Lunojasné noci - 13. díl

Všichni tři jsme společně seděli v kroužku na podlaze v kuchyni a třídili maminčiny překlady do jednotlivých kapitol. Venku už jen jemně poprchalo, a já jsem spolu s kapkami deště naslouchal maminčině a Filipině hlasu, když si spolu povídaly. Měl jsem najednou pocit, že mám sílu se smát, o níž jsem ještě odpoledne pochyboval, že ji kdy ještě mít budu. Ptal jsem se sám sebe, jak je to možné. Že by za tím přece jen stála Filipina přítomnost, která mi ještě donedávna tolik vadila?
Opatrně jsem zvedl hlavu od štosu papírů k Filipině tváři, kterou skláněla k zemi. Byla něžná a přece ostřejší než ta Jolanina. Neusmívala se, když neměla důvod. Nedokázala se přetvařovat a mnohdy proto mohla působit netečně, ba až otráveně. Podle všeho jí to ale nevadilo. Bylo to jakousi její součástí, která doplňovala její osobnost. Žádná ze zmiňovaných věcí však nic neměnila na tom, že byla hezká.
Najednou vzhlédla a já už se nestačil sklonit. Střetli jsme se pohledem. Tvářila se pořád stejně, jen trochu nedůvěřivě přivřela víčka a bez jakéhokoli mrknutí oka na mě pořád hleděla. Jako by se snažila najít důvod, proč jsem si ji prohlížel. Bál jsem se, že by přišla na něco, o čem by vědět neměla, a tak jsem se zase vrátil k práci, přestávaje jí oplácet zkoumavé pohledy.
Po chvíli toho nechala i ona a opět sklonila tvář k překladům. Po očku jsem ji sledoval. Dlouhé vlasy, které měla stále ještě trochu vlhké, pochytily z deště bronzově zlatou barvu, a jemně jí spadávaly k ramenům, kde se dále vlnily níž, až k loktům.
Připomínala mi slunce. – Nemůžeme se jej dotknout, neboť jeho žár je až příliš velký, přesto však bez něj nedokážeme žít. Dokázal bych ale žít já bez ní?
___________________________________________________________________________

Studený proud vzduchu mi přejel po tváři a prudce se vplétal do mých vlasů. Nadechla jsem se a poté otevřela oči. Ležela jsem na kraji postele a dlaní tiskla dopis od Teda k matraci. Pomalinku jsem se začala rozpomínat na včerejší večer. Postupně jsem si v paměti přehrávala jednotlivé okamžiky a pokaždé, když se v některém z nich objevil Matt, na tváři se mi vykreslil hřejivý úsměv a srdce se mi roztlouklo silněji než obyčejně. Snad jako bych se už teď těšila až ho zase uvidím.
Znovu mi po zádech přejel mráz z otevřeného okna, a tak jsem se zvedla z postele, nechávajíc dopis ležet na posteli, a nejistými kroky přešla k oknu, které jsem včera v noci nejspíš zapomněla zavřít.
Zadívala jsem se do krajiny před naším domem, která se rozprostírala kdesi v dálce, tudíž jsem z ní spatřovala jen různobarevné proužky, přerušované vertikálami, jež byly tvořeny jehličnatými stromy. Keře, lemující náš pozemek rozpohyboval prudký vítr, který předpovídali už v předešlých dnech.
Zvláštní. Tohle bylo poprvé, kdy se počasí lišilo od mé nálady. Většinou, jako by prohlédlo, jak se cítím a snažilo se mé pocity napodobit, ale nyní bylo smutné, zatímco já si připadala šťastná. Měla jsem totiž zpátky svého přítele, který mi v Ticinu tolik chyběl.
Přešla jsem pokojem na druhou stranu od okna a zastavila se před zrcadlem. Pohled do něj mě udivil. Překvapeně jsem zamrkala a teprve pak se na sebe znovu podívala. Zvláštní – pomyslela jsem si opět.
Slušelo mi to. V očích jakoby zářilo něco, co jsem již dávno považovala za vyhaslé, rty se na mě usmívaly, vlasy se leskly a hedvábná pleť, jakoby patřila někomu jinému.
Vzpomněla jsem si na přísloví, které tvrdí, že když je člověk zamilovaný, krásní. Bylo tomu tak snad i v mém případě?
Přestala jsem nad tím přemýšlet ve chvíli, kdy začal vyzvánět můj mobil. Mrkla jsem na jeho displej ještě dřív než jsem hovor přijala, a zjistila, že volá maminka. Věděla jsem, že se na mě zlobí, protože jsem se jí neozvala už celé tři dny. Opatrně jsem přiložila telefon k uchu a stiskla zelené tlačítko.
„Ahoj mami!“ chystala jsem se říct, ale máma byla rychlejší.
„K čemu ten mobil máš? Včera jsem ti volala nejmíň třikrát, a ty nejen, že sama nezavoláš, ale ani mi hovor nepřijmeš. Měla jsem o tebe strach, uvědomuješ si to?“
Nadechla jsem se. „Maminko uklidni se. Jsem v pořádku, jen vždycky nemám myšlenky na všechno a jednoduše zapomenu.“ vysvětlovala jsem klidným hlasem, aby se ještě víc nerozčilovala.
„Nesmíš zapomínat, nebo se vrátíš domů a to ihned.“ řekla rázně.
„Domů?“ vzlykla jsem.
„Ano!“ odpověděla stručně.
To slovo mi najednou přišlo cizí. Vracela jsem se sem do Vídně, abych se alespoň na chvíli podívala do svého starého domova, ale ten jsem tu nenašla. Táta nás jednoduše vyměnil za někoho jiného a já už u něj nenacházela to, co dřív. Tady, u paní Donelové, jsem byla pouhou návštěvou a v Ticině už mé doma taky nebylo. Kdybych se tam totiž vrátila, cítila bych pouze ticho a chlad, který tam po sobě zanechal Ted, když odjel.
Věděla jsem sice, že tu nemohu zůstat déle než přes prázdniny, ale ještě pořád nenastala ta chvíle, kdy bych chtěla opustit i Matta, který jediný mi navracel pocit ztracené rovnováhy, proto jsem se snažila mamince vyhovět.
„Dobře mami, polepším se, ano?“
„Ne, nepolepšíš. Znám tě.“ odporovala mi.
„Mami, prosím. Slibuju ti to!“
„Dobrá!“ souhlasila nakonec.
„A jak se jinak máš?“ zajímala se, když v tom na mě zavolala Darci a žádala mě, abych ji doprovodila do města a pomohla jí s nákupem.
„Ehm, promiň mami, už musím končit. Zavolám ti později, zatím pa.“ rozloučila jsem se tak rychle, že nestihla říct nic jiného než zoufalé „počkej“. Ovšem v té samé chvíli jsem telefon položila.
„Jsi už hotová, Jol?“ zavolala na mě znovu Darci.
Natáhla jsem se tedy pro hřebínek a urovnala jím rozcuchané vlasy, pak jsem ještě ze skříně vytáhla teplou mikinu, jelikož vítr v ulicích stále sílil, a po letmém pohledu do zrcadla jsem vyběhla na chodbu, kde už na mě Darci čekala.
„Můžeme vyrazit!“ řekla jsem s úsměvem a jen co jsem jí pomohla obléct si bundu, vyšly jsme společně před dům.
Vítr byl opravdu silný a prudce se do nás opíral, a tak jsem Darci celou cestu podpírala. Byla jsem proto opravdu ráda, když jsme se po patnácti minutách ocitly u vstupu do obchodního domu. Rychle jsme vklouzly dovnitř a sotva jsme na zádech a ve tváři přestaly cítit nepříjemný chlad, do nosu nám vklouzla příjemná vůně kávy. Bloudila jsem očima kolem do kola, dokud jsem nespatřila příjemnou kavárnu, s posezením na dřevěných židličkách, jen pár kroků od nás. Darci nejspíš pomýšlela na to samé, protože upínala zrak stejným směrem. Usmála jsem se. „Nedáme si nejdříve kávu?“ zeptala jsem se, čekajíc, že neodmítne.
„No já nevím, bude to tu jistě drahé, nemyslíš?“ Koulela očima po číšnících v čistých bílých košilích s červenými motýlky u krku.
„V tom případě vás zvu, co vy na to?“ Znovu jsem se na ni usmála, když se na mě váhavě podívala.
„Ne, to nejde, Jolanko.“ Kroutila záporně hlavou.
„Ale no tak, každý den se o mě tak pěkně staráte a děláte mi ty nejlepší snídaně, tak mi dovolte, abych udělala alespoň jednou radost i já vám.“
„Tak dobrá, budu tvojí dlužnicí.“ Souhlasila – i když s podmínkou – nakonec.
„Kdepak, a už se o tom nebudeme hádat.“ ukončila jsem naši debatu a s úsměvem ji vedla ke zdroji kávové vůně.
Posadily jsme se k nedalekému stolečku, odkud jsme mohly sledovat dění okolo nás.
Netrvalo dlouho a přišel nás obsloužit jeden z číšníků. Byl vysoký a hubený. Jeho postava i rysy v obličeji však byly spíše tvrdé. Tmavé vlasy mu obkreslovaly, nepříliš zbarvenou, avšak ani ne bílou, tvář a nos zakrýval jeho ústa, jelikož se zrovna skláněl. Košili měl, na rozdíl od ostatního personálu, nahoře rozhalenou a rukávy nedbale vyhrnuté. Prudce oddechoval a vypadal naštvaný, přesto se snažil být zdvořilý. V rukou žmoulal malý sešitek s vytrhanými listy, do kterého kostrbatým písmem zaznamenával objednávky.
„Budete si přát?“ zeptal se přiškrceným hlasem a náhle zvedl hlavu. Měla jsem tedy možnost spatřit jeho oči. Zářily světlou modří a byly mi neuvěřitelně povědomé. Nestačila jsem si však vzpomenout, odkud je znám, protože chvíle, po kterou mi dovolil se do nich dívat, než opět sklonil tvář nad notýsek, skončila až příliš rychle. Vryla jsem si jeho tvář do paměti a vzpamatovala se.
„Dáte si ještě něco jiného?“ zeptala jsem se Darci, která na znamení odpovědi pouze záporně zakroutila hlavou.
„Dobrá,“ Přikývla jsem a pohledem se vrátila k číšníkovi. „dáme si tedy dvě kávy.“ sdělila jsem mu, snažíc se o milý tón.
„Bude to vše?“ zeptal se a najednou se usmál. Uvědomila jsem si, že jeho malé, nyní se usmívající, rty mi byly stejně tak povědomé jako ty jiskřivé oči. Bylo mi však jasné, že ho osobně neznám, a tak jsem usilovně přemýšlela, kdo jen má oči alespoň z poloviny tak jiskřivé jako on. Ač jsem se ale snažila sebevíc, nemohla jsem si nikoho vybavit.
Po chvilce mi došlo, že tu i nadále nestojí proto, abych si jej mohla zaujatě prohlížet, nýbrž proto, že čeká na naši odpověď.
„Vše, děkujeme!“ Snažila jsem se pěkně usmát, abych tak odčinila svůj chvilkový výpadek, ale nebyla si příliš jistá, zda to pomohlo, protože jen letmě přikývl a odešel.
Dívala jsem se za jeho vzdalující se postavou, dokud nezmizela kdesi za lítacími dveřmi, kde se pravděpodobně nacházela kuchyň.
„Copak je to s tebou, Jolanko?“ ptala se mě Darci a něžně uchopila mé zápěstí do svých dlaní.
Obrátila jsem k ní oči a nevinně se usmála. „Nic!“ řekla jsem ihned.
Nejspíš ji to však nepřesvědčilo, protože si mě stále podezřele prohlížela.
„No vážně!“ ujišťovala jsem ji a když jsem se tak dívala do jejích starostlivých očí, vzpomněla jsem si na babičku, podle níž jsem dala Heldě přezdívku Darci.
„Chtěla byste vyprávět o mé babičce? Víte, po té, co se jmenovala Darci.“ připomněla jsem jí, aby věděla, o koho se jedná. Heldě se najednou rozzářily oči. Dalo se tedy předpokládat, že zapomněla na starost o mně.
„To bych moc ráda.“ Přikývla.
Usmála jsem se a s neskonalou radostí se vrátila do vzpomínek na dětství a prázdniny, které jsem bez výjimky trávila u své babičky.
„Jako snad každá babička, i ta moje byla úžasná. Vzhlížela jsem k ní a nesmírně si jí vážila. Vařila výtečná jídla, právě tak jako vy.“ Podívala jsem se Heldě do očí a vřele se na ni usmála. „Vždy jsem se za ní neskutečně těšila. Přes den jsem jí pomáhala na zahradě a ona mi pak večer, když jsme společně seděly v malém pokojíčku na půdě, vyprávěla ty nekrásnější příběhy.“ Zavřela jsem oči a v tu chvíli jako bych ucítila vůni starého dřeva a bílého mýdla, po kterém vonělo prádlo, jenž na půdě věšívala. Nadechla jsem se začala znovu vyprávět.
„Nebyly to však obyčejné příběhy. Vyprávěla mi o sobě, tenkrát jsem to však ještě nevěděla. Měla překrásný hlas. Líbezný a milý. Byla bych ji bývala nikdy nepřestala poslouchat. Nebo jsem si to vždy alespoň přála.“ Na chvilku jsem se odmlčela a zadívala se kamsi před sebe, snažíc si vybavit její láskyplnou tvář.
„O čem ty příběhy byly?“ vyzvídala netrpělivě Helda.
Zasmála jsem se nad její nedočkavostí, ale nechtěla jsem ji dlouho napínat, a tak jsem se vrátila zpátky do staré postele a po těch dlouhých letech se znovu zaposlouchala do babiččina kouzelného hlasu.
„Bylo to o životě dívky, která moc ráda zpívala. Nikdo o tom však nevěděl. Až jednou zazpívala přede všemi na vánočním představení. Všichni byli omámeni jejím hlasem. A i když měla nejprve strach, nakonec se přihlásila do soutěže, která se konala ve vesnici, kde bydlela.“
„Vyhrála ji?“ ptala se Helda napjatě.
Usmála jsem se. „To víte, že vyhrála, byla ze všech nejlepších. Toho večera se do ní zakoukal jeden mladík a začal o ni usilovat. Nakonec spolu zůstali a dívka přestala zpívat, proto ji však mladík brzy opustil. Ukázalo se, že ji neměl nikdy doopravdy rád, chtěl se jen mít, čím chlubit. Dívka byla velmi nešťastná a i když už nikdy v životě nepotkala někoho, kdo by vyléčil její smutné srdce, zůstala navždy dobrým člověkem.“
„Jak se ta dívka jmenovala?“ chtěla vědět Helda.
„Přece Darci, bylo to o mé babičce. Říkala jsem vám, že mi vyprávěla příběhy ze svého života.“ řekla jsem lítostivě, protože má babička byla tím posledním člověkem, který by si zaslouži trápení.
Heldě se náhle zalily oči slzami. „Byla to jistě bezvadná ženská.“ řekla rázně, přece však s jakousi grácií.
Rozesmálo mě to. „To víte, že byla.“ souhlasila jsem. „Stejně jako vy.“ dodala jsem ještě poté.