Až na dno (7 .kapitola)

Alex rozvážně upil trochu vína. „Nechci se k tomu vracet,“ řekl nakonec.
Mel si odkašlal: „To s Paulette je mi fakt moc líto.“ Dokonce to vypadalo, že svá slova myslí vážně. „Byla to ženská jako břitva.“
Alex jen lehce přikývl a zadíval se na zlatý kroužek na jednom z prstů. Jako břitva ... to byl nejvýstižnější Paulettin popis, jaký kdy slyšel. Byla by mu nakonec podřízla i krk, jenže si místo toho zlomila ten svůj ...
„Ale vidím, žes to přežil bez větší újmy na zdraví,“ pokračoval Mel vesele dál. „To je fakt smůla, skončit ve vězení kvůli blbé bouračce.“
„Nakonec to bylo jen jako neúmyslně zabití, takže jsem z toho vyšel dost lacino.“ Alex si nemohl nevzpomenout, co ho ta blbá bouračka doopravdy stála. Laciné to teda rozhodně nebylo ...
Malcolm usoudil, že zdvořilostní část rozhovoru skončila a zamířil k části výzvědné.
„Kde vlastně bydlíš?“
Další čtvrthodina připomínala výslech. Alexovi se při něm paradoxně ulevilo. Z Melových opatrných otázek bylo totiž zřejmé, že ani jeho moderní loď se sonarem a bůhvíčím ještě ho k cíli zatím pořád nedostala. Ani jeden z nich se nepotřeboval ptát, po čem pase ten druhý. Poprvé si pověst o ztraceném Neronově pokladu stejně vzájemně přečetli před lety z jakéhosi prastarého výtisku místních novin. Od té doby jí byli posedlí oba stejně, jenže teď najednou kopal každý sám za sebe.
„Počítal jsem, že až se vrátíš, vrátíš se ke mně,“ nadhodil Mel, „šli bysme napůl, jako dřív.“ Usmál se, ale vypadal tak ještě nebezpečněji než když byl vážný. Měřil si Alexe chladnýma očima a uvažoval o tom, že jednak by bylo terno sehnat tak špičkového potápěče, a jednak – a to hlavně – by vůbec nebylo marné mít ho na očích.
„Raději bych ještě chvíli zůstal sám,“ odmítl Alex zdvořile. „To víš, bude mi chvilku trvat, než si zase zvyknu mít kolem sebe lidi.“
Znělo to věrohodně, ale Mela neoklamal. Jenže v tom okamžiku dostal jejich rozhovor trochu jiný spád. U baru totiž zaparkoval další host, shodou okolností chlapík, který na Malcolmově lodi obsluhoval počítače. Zjevně už dnes večer pobryndal whiskou nejeden pult, a tady se pokoušel o něco lepšího. O Nadine.
„Nazdárek, puso. Že bys zavřela krám a šla se mnou? Nutně bych potřeboval trochu tvýho vlídnýho zacházení...“.
Dívka se zoufale rozhlédla kolem sebe. Než se nadála, byla pomoc na cestě. Naprosto nepříčetný Mel se vymrštil od stolu a dvěma kroky byl u opilého Casanovy. Pokud ten chudák vůbec doufal v nějaké vlídné zacházení, tak dnes se ho teda nedočkal. Mel ho poslal k zemi jednou pořádnou fackou. Pak se k chlápkovi ještě sklonil, nadzvedl ho za košili a syknul mu do ucha: „Jsi bez práce, blbečku,“ a znovu s ním praštil o zem. Zvedl se a zadíval se na Nadine, celou mokrou od whisky, která jí přistála někde pod krkem. „Běž se převléct, ano?“ řekl klidně jakoby se nechumelilo a ona beze slova poslechla. Malý Pipo jen zíral s otevřenou pusou.
Když si Malcolm sedal zpátky ke stolu, Alex doufal, že není vidět, jak mu mlátí srdce. Musel chtě nechtě v duchu Melovi vyseknout poklonu, protože jinak by toho nadrženého všiváka musel zmlátit sám. Ovšem výsledek by zdaleka nebyl tak jednoznačný ...
„Odkdy je z tebe ochránce vdov, sirotků a bezbranných panen?“ snažil se všechno zlehčit.
Mel po něm blýskl tmavýma očima a důvěrně se k němu naklonil: „Od té doby, co ji tu mám.“
Alex přimhouřil oči. Tohle nebylo Malcolmu Deeneymu podobné.
„Takže je to vážné?“ nadhodil a už předem se bál odpovědi.
