Proč zrovna já?

Aleš stál před školkou a čekal. Všimla si ho hned, jak vyšla ze dveří.
„Ahoj“ pozdravila ho nadšeně „neříkal jsi, že na mě budeš čekat.“
„Protože to bylo překvapení“ řekl a políbil ji.
Pak ji pevně objal kolem ramen a šli.
„Máš dneska večer něco v plánu?“
„Ani ne.“
„A hodil bych se ti do plánů?“
„Každopádně.“
„Skvělý.“
„Máš něco v plánu?“
„Popravdě řečeno – ne, jen s tebou chci strávit příjemný večer.“
„Tak to ti můžu splnit“ řekla s úsměvem.
Nakonec zůstali u Markéty doma. Jen tak seděli vedle sebe v lehkém objetí a povídali si, smáli se a líbali se. Byl to prostě příjemně strávený večer.
Na ten večer pak Markéta ještě dlouho vzpomínala. – No, dlouho – 14 dní. Aleš odjel na vojenské cvičení. Najednou měla spoustu volného času a pořádně nevěděla co s ním.

Aleš jel autem z cvičení. Tachometr ukazoval něco přes stovku. Jel o něco rychleji, než měl, ale už se nemohl dočkat Markéty. Myslel na ni celé cvičení, kamarádi si z něj kvůli tomu dělali legraci. Ale bylo mu to celkem jedno, nemohl si pomoct, prostě na ni nemohl přestat myslet.
Do schodů, které vedly k jejímu bytu, rychle vyběhl a zazvonil. Sotva otevřela dveře, popadl ji do náruče a pevně ji objal. Konečně si přišel jakoby celý. Bez Markéty měl pocit, že ho kus chybí.
„Ahoj lásko“ řekla mu „konečně jsi tady, už se mi po tobě strašně stejskalo.“
„Mně taky, už jsem to nemohl vydržet“ řekl jen a začal ji líbat.
Nepřestali, ani když šli do bytu.
Až po chvíli si všimla, že mu zpod mikiny vyčuhuje obvaz.
„Co se ti stalo?“ zeptala se.
„Nic hroznýho ani výjimečného“ řekl a dál ji líbal na krku.
„To jsem ráda, že to není nic vážnýho, ale já se ptala, co se ti stalo?“
„Sedřel jsem si ruku, když jsem padal. – Nic zvláštního, to je normální.“
„Máš takovýhle zranění často?“
„Takovýhle jo.“
„A vážnější?“
„Málokdy. – Tím se vůbec nezabývej.“
Poslechla ho, ale stejně jí to neuklidnilo. Alešovo povolání pro ni byl přímo strašák. Co když ho opravdu pošlou do války? On by byl nadšený, ale co když se mu tam něco stane?
Začala se proto zajímat o válku více než dřív. Když to Aleš zjistil, přišlo mu to k smíchu. Nakonec jí ale sám vyprávěl různé příběhy z války. Dost často se k němu pevně tiskla, protože uměl vyprávět velmi barvitě.
Chodil za ní každý den. Dost často ji někam vzal nebo se šli aspoň projít. Ale dneska se jí nikam nechtělo.
„Jsem utahaná jako kotě. Celej den jsem běhala po pískovišti. Ještě jsem se ani nedotáhla do sprchy.“
„Tak já ti napustím vanu.“
„To by bylo skvělý, lásko.“
Dal jí pusu, vstal a odešel do koupelny. Slyšela, jak pustil vodu a pak šel zpátky.
Hned jak přešel zpátky, tak mu řekla: „Ty jsi moje zlatíčko.
Sedla si, objala ho a dala mu pusu. Usmál se, vzal ji do náruče a nesl do koupelny. Posadil ji na okraj vany a chtěl odejít, ale Markéta ho chytla za mikinu a přitáhla zpět.
„Klidně tady zůstaň.“
Nejdřív se na ni podíval překvapeně, ale překvapení se hned změnilo v radost.
Něžně ji objal a začal líbat na rty a na krk. Sundal ji zlehka mikinu a stále víc se k ní tiskl, nahýbali se stále dozadu a dozadu až se Markéta nahnula moc a – spadla. Aleš ji na poslední chvíli zachytil, ale i tak byli oba celí mokří.
Smáli se tomu jako malé děti.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí pak.
„Jsem v pohodě.“
„Určitě?“
„Určitě.“
Usmál se na ni a začal ji znovu líbat. Vlezl za ní do vany ještě oblečený, stejně už byl mokrý.
Dál ji svlékal a hladil po mokrých vlasech.
„Víš, že tito takhle moc sluší, zlato?“ řekl jí šeptem.
Usmála se a líbala ho dál.