Láska ze školky

Je tak krásný! Proč si se mnou nechce hrát? Smutnila jsem a koukala na modrookého chlapečka s hnědými, rozčepýřenými vlasy, který byl zrovna zaujatý stavěním komínů z kostek. Nechtěla jsem ho rušit. Ani jsem neměla odvahu mu to říct. A když už jsem ji konečně dostala, hrál si buďto s kluky na babu, nebo s autíčky.
„Pojď si hrát s panenkama,“ přerušila mě ve snění holčička s krásnými, tmavě hnědými lokýnky. Přikývla jsem na souhlas. Od té doby jsem si dala slib, že mu nikdy neřeknu, jak moc se mi líbí.

O 13 let později

„Ach jo, já se zblázním!“ vzdychla jsem.
„Proč?“ divila se má nejlepší kamarádka Alex ze střední.
„Je mi sedmnáct a ještě pořád jsem nenašla tu pravou lásku. Podívej se kolem, každej někoho má i ty! Mám prostě smůlu na kluky. Když s nějakým chodím, jde mu jen o to jedno!“
„Ale prosím tě, vždyť jsi moc hezká holka, určitě na tebe někde ten pravej čeká, stačí se jen porozhlídnout. Podívej se na Johna.“
„Na Johna? Seš blázen? Toho fakt ne,“ zasmála jsem se při představě na zrzavého a pihatého kluka s velkým nosem a břichem, který se mě již od prváku snaží sbalit. Smála jsem se tak hodně, že jsem si ani nevšimla kluka přede mnou. V mžiku jsem se mu snažila uhnout, jenomže jsem zakopla o koš, co stojí na školním dvoře, a spadla na zem. On stál jak kůl v plotě a potom odešel, aniž by mi pomohl vstát ze země. Už ani jemu nestojím za námahu mi pomoct. Zuřila jsem a smějícímu se davu jsem nedávala pozornost.
„Nepotřebuješ pomoct, slečno?“ otázal se mě příjemný mužský hlas zrovna, když mi Alex podávala ruku. Poté ji stála, kývla hlavou a odešla. Nejspíš jí došlo, že by nám neměla dělat „křena“. Já zvedla hlavu a letmo se podívala na kluka, který mě tak příjemným hlasem oslovil.
„T - to bych byla ráda,“ vykoktala jsem. Co blbneš? Klid! Vždyť to je obyčejný kluk jako každý jiný. Uklidňovala jsem se v duchu a upřeně pozorovala jeho zářivě modré oči. Někoho mi připomínal, jen jsem si nemohla vybavit koho. Chytla jsem se jeho pevné ruky a vstala.
„Mark,“ představil se a gentlemansky podal ruku. Další Mark, kterého znám… pěkné jmeno.
„Gabriella,“ prozradila jsem své jméno.
„Hezké jméno,“ mrknul na mě a já se usmála, „Už jsi ve škole skončila?“ Tou otázkou mě zahřál u srdce. Ještě před deseti minutami jsem si ztěžovala na smůlu a on mě přesvědčil o opaku.
„Jo… ty sem chodíš na školu?“
„Chodím…“
„A jak to, že jsem tě tu ještě nikdy neviděla?“ přerušila jsem ho.
„Chodil jsem dva roky na gympl, ale zjistil jsem, že to není nic pro mě, tak jsem přestoupil jsem,“ odpověděl.
„Aha, tak to jo… Proč jsi se vlastně ptal, jestli jsem už skončila?“
„No já jen jestli bys se mnou nechtěla jít na kofču.“
„Jo, moc ráda,“ zajásala jsem bez jakýchkoliv poznámek.
Moc daleko jsme nedošli. Před naší školou byla menší hospoda s pěkným venkovním sezením. Mark vevnitř koupil dvě kofoly a přinesl je k našemu stolu venku.
„Děkuju,“ poděkovala jsem, když mi ji podával.
„Není zač. Pro takovou krásnou slečnu bych udělal cokoliv,“ složil mi poklonu a já cítila, jak rudnu. Nevěděla jsem, co říct, tak jsem to zakecala. Mluvili jsme o škole, o zábavě, až jsme kofolu dopili. Další jsme si už objednávat nechtěli, tak mě šel alespoň doprovodit k internátu.
„Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, že tak krásná holka nemá kluka,“ zaskočil mě.
„Prostě mám smůlu na kluky. Začalo to už ve školce, kdy se mi líbil…“
„Moment, promiň, že tě přerušuju, ale nejsi to ty, která byla do mě ve školce zabouchlá?“ zavzpomínal Mark a zastavil se.
„No jo, že mi to nedošlo hnedka, jak jsi mi řekl jméno! Ty tvoje krásně modré oči jsou nezapomenutelné.“
„Promiň mi za to moje chování, byl jsem malej a ještě jsem nevěděl, jak se k holce chovat,“ omlouval se.
„To nic, už je to dávno,“ mávla jsem rukou, „no i když by sis to měl u mě vyžehlit, zlomil jsi mi srdce,“ řekla jsem s ironií v hlase.
„A co takhle,“ chytl mě jemně za ruku a přitáhl k sobě. Potom mě něžně políbil. Nebránila jsem se. Byl to můj nejkrásnější polibek v životě… polibek z lásky.