K jeho úlevě si Mel pohrdavě odfrkl a obrátil oči v sloup: „Ale no tak, přece mě znáš. Jen chráním své investice. Ta rybka mě stála dost úsilí a dost peněz. Tak si ji trochu hejčkám. Říkám si, že trocha čekání stojí za ten pocit, až bude sama škemrat, abych si to s ní rozdal.“ Mel při té představě zálibně mlaskl. Ten zvuk splynul s těžkým polknutím, kdy Alex v duchu trpce zalitoval, že chlapík, který si vzadu v baru s Pipovou pomocí právě chladil krvácející nos ledem, nebyl před chvílí v takové formě, aby Melovi vyrazil aspoň pár zubů.
„Roztrhnu každého, kdo se na ni jen mlsně koukne,“ uzavřel majitel Paradise klubu celé téma. Napjatě zaostřil pohled ke dveřím, od nichž se k jejich stolu vyzývavě vlnila Layla. Vypadala rozrušeně a gestem naznačovala Melovi, aby šel k ní.
Byla tak rozčílená, že mu začala cosi vysvětlovat ještě v okamžiku, kdy byl Alex v doslechu. Mel do Layly okamžitě strčil aby ztichla a oba pak zamířili ke dveřím, kde postával ještě jakýsi člověk. Všichni tři chvíli diskutovali. Nebylo slyšet o čem, ale Alex měl přesto pocit, že slyšel dost. K jeho uším hned zkraje dolehlo jediné Laylino slovo a to stálo za to. „Bomba“. Napřed si myslel, že se jen přeslechl, ale když pozoroval, jak se Melovi na tváři rozlil takový ten zatraceně spokojený výraz, už si tak jistý nebyl. To slovo totiž přivedlo Alexe na nápad a nejraději by vyrazil ven a uháněl za Matteem, aby to s ním probral. Ovšem dokud byl v dohledu Mel a Layla, o nějakém uhánění nemohlo být ani řeči.
Tříčlenná konference u dveří skončila. Malcolm se sice vrátil k Alexovi, ale jen proto, aby se co nejrychleji rozloučil: „Promiň, brácho, musím něco neodkladného zařídit. No ale snad se nevidíme naposled, že jo.“ Na odchodu se ještě otočil přes rameno a usmál se: „A necucej tady pořád jen to červené, jde to na mě!“
S Melovým odchodem se celý Paradise Club propadl do líného podvečerního klidu. Alex se právě rozhodl, že půjde taky, když se vedle něj objevila Nadine. Měla čisté tričko, vlasy svázané stužkou a jemně voněla.
„Konečně ti to můžu vrátit,“ řekla a rozhlédla se kolem, jestli je někdo nepozoruje. Opatrně položila na stůl pětadvacet euro až k jeho ruce. Alex peníze přikryl vlastní dlaní a jakoby náhodou se Nadine dotkl. Polekaně ucukla a couvla, v očích najednou ten svůj obvyklý strach a podezíravost.
„Nespěchalo to. Ale dík. Hlavně že k něčemu byla,“ usmál se na ni tím svým mírným, klidným způsobem, který na ni působil jako na kočku šimrání pod krkem. Děsilo ji, jak se na ni díval, a ještě víc ji děsilo, že se jí to možná i líbí. Otřásla se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Alex. Jako vzdálená ozvěna mu hlavou prolétla vzpomínka na nedávný sen. Smůla. Nedokáže se tvářit, že Nadine neexistuje, i když je zřejmé, že snažit se k ní jakkoli přiblížit je po všech stránkách jasná zkratka do průšvihu.
Jen maličko přikývla a uhnula očima. Pak si ale vzpomněla ještě na něco. Zalovila v kapse šortek a položila na stůl sestercius, který jí před pár dny dal.
„Tohle nemůžu přijmout.“ Vypadala rozpačitě, protože ho nechtěla urazit. „Vím, jak velkou má cenu.“
Alex se neurazil, ale zvážněl. Teď už ji bez okolků vzal za ruku a peníz tam vložil. Pak jí dlaň zavřel, přesně jako to udělal už před ním Matteo.
„I já to vím,“ řekl. „Proto jsem ti ho dal. Chtěl jsem, abys měla šanci odtud zmizet, až budeš potřebovat. Stačí zavolat tohle číslo.“ Rychle načmáral na ubrousek pár číslic. „Je to obchodník se starožitnostmi, odvolej se na mě.“ Podal jí papír a už se znovu usmíval. „Vlastně jsem se ještě nepředstavil – já jsem Alex.“
Postavil se a napřáhl ruku. Dlouhé řasy nad jahodami se smetanou se polekaně zatřepetaly. Nadine se honem rozhlédla po baru. Právě je upřeně pozorovalo několik párů zvědavých očí. Nebylo pochyb o tom, že Mel dostane hlášení okamžitě po návratu. Ani se neodvážila na Alexe podívat, otočila se na patě a zmizela za barem.
Alex tam stál ještě chvíli s rukou nataženou před sebe. Až po chvilce ji svěsil, pokrčil rameny a zamířil k východu.