliv jiného, bez problému by to dostal. tak moc mě okouzlil. Jestli jsem v tu chvíli pochybovala o lásce na první pohled, všechny nejasnosti se rozplynuli rychleji, než dým uhasínají sirky. Mezi tím, co já si tam přemýšlela o lásce a nejrůznějších citech, on uklidil rozbitou skleničku. Uvařil čaj, poklidil, sedl si za stůl, otevřel noviny a listoval v nich. Já stála na tom stejném místě jako přikovaná, koukala na něj, sledovala každý jeho pohyb. Mohl si o mě myslet že jsem blázen, ale i on byl blázen. Přišel do cizí kuchyně a rozhodl se, že tam bude bydlet. Možná už kdysi věděl že tam bydlím, možná věděl že jsem tam sama, že nemám manžela, děti, psa...že bydlím v tomhle skromném bytečku docela opustena, a mozna proto tenkrát přišel. Zpětně si uvědomuju, že už nikdy nepustim do svého bytu jenom tak někoho, ale tenkrát jsem byla mladá, nevěděla jsem co je to láska, a když přišel někdo, kdo jenom lehce tomuto složitému citu otevřel vrátka, skočila jsem jak hladový vlk po ovečce a chtěla jsem víc a víc masa